ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.579.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 579/2023-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) D. H. a b) M. R. , obou zastoupených Mgr. Jozefem Barátem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 310/2, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o určení existence služebnosti cesty, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 79/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 26 Co 91/2022-438, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobců na odklad právní moci napadeného rozsudku se zamítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 21 C 79/2020-369, určil, že žalobce a) je oprávněným z věcného práva odpovídajícího věcnému břemeni trvalé a bezúplatné služebnosti cesty k tíži služebných pozemků parc. č. XY a č. XY ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch panujícího pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobce, zapsaných pro k. ú. XY (výrok I), a určil, že žalobce b) je oprávněným z věcného práva odpovídajícího věcnému břemeni - trvalé a bezúplatné služebnosti cesty k tíži služebných pozemků parc. č. XY a XY, ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch panujícího pozemku parc. č. XY, ve vlastnictví žalobce b), zapsaných pro k. ú. XY (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 26 Co 91/2022-438, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobci tvrdí: „Rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení následujících otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
1) Lze dobrou víru oprávněného v držbu práva (v tomto případě práva z věcného břemene – služebnosti cesty), jako jeden z předpokladů vydržení tohoto práva, založit na písemných prohlášeních třetích osob, učiněných vůči oprávněnému, popř. z úředních záznamů orgánů veřejné moci, resp. mohou být taková prohlášení, popř. úřední záznamy domnělým právním titulem pro založení dobré víry oprávněného v držbu takového práva?
2) Vylučuje veřejný charakter účelové komunikace (cesty) bez dalšího užívání této účelové komunikace v individuálně určeném rozsahu individuálně určeným oprávněným z titulu práva z věcného břemene – služebnosti cesty, popř. z titulu jiného soukromého práva (a naopak), resp. vylučuje veřejný charakter účelové komunikace (cesty) bez dalšího dobrou víru oprávněného v držbu práva z věcného břemene – služebnosti cesty, popř. v držbu jiného soukromého práva, jako jednoho z předpokladů vydržení tohoto práva?“
Jiné předpoklady přípustnosti dovolání nevymezuje.
V dalším textu dovolatelé tvrdí, že „odvolací soud se při posuzování dobré víry žalobců, resp. jejich právních předchůdců, mimo jiné odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej zejména usnesení NS ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 751/2011, a dále rozsudek NS ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1479/2012) a nedal zřetel na všechny okolnosti řešeného případu“.
Navrhují rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Navrhují též odložení právní moci napadeného rozsudku.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikovaný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Proto se dovolací soud mohl zabývat jen těmi námitkami dovolatelů, ohledně kterých byla vymezena přípustnost dovolání, tedy dvěma otázkami uvedenými níže.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují řádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1
– přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. I pokud mělo k vydržení dojít v době mezi 1. 1. 1951 a 1. 4. 1964, kdy bylo vydržení třeba posoudit podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, pak v této době platily v zásadě stejné principy vydržení jako v zákoně č. 40/1964 Sb.; proto judikaturu k tomuto zákonu lze použít i na toto období.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Ad 1): Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na ni nelze obecně odpovědět. Jednak tu jde o otázku hodnocení provedených důkazů, které dovolacímu přezkumu v zásadě nepodléhá, jednak o to, že vždy půjde o individuální posouzení zjištěných skutečností, a to každé zvlášť a všech ve vzájemných souvislostech; závěry o dobré víře se tedy mohou v závislosti na individuálních okolnostech každého případu lišit.
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
V této věci není úvaha odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalobců a jejich předchůdců, že jejich pozemkům svědčí právo služebnosti, zjevně nepřiměřená.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí: „Je-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
„Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na každém požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001).
„Pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001).
Úvaha, že dobrá víra předchůdců žalobců nemohla být založena trhovou smlouvou ze dne 29. 10. 1944 není zjevně nepřiměřená. V smlouvě bylo uvedeno: „Strana kupující vzala na vědomí, že kolem západní meze pozemku č. kat. XY role jde cesta, a to jako neknihovaná služebnost, případně již cesta veřejná, po níž se chodí a jezdí na pozemky dále od XY vzdálené. Strana kupující přejímá pozemek s tímto závazkem jak pro sebe, tak i pro své právní zástupce a strany souhlasně uvádějí, že právě s ohledem na tuto služebnost velmi široké a stále používané cesty, která mimo to na jižním konci podejde přes ně a odřezává celý kousek pole, který se tímto stává bezcenný, byla upravena cena trhová“.
K tomu odvolací soud uvedl: „Pokud je v Trhové smlouvě zmíněno, že prodávaný pozemek č. kat XY by měl být zatížen ‚neknihovanou služebností cesty‘, především je třeba uvést, že tato zmínka se vztahuje k pozemku, z něhož byly později odděleny pozemky nyní ve vlastnictví žalobců parc. č. XY a parc. č. XY, tedy pozemky, které se nyní žádají k určení jako pozemky ze služebnosti cesty panující“. Podstatná je však zmínka: „případně již cesta veřejná“.
Zmínka o veřejné cestě a blíže nekonkretizované sdělení o „neknihované služebnosti“ muselo při zachování obvyklé opatrnosti vyvolat pochybnost o existenci služebnosti. Ze smlouvy se vůbec nepodává, jak měla taková služebnost vzniknout, a není z ní ani zřejmé, zda předchůdci žalobců užívají cestu jako veřejnou či na základě práva ze služebnosti, navíc neevidované ve veřejných knihách. Za této situace zachování obvyklé opatrnosti vyžadovalo skutečný stav ověřit, případně vyvolat právní skutečnost (rozsudek, souhlasné prohlášení) umožňující evidovat služebnost v katastru nemovitostí. Na možnou existenci služebnosti v této věci sice smlouva – na rozdíl od zmíněné věci sp. zn. 22 Cdo 595/2001 – upozornila, na straně druhé však zmínka o možné veřejné cestě měla vyvolat pochybnost nabyvatele. Navíc v té době byla chráněna důvěra ve veřejné knihy a služebnost neevidovaná v katastru nemovitostí nepřecházela na dobrověrného nabyvatele (jako povinného). K tomu viz Rouček, F., Sedláček, J., a kol. : Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 842, dále Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 35. K tomu odvolací soud uvedl: „Pokud totiž měla mít tato služebnost povahu věcného práva přecházejícího na právní nástupce ve vlastnictví panujícího a služebného pozemku, muselo by se jednat o služebnost zaknihovanou (k tomu viz §443 obecného zákoníku občanského) Z uvedeného je zřejmé, že pokud vůbec, jednalo se o služebnost, která na právní nástupce ve vlastnictví pozemku nepřecházela, přičemž případná neznalost zákona na straně nabyvatelů pozemku z Trhové smlouvy 1944 jejich omluvitelný právní omyl nemůže založit“. Tento závěr není zjevně nepřiměřený.
Ostatně proti dobré víře předchůdců žalobců, a především jejich držbě práva (samotné užívání cesty ještě držbu nezakládá) svědčí i to, že se po dlouhou dobu nepokusili uvést údajný právní stav do souladu s veřejným seznamem.
Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí, že pokud by skutečně služebnost již vydrželi právní předchůdci žalobců, neznamenalo by to samo o sobě, že svědčí i jim; bylo by totiž nutné prokázat, že nabyvatelé zatíženého pozemku nebyli při nabytí ohledně nezaknihované služebnosti v dobré víře (ze spisu nic takového nevyplývá).
Dovolatelé zpochybňují konstatování odvolacího soudu, že existence veřejné cesty (účelové komunikace) byla mezi účastníky nesporná. I kdyby této námitce bylo možno přisvědčit, pak je třeba uvést, že odvolací soud závěr o existenci veřejné cesty opřel i o další skutečnosti (viz bod 27 rozsudku). Ostatně i dovolatelé v žalobě uváděli, že na sporných pozemcích je účelová komunikace. Připouštěli tedy možnost, že sporná cesta je zatížena jak služebností, tak i právem užívání pozemní komunikace, zde účelové komunikace. Jak uvedl odvolací soud při úvaze o možnosti mimořádného vydržení, „přinejmenším po dobu od 6. 7. 2016 do 12. 9. 2019 žalobci neměli držební vůli užívat cestu přes pozemky žalovaného z titulu výkonu práva ze služebnosti cesty, nýbrž tuto cestu užívali s úmyslem užívat ji jako cestu veřejnou“. Tímto skutkovým zjištěním (ohledně obsahu jejich vůle) je dovolací soud vázán.
Lze podotknout, že účelová komunikace vzniká při splnění zákonných podmínek, aniž by bylo třeba správního či jiného rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou v ASPI).
Je skutečností, že svědkové slyšení před soudem prvního stupně potvrzovali dlouhodobé užívání sporné cesty, žádný z nich však neuvedl skutečnosti potvrzující to, že žalobci či jejich předchůdci (pokud užívání cesty předchůdci bylo s ohledem na princip materiální publicity katastru nemovitostí vůbec významné) užívali cestu z titulu (byť i domnělé) služebnosti.
Dovolatelé dále opírají dobrou víru o protokol sepsaný u Obecního úřadu v H. dne 24. 9. 1944. I touto otázkou se odvolací soud zabýval, a uvedl: „Samotné prohlášení této jinak na dotčených právních vztazích nezúčastněné osoby o existenci vydržené služebnosti, nota bene právnímu předchůdci žalobců (ve vlastnictví pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) F. R. ani výslovně neadresované, však samo o sobě jeho dobrou víru v existenci této služebnosti, resp. v konkrétní právní důvod jejího vzniku podle ustálené soudní praxe založit nemohlo“. Toto hodnocení není zjevně nepřiměřené. Vzhledem k okolnostem věci (rozpor se stavem katastru nemovitostí, možnost existence veřejné cesty a také skutečnosti uvedené odvolacím soudem) toto prohlášení sice mohlo vzbudit subjektivní představu o služebnosti, nemohlo však založit objektivní dobrou víru, danou „se zřetelem ke všem okolnostem“.
Ve sdělení Místního národního výboru v H. ze 17. 7. 1978, které si vyžádalo Státní notářství pro Prahu 10, bylo konstatováno, že k parcelám č. k. XY a XY je příjezdová cesta, která je mapovaná, má č. k. XY, končí u pozemku č. k. XY a je „služná“. Toto prohlášení pro svou vágnost však nemohlo založit objektivní dobrou víru; jednak je tu použit pojem „služná“, který neznaly ani právní předpisy, ani judikatura, jednak z tohoto sdělení není zřejmé, z čeho národní výbor vycházel a je třeba přihlédnout k tomu, že i později sami žalobci opírali užívání cesty o právo užívat veřejnou komunikaci. Ani taková zpráva tedy nemohla objektivně vyvrátit pochybnost o skutečném stavu a trval požadavek, aby si údajní oprávnění ze služebnosti její existenci ověřili a postavili ji najisto.
Z uvedeného je zřejmé, že úvaha odvolacího soudu o nedostatku objektivní dobré víry a tím i oprávněné držby žalobců či jejich předchůdců není zjevně nepřiměřená; dovolání tak není pro řešení této otázky přípustné.
Nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání se uvádí, že ze spisu se nepodávají ani skutečnosti jasně prokazující samotnou držbu práva; skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. K tomu viz již zmíněný např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001. Odvolací soud ostatně zjistil, že – pokud tu držba byla – byla přerušena v době, kdy žalobci užívali pozemek jako účelovou komunikaci, a proto nemohla být splněna doba potřebná k mimořádnému vydržení. Nebylo to pouhé nevykonávání drženého práva, ale o to, že držba služebnosti (pokud o ni vůbec šlo) byla nahrazena užíváním účelové komunikace.
Ad 2): V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
Odvolací soud zamítl žalobu na základě dvou důvodů, z nichž každý by pro zamítnutí žaloby postačil. Jestliže jeho rozhodnutí o nedostatku dobré víry v dovolacím (kvazi meritorním) přezkumu obstálo, pokud jde o závěr o nedostatku objektivní dobré víry potřebné k vydržení, pak se stává přezkum druhého důvodu pro zamítnutí (konkurence služebnosti a účelové komunikace) nadbytečným; žalobě nebylo možno vyhovět již pro nedostatek dobré víry.
Jen na okraj se k této otázce uvádí: Existenci služebnosti cesty na pozemku, na kterém je současně účelová komunikace, zcela vyloučit nelze. V dané věci však bylo od počátku pochybné, zda žalující strana užívala cestu na základě služebnosti či veřejné povahy sporné cesty; proto vydržení vylučoval především nedostatek objektivní dobré víry, bez ohledu na řešení této otázky. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu