ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3060.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3060/2022-426
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. K. , narozené XY, a b) J. K., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, proti žalované obci P. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Petrem Molnárem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Vrchlického 678/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 147/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2022, č. j. 25 Co 268/2020-386, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2022, č. j. 25 Co 268/2020-386, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 6 C 147/2018-172, určil, že vlastníky pozemku parc. č. XY, vzniklého oddělením z pozemku par. č. XY v katastrálním území XY na základě geometrického plánu číslo 101-53/2016 vypracovaného M. S. a ověřeného J. H. dne 15. 10. 2017 pod číslem F-101/2017, který tvoří nedílnou součást rozsudku, jsou oba žalobci tak, že uvedený pozemek náleží do jejich společného jmění manželů (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1984 nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) hospodářské stavení č. p. XY s pozemkem par. č. st. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY za kupní cenu 34 872 Kč. Prodávající žalobce neupozornili na to, že plot oddělující žalobci zakoupený pozemek parc. č. XY (zahradu) a sousední pozemek parc. č. XY v podstatné části stojí na pozemku parc. č. XY. V roce 1989 žalobci svépomocí provedli přestavbu plotu po celé jeho délce. Původní plot byl nahrazen plotem s betonovou podezdívkou, železnými sloupky a dřevěnými latěmi, podezdívka má místy charakter betonové opěrné zdi. Až v roce 2016 začala žalovaná obec uplatňovat vlastnické právo k části jejího pozemku parc. č. XY s tvrzením, že část pozemku zabírá posléze uvedený plot žalobců.
Soud prvního stupně s odkazem na §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.“), dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětné části pozemku parc. č. XY žalobci vydrželi podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále „obč. zák.“), který stanovil, že oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovité věci, má-li ji v nepřetržité držbě po dobu deseti let.
Žalobci drželi předmětný pozemek od 3. 9. 1984 po dobu 10 let a doba potřebná k vydržení se dovršila 3. 9. 1994. Soud prvního stupně pohlížel na žalobce jako na oprávněné držitele (§130 odst. 1 obč. zák.). Při zachování běžné opatrnosti, kterou bylo možné s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, neměli, resp. nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim dotčená část pozemku nepatří. Nesouhlasil s tím, že žalobci měli již při koupi nemovitostí zjistit přesné hranice pozemků - k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004. Ten uvedl, že nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci nenechali při koupi pozemky zaměřit, jestliže měli za to, že oplocení je postaveno na hranici pozemků, když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat. Je také třeba vycházet z konkrétní situace, tj. konfigurace v terénu a plochy připloceného pozemku při zvážení, zda jde o omyl omluvitelný. Na omluvitelnost omylu lze usuzovat také z následujícího chování vlastníka drženého pozemku, zda se jako vlastník vůči němu choval. Pokud tomu tak nebylo, svědčí i tato skutečnost pro dobrou víru držitele. V dané věci se žalovaná (ani její předchůdce) až do roku 2016 jako vlastník nechovala.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 25 Co 268/2020-386, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval, resp. doplnil dokazování. Po zopakování některých důkazů učinil stejná skutková zjištění, jako soud prvního stupně; stejně tak hodnotil dobrou víru žalobců jako držitelů sporného pozemku. Žalobci nabyli vlastnictví části pozemku žalované vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalovaná dovolání. Uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 a 22 Cdo 5595/2016), nerespektoval procesní postupy stanovené v rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1472/2017, 22 Cdo 1993/2001, 32 Cdo 3211/2010), a rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny. Jde o tyto okruhy otázek:
1. „Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“:
Podle odkazované judikatury - rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 a 22 Cdo 5595/2016 žalobci měli mít důvodné pochybnosti o vlastnictví sporné části pozemku, když P. J. jako svědek před soudy obou stupňů vypověděl, že je informoval o tom, že užívají obecní pozemek. Ještě předtím v průběhu 80. a 90. let byly osoby užívající obecní pozemky, mezi nimi tedy i žalobci, o této skutečnosti upomenuti, ať již třeba ze strany F. na základě pověření XY, obdobně písemné vyrozumění potvrdil i předseda stavební komise ve XY. Projednání a písemné vyrozumění potvrdil také čestným prohlášením F. B., bývalý starosta XY, který však přes návrh žalované nebyl soudem vyslechnut.
2. Otázky dosud neřešené dovolacím soudem - absence dobré víry v důsledku protiprávního jednání:
Dovolatelka klade jako v judikatuře dovolacího soudu neřešené tyto otázky: „Vylučuje porušení právních předpisů týkajících se stavebních prací na cizím pozemku prováděných držitelem dobrou víru držitele za předpokladu, že při dodržení právních předpisů by zjistil, že se nejedná o pozemek v jeho vlastnictví, a tedy nemůže být v dobré víře a nemůže dojít k řádnému vydržení?“.
„Vylučuje porušení výzev, instrukcí, pokynů či rozhodnutí správních orgánů týkajících se stavebních prací prováděných držitelem na cizím pozemku dobrou víru držitele za předpokladu, že při jejich dodržení by držitel zjistil, že se nejedná o pozemek v jeho vlastnictví, a nemůže tedy dojít k vydržení?“.
„Vylučuje porušení a nerespektování územního plánu a územně plánovacích podkladů či vyjádření orgánu územního plánování („pozemek není určen k zastavění“) dobrou víru držitele za předpokladu, že při jejich dodržení by zjistil, že se nejedná o pozemek v jeho vlastnictví, a nemůže dojít k vydržení?“.
Tyto otázky doplňují tvrzením o porušení stavebních předpisů při stavbě jednotlivých objektů žalobci (nového oplocení, opěrné zdi, žumpy, vrtané studny, stodoly a terénních úprav).
Žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3684/2020, ze kterého se podává, že stavba plotu žalobci bez předchozího zaměření hranice pozemků je výraznou okolností směřující proti jejich dobré víře. Jestliže provedení oplocení bez předchozího zaměření vylučuje dobrou víru, a dojde-li navíc k oplocení v rozporu s právními předpisy, je dobrá víra již zcela vyloučena. Žalobci zamlčeli budování nového plotu s opěrnou zdí, aby se vyhnuli plnění zákonných povinností a jiných povinností s tím souvisejících, neboť ke stavbě bylo potřeba vytyčit hranice. Také terénní úpravy vyžadovaly podle §71 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), povolení příslušného stavebního úřadu. Opěrná zeď byla podle §139b odst. 5 stavebního zákona stavbou jednoduchou, nikoli pouze drobnou a vyžadovala projektové a statické zpracování jako podklad pro vydání stavebního povolení. Žalobci záměrně uvedli správní orgány v omyl a zjevné zneužití by nemělo požívat právní ochrany. Kdyby žalobci jednali v souladu s tehdejší právní úpravou a výzvami správních orgánů již při stavbě oplocení a budování žumpy v letech 1988 a 1989, bylo by postaveno najisto, že chtějí stavět na cizím pozemku.
3. „Další dosud dovolacím soudem neřešené právní otázky:
„Zda v případě, kdy soud rozhodne o vydržení pozemku, je povinen uvést konkrétní datum (nebo alespoň přibližný časový rámec), kdy k vydržení mělo dojít“? Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části podle dovolatelky nepřezkoumatelné a znemožňuje žalované se účinně bránit. Tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Žalovaná se stala vlastníkem pozemku až v roce 1999 a pokud odvolací soud vytýká žalované nečinnost představitelů obce, ti do roku 1999 k tomu neměli příslušné pověření a vlastnické oprávnění.
Podle žalované nelze do vydržecí doby započíst držbu právních předchůdců žalobců. Zástupce žalované obce K. M., který byl rovněž právním předchůdcem žalobců, po celé řízení tvrdí, že žalobci nebyli oprávnění držitelé předmětné části pozemku a nebyl jím ani on, když sporný pozemek neměl vůbec v držbě. Otázka zní: Zda je možné započíst jako oprávněnou držbu právního předchůdce, který existenci a oprávněnost držby rozporuje, jelikož v době kdy byl vlastníkem převáděných nemovitostí, se nepovažoval za oprávněného držitele sporného pozemku?“.
Žalovaná odkazuje, aniž by však v této souvislosti vymezila právní otázku, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 241/2000, podle kterého kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovalým zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. To vylučuje dobrou víru žalobců již při koupi pozemku.
4. Nesprávné právní posouzení otázky vydržení odvolacím soudem:
V této části dovolatelka (nepřípustně) jen polemizuje s hodnocením důkazů; nevymezuje zde žádnou relevantní právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání; proto obsah dovolání v této části není třeba reprodukovat.
5. Opomenutí navržených důkazů:
Žalovaná navrhla provedení důkazů, které soudy opomenuly, a to výslech svědka F. B., který byl v rozhodném období starostu obce XY, pod kterou spadaly i P., a vyjádřil se také v čestném prohlášení z 8. 2. 2021 (viz doplnění odvolání ze dne 8. 2.2022), a také důkaz stavebním spisem Městského úřadu Vamberk – viz vyjádření z 3. 4. 2020 a doplnění odvolání ze 7. 2. 2021. Ve stavebním řízení se řeší odstranění neoprávněných staveb, které žalobci opakovaně provedli na pozemku žalované parc. č. XY. Soud prvního stupně jen konstatoval v ústním odůvodnění rozsudku, že ze stavebního spisu by bylo možné zjistit, zda žalobci věděli, že předmětná část pozemku je ve vlastnictví žalované, ale spis prostě nemá, a dokonce ho ani žádná ze stran k důkazu nenavrhla.
6 . K poučovací povinnosti soudu:
Dovolatelka tvrdí, že měl-li soud za to, že nenavrhla všechny důkazy potřebné k prokázání sporných skutečností, tedy uvedený stavební spis, měl zákonnou poučovací povinnost podle §118 odst. 3 o. s. ř. a vyzvat ji k označení těchto důkazů. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (zde bez bližší konkretizace), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010. Takový postup také představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) a rozpor s čl. 95 Ústavy – viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. ÚS 116/05.
7. Stavební právo a dobrá víra:
Odvolací soud se také dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami žalované. Žalovaná zejména upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, „z něhož plyne povinnost soudu zkoumat, zda v případě zřízení stavby bez potřebného stavebně právního oprávnění, by v řádně zahájeném řízení vyšel skutečný stav najevo“.
8. „Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a dokazování odvolacím soudem“:
Žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, které vymezuje, jaké důkazy je odvolací soud oprávněn provést. Uvádí také, že doplnění ani zopakování důkazů nelze provést, pokud je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Odvolací soud postupoval zcela překvapivě, když zopakoval výslechy svědků slyšených soudem prvního stupně, a některé důkazní návrhy žalované opomenul, zejména výslech svědka B.. S ohledem na rozsah dokazování měl odvolací soud především rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, když původně prohlásil, že tak učiní (viz protokol o jednání ze dne 8. 4. 2021). Následně však v rozporu s tímto prohlášením meritorně sám rozhodl, čímž se dopustil porušení §132 o. s. ř. Jednalo se o překvapivé rozhodnutí v důsledku nepředvídatelného postupu soudu, který zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí a porušení práva žalované na spravedlivý proces.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř. (k tomu viz níže), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu, v jakém je přípustné, důvodné.
K bodu 1:
Dovolatelka zde vychází z toho, že žalobci byli v průběhu 80. a 90. let minulého století kompetentními osobami informováni, že užívají obecní pozemek, nevyvinuli však potřebnou investigativní aktivitu k ověření skutečného stavu. Takové skutkové zjištění však soudy neučinily.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Dovolací tvrzení uvedená pod bodem 1 tak nemohou založit přípustnost dovolání.
Již jen na okraj se poukazuje na rozpor v dovolání, ve kterém dovolatelka tvrdí, že vlastnicí sporné části se stala až v roce 1999 a současně, že „svědek P. J., toho času starosta obce P. shodně před soudem prvního i druhého stupně, uvedl, že v roce 1994 osobně informoval žalobce o skutečnosti, že užívají obecní pozemek. Ještě předtím v průběhu 80. a 90. let byli několikrát osoby užívající obecní pozemky, mezi nimi tedy i žalobci, o této skutečnosti upomenuti“.
K bodu 2:
Odkazuje se na to, co je uvedeno výše k bodu 1 dovolání – i zde vytyčuje dovolatelka právní otázky na základě jiného než zjištěného skutkového stavu. Takové otázky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na nich objektivně nespočívá. Odpověď se však podává i z toho, co je uvedeno pod bodem 7.
K bodu 3:
Dovolatelka dále „pokládá další otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena“, a to: „Zda v případě, kdy soud rozhodne o vydržení pozemku, je povinen v rozhodnutí uvést konkrétní datum (nebo alespoň přibližný časový rámec), kdy k vydržení mělo dojít?“
K tomu dovolací soud uvádí: Soud prvního stupně pod bodem 22 odůvodnění konstatoval: „V daném případě tedy žalobci předmětný pozemek drželi od 3. 9. 1984, kdy koupili přilehlé nemovitosti a drželi ho nepřetržitě po dobu 10 let. Podmínka doby potřebné pro vydržení tedy byla splněna dne 3. 9. 1994“. Samotné trvání držby žalovaná v odvolání nenapadla. Protože oba soudy vyšly z toho, že dobrá víra žalobců nebyla zpochybněna do roku 2016, kdy začali připravovat stavbu studny, je i z rozsudku odvolacího soudu (implicitně) zřejmé, že desetiletá vydržecí doba uplynula nejpozději v roce 1994.
Odvolací soud konkrétní údaje neuvedl; sice konstatoval, že i po „zopakování dokazování přijal stejné skutkové závěry jako soud prvního stupně“, nicméně k jeho právním závěrům (a závěr o počátku a konci vydržecí doby je závěrem právním, vycházejícím ze zjištění o držbě a její oprávněnosti) se nijak nevyjádřil. I když je nanejvýš pravděpodobné, že převzal v tomto ohledu zjištění soudu prvního stupně, je odůvodnění jeho rozhodnutí v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části tedy trpí vadou, která však podle názoru dovolacího soudu nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dalším řízení odvolací soud tuto vadu napraví.
K této otázce dovolatelka dále uvádí: „Uvedení období, kdy mělo dojít k vydržení, je v dané věci obzvláště významné, když žalovaný se stal vlastníkem předmětného pozemku až od roku 1999 a odvolací soud vytýká žalovanému nečinnost pozdějších představitelů obce, kteří však v době do r. 1999 k tomu neměli ani příslušné pověření a vlastnické oprávnění“. Nicméně posouzení dobré víry žalobců není ve skutečnosti na nečinnosti obce závislé; to, zda obec měla či neměla důvod zajímat se o poměry na pozemku, nemá na tuto otázku vliv. Podstatné je zjištění, že dobrá víra byla zpochybněna až v roce 2016 (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně). Nabyli-li žalobci vlastnické právo vydržením v roce 1994, jsou námitky žalované ohledně jejich pozdější dobré víry, např. v souvislosti se stavbou studny, nevýznamné.
V této souvislosti klade dovolatelka, aniž by vymezila předpoklad přípustnosti dovolání, otázku: „Zda je možné započíst jako oprávněnou držbu - držbu právním předchůdcem, který v řízení existenci a oprávněnost držby rozporuje, jelikož v době, kdy byl vlastníkem převáděných nemovitostí se nepovažoval za oprávněného držitele sporného pozemku?“
K tomu se uvádí: Odvolací soud – nadbytečně – uvedl: „Kdyby měla platit procesní obrana žalované, že žalobci se od tehdejšího starosty P. J. dozvěděli v roce 1994 o nesrovnalostech ve výměře pozemků, které žalobci koupili od I. a K. M., a o případném záboru sporné části pozemku, doběhla by desetiletá vydržecí doba již před tímto oznámením a případnou ztrátou dobré víry žalobců“ (bod 42). Jde o podmíněné tvrzení („kdyby měla platit“), soud neučinil skutkové zjištění, že by P. J. jejich dobrou víru relevantně zpochybnil (k tomu viz hodnocení jeho výpovědi pod bodem 39 rozsudku odvolacího soudu). Na otázce, kterou dovolatelka v této souvislosti klade, tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Pokud by však soud v dalším řízení uvažoval o započtení oprávněné držby předchůdců žalobců, musel by se otázkou jejich oprávněné držby zabývat.
Žalovaná zde též odkazuje, aniž by však v této souvislosti vymezila právní otázku, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 241/2000, podle kterého kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovalým zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat.
Z tohoto rozhodnutí však nevyplývá, že by kupující byl povinen pozemek přeměřit či vytýčit jeho hranice, aby byl v dobré víře ohledně rozsahu uchopené držby (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3688/2008), nebo že omyl ohledně hranic pozemku a jeho výměry je neomluvitelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Šlo o případ, kdy v kupní smlouvě nebyla výměra uvedená vůbec – tam bylo možné po držiteli požadovat s přihlédnutím k dalším okolnostem věci vyvinutí investigativní aktivity. O to v dané věci nešlo.
K bodu 4:
Zde jde o polemiku s hodnocením důkazů; i zde se odkazuje na to, co je uvedeno k bodu 1.
K bodu 5:
Dovolání je však přípustné i důvodné, pokud poukazuje na opomenutý důkaz stavebním spisem vedeným u Městského úřadu Vamberk, odboru stavebního úřadu, č. j.: 392/2020/MÚVA; provedení tohoto důkazu navrhla žalovaná ve vyjádření ze dne 3. 4. 2020 (č. l. 95v.), a na opomenutí tohoto důkazu upozornila i v odvolání (č. l. 245 a násl.). Tvrdila, že se z uvedeného spisu, ve kterém je řešena otázka neoprávněných staveb zřízených žalobci se podává, že „držba žalobců nebyla pravá, řádná ani poctivá, jelikož se žalobci do držby vetřeli svémocně, potajmu a lstí, a tudíž předmětné důkazní návrhy mají pro správné právní posouzení případu (zejm. otázku ‚dobré víry‘) zásadní význam“. K tomu v doplnění odvolání poukázala na záznam ze závěrečného jednání před soudem prvního stupně, kdy soud konstatoval: „To, jestli museli mít (žalobci) stavební povolení nebo ohlášení, a tudíž ke stavebnímu povolení náčrtek, respektive prokázáno vlastnictví a tak dále, to je hezká věc. Jak dopadlo to stavební řízení, jak vypadalo, to nevíme a asi se to nedozvíme, stavební spis tady prostě není, žádná ze stran ho nepřinesla, vlastně ho ani nenavrhla k důkazům … Ano zjevných nuancí, respektive z nějakých dokumentů ze stavebního řízení by bylo možné něco dovodit (rozuměj nalomit dobrou víru žalobců), ale žádné tady prostě nemáme.“
Na to odvolací soud nijak nereagoval, jde tedy o tzv. opomenutý důkaz.
To platí i pro návrh na provedení důkazu výslechem svědka F. B., který žalovaná navrhla též v doplnění dovolání.
K tomu dovolací soud uvádí: Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně tedy platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav) anebo zvrátit právní posouzení věci, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolací soud nepřehlédl možnost, že soud prvního stupně měl na mysli stavební spis z 80. let minulého století, kdy žalobci nahradili starý plot novým, zatímco žalovaná navrhla důkaz spisem stavebního úřadu založeným ohledně odstranění plotu v roce 2020 (jak by tomu nasvědčovala spisová značka), tedy v době, kdy podle soudu prvního stupně byl sporný pozemek již ve vlastnictví žalobců, kteří jej nabyli vydržením. Jisté to však není, a i když žalovaná poukazovala, i když nepřesně, na kvalifikaci držby uvedenou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zatímco k vydržení mělo dojít již podle §134 obč. zák., šlo i tak o závažné tvrzení, neboť taková držba (která podle žalované „nebyla pravá, řádná ani poctivá, jelikož se žalobci do držby vetřeli svémocně, potajmu a lstí“) by zjevně nebyla držbou oprávněnou, způsobilou k vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.). Dále je zřejmé, že návrh na provedení důkazu správním spisem může být podle okolností věci nekonkrétní; žalovaná měla uvést, ze kterých skutečností zpochybnění oprávněné držby žalobců dovozuje, a podle možností i označit čísla listů (soud není povinen číst k důkazu kompletně celý a případně i rozsáhlý spis s tím, že se tam snad někde nalézají relevantní skutečnosti). O tom však měla být žalovaná poučena
Tuto odvolací námitku však odvolací zcela pominul, a zasáhl tak do práva žalované na spravedlivý proces.
To podobně platí i pro návrh na výslech svědka F. B.; i když dovolatelka netvrdí, že by tento důkaz navrhla již v řízení před soudem prvního stupně a nedoložila ani podmínky pro provedení důkazu v odvolacím řízení – viz §205a o. s. ř., o vadu řízení nepochybně jde již proto, že neprovedení důkazu soud neodůvodnil; tu odvolací soud napraví v dalším řízení.
Za této situace je napadené rozhodnutí v rozporu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu; dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. je tak dán.
K bodu 6:
Dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet ), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).
V této věci soudy měly dobrou víru žalobců a jejich oprávněnou držbu za prokázanou, jak se podává z odůvodnění jejich rozhodnutí; soud nerozhodoval na základě neunesení důkazního břemene. Proto dovolatelkou požadované poučení nebylo potřebné. Tvrzená vada řízení tak není dána.
K bodu 7 - dobrá víra (§130 odst. 1 obč. zák.) a porušení stavebních předpisů:
Dovolatelka pod nadpisem „Opomenuté důkazy“ též uvádí: „Odvolací soud se také dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami žalovaného. V této souvislosti žalovaný zejména upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, z něhož plyne povinnost soudu zkoumat, zda v případě zřízení stavby bez potřebného stavebně právního oprávnění, by v řádně zahájeném řízení vyšel skutečný stav najevo“. I když v této souvislosti nevymezuje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je z obsahu této námitky patrné, že jde o to, zda stavba provedená bez příslušného stavebně právního oprávnění nevylučuje dobrou víru stavebníka ve vlastnictví pozemku, na kterém byla zřízena. Je tu i návaznost na otázky uvedené v bodu 2 výše.
Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zde vychází z toho, že žalobci nebyli oprávněnými držiteli proto, že při výstavbě oplocení postupovali v rozporu se stavebními předpisy; kdyby si nechali oplocení zaměřit, museli by zjistit, že plot stojí na sousedním pozemku.
K tomu dovolací soud uvádí: Soudy neučinily skutkové zjištění, že by žalobci provedli stavbu plotu bez ohlášení, jak tvrdila žalovaná obec. Žalobci tvrdili, že šlo o stavbu drobnou, kterou řádně ohlásili. Stavební dokumentace se dle sdělení žalované nedochovala; soud prvního stupně uvedl, že tuto situaci „nelze klást k tíži žalobcům, a to proto, že – jak už bylo několikrát zmíněno – se žalovaná u žalobců svého vlastnického práva nijak nedovolávala, a to ani v době, kdy rekonstruovali plot, což žalovaná s ohledem na rozsah prací prováděných v těsné blízkosti hlavní komunikace v obci nemohla přehlédnout“; přidal i další vysvětlení (bod 16 rozsudku).
I když v době stavby plotu žalovaná ještě nebyla vlastnicí pozemku, byla (resp. Její právní předchůdkyně) orgánem státní moci a správy a bylo její povinností nenechat zjevnou nepovolenou stavbu bez povšimnutí.
Na uvedené otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jen na okraj, nad rámec dovolacího řízení, se uvádí:
Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§1 o. z. věta druhá).
V rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, se Nejvyšší soud zabýval otázkou dobré víry stavebníka v souvislosti s absencí stavebního povolení a uvedl: „Vadnost úsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované zpochybnit v jejich oprávněné držbě.“ Shodné závěry přijal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013.
V usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3008/2020, Nejvyšší soud konstatoval: „Dovolatel opakovaně vytýká žalobci nedostatek kolaudace chaty. Není ovšem zřejmé, jak by tento nedostatek – kdyby byl dán – mohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě. Především se připomíná, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§1 odst. 1 o. z.), což platí i pro stav před 1. 1. 2014 (viz §3030 o. z.). Ostatně Nejvyšší soud již uvedl, že věcné břemeno, spočívající v právu užívání stavby lze platně zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012); není důvod, aby stejné pravidlo neplatilo pro nabytí práva vydržením“.
„Je-li uplatňování soukromého práva zásadně nezávislé na uplatňování práva veřejného, pak na zpochybnění dobré víry stavebníka nemá bez dalšího vliv skutečnost, že se stavebník při realizaci stavby odchýlil od stavebního povolení (tím spíše, nemá-li na zpochybnění dobré víry bez dalšího vliv, že stavebník stavěl bez souhlasu správního orgánu). To za situace, kdy pro nastoupení právních důsledků spojených s přestavkem není zákonnou podmínkou, že vlastník zřizuje stavbu povolenou, resp. stavbu odpovídající stavebnímu povolení. To ale neznamená, že by tato skutečnost musela být vždy bez významu“ (usnesení Nejvyšší soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 121/2022).
Uvedenou otázku tedy bude nutno posoudit individuálně podle okolností konkrétní věci; něco jiného bude zřízení domu bez stavebního povolení, jinak bude – podle okolností věci – možné pohlížet na rekonstrukci plotu ve stávajících hranicích, i když i k ní bylo třeba ohlášení stavebnímu úřadu či jiná stavebně právní skutečnost. Stručná zmínka (jedna věta) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, nijak blíže nerozvedená a vycházející z konkrétních poměrů věci nezakládá „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“ (§237 o. s. ř.).
V této věci též nelze přehlédnout to, co uvedl soud prvního stupně (bod 17 rozsudku): „Zde se patří dodat, že žalobci vybudovali u svého stavení žumpu, a to na základě stavebního povolení ze dne 3. 11. 1988 (viz č. l. 42 soudního spisu). Platí presumpce správnosti aktu veřejné správy, tedy že povolení bylo vydáno po právu po splnění všech podmínek, jež stanoví zákon (opak nebyl v řízení ani tvrzen, natož prokázán). Ve stavebním povolení je zmíněno, že stavba bude stát na vlastním pozemku, fakticky je ale vybudována na sporné části pozemku par. č. XY, aniž by to ale žalobcům bylo kdy vytčeno. I z toho lze dovodit, že žalobci drželi spornou část pozemku par. č. XY od samého nabytí usedlosti jako svou a tento stav byl v obci (a obcí samotnou) respektován“.
Soudy se tak od judikatury dovolacího soudu neodchýlily.
K bodu 8:
Dovolatelka předkládá výtky proti postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, které směřují k tomu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ty však nejsou důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být překvapivé proto, že soud se až v průběhu řízení rozhodl opakovat významnou část dokazování.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). Jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012 a řada dalších rozhodnutí).
To, že snad soud oproti původnímu záměru rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit se rozhodl dokazování opakovat (a v tom mu občanský soudní řád nyní nebrání) nezakládá překvapivost rozhodnutí. V této věci měla žalovaná možnost klást svědkům dotazy, k provedeným důkazům se vyjádřit; její procesní práva nebyla krácena. Také téma dokazování zůstalo stejné, jako v řízení před soudem prvního stupně. Není tu nic, co by činilo rozhodnutí překvapivým.
K námitce nepřezkoumatelnosti a doplnění dokazování v odvolacím řízení: Rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud za nepřezkoumatelné a objektivně takové nebylo. Dovolatelka navíc v této souvislosti odkazuje na judikaturu, podle které „doplnění ani zopakování dokazování odvolacím soudem nepřipadá v úvahu ani tehdy, je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99). Toto rozhodnutí vychází implicitně ze zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení, která však již není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2396/2019).
Neobstojí ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, podle kterého „Jestliže by ale mělo být dokazování prováděné odvolacím soudem příliš rozsáhlé ( míněno z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, nikoli z hlediska množství potřebných důkazů ) a (zároveň) ke skutečnosti, jež má být takto prokazována, nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny žádné důkazy nebo bylo provedeno dokazování v rozsahu, který nelze považovat za dostatečný, odvolací soud další důkazy provést nemůže, neboť tím by nepřípustně přesunul rozhodující část důkazního řízení až do druhé instance“. V této věci šlo o dokazování k stejné otázce, ke které prováděl dokazování soud prvního stupně, a ani okruh svědků se podstatně nelišil (šlo o opakování dokazování).
Tvrzené vady řízení tak nejsou dány.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu