ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1256.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1256/2023-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. r. h. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem Macharova 302/13, 702 00 Ostrava, proti žalovaným 1) K. H. , nar. XY, a 2) E. H. , nar. XY, oběma bytem XY, o zaplacení 49 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 238/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 18 Co 78/2022-66, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 18 Co 78/2022-66, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 12. 2021, č. j. 11 C 238/2021-31, kterým byla žaloba o zaplacení 49 500 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení smluvní pokuty ve výši 49 500 Kč s příslušenstvím z důvodu jimi porušených ujednání o poskytnutí součinnosti při zprostředkovatelské činnosti žalobkyně o obstarání příležitosti žalovaným k uzavření kupní smlouvy ohledně určené nemovitosti v k.ú. XY za kupní cenu 990 000 Kč. Uplatněný nárok žalobkyně dovozovala z porušení ujednání v dokumentu “Výhradní dohoda o zprostředkování“ (dále též „Dohoda“), datovaného dnem 27. 8. 2020. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že Dohoda při jejím uzavření neexistovala v listinné podobě, ale byla realitním makléřem spolupracujícím s žalobkyní P. F. zobrazena žalovaným na tabletu jako elektronický dokument, na kterém byla následně P. D. a žalovanými tato Dohoda podepsána. Odvolací soud konstatoval, že takový podpis je na rozdíl od kvalifikovaných a uznávaných elektronických podpisů (zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „z. č. 297/2016 Sb.“) pouze tzv. prostým elektronickým podpisem, který nezaručuje identitu podepsané osoby, a podrobně rozvedl, co je považováno za prostý elektronický podpis, kterým je v praxi nejčastěji biometrický podpis, jako to bylo v daném případě, kdy takový podpis nezaručuje, jaké právní jednání bylo potvrzeno, neboť je přenosný, nemá vazbu s tím, co je podepisováno, a naopak druhá strana, která má k dispozici dokument na tabletu, může libovolně nakládat s tím, co bylo podepsáno. Vzhledem k tomu, že žalovaní rozporovali obsah uvedeného dokumentu Dohody s tím, že svoji součinnost při uzavírání smlouvy podmiňovali příslibem zajištění náhradního bydlení, na čemž se měli s žalobkyní (makléřem) ústně dohodnout, samotný text Dohody při podpisu na tabletu neviděli, podepisovali se jen do určené rubriky na tabletu, a namítali, že nabídka náhradní nemovitosti k bydlení jim učiněna nebyla, což dokládali dopisem ze dne 1. 3. 2021 adresovaným žalobkyni, v němž uvedli, že prodej domu ruší, jelikož jim nebyla zajištěna náhradní nemovitost k bydlení, a kdy žalobkyně neoznačila žádné další důkazy k obsahu ujednání účastníků, kromě vytištěné listiny “Výhradní dohoda o zprostředkování“, jejíž obsah potvrdil jen realitní makléř P. F. ve své výpovědi, který byl na výsledku sporu zainteresovaný, odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaných se nejedná o podepsání konkrétního předmětného dokumentu “Výhradní dohoda o zprostředkování“. Žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty (§2048 až 2052 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“), odvozovaný od ujednání v dokumentu “Výhradní dohoda o zprostředkování“, proto shledal za nedůvodný, a potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, byť se neztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož byla žaloba o zaplacení smluvní pokuty zamítnuta z důvodu nedostatku určitosti a vážnosti vůle žalovaných při uzavření předmětné Dohody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázek procesního práva při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně je přesvědčena, že je v rozporu s normami procesního práva - práva na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, ale k tomuto závěru dospěl na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11). Dovolatelka namítá, že ač odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že prostým elektronickým podpisem je v praxi nejčastěji biometrický podpis, jakým byla účastníky podepsána předmětná Dohoda, a podrobně analyzoval termín a právní důsledky biometrického podpisu, řádně nezdůvodnil, zda tento závěr učinil na základě vlastní úvahy, citace právní normy či odborné literatury, anebo zda je mu např. tato skutečnost ohledně významu biometrického podpisu známa z úřední činnosti. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, pojednávající o tom, za jakých podmínek je možno použít určité skutečnosti pro rozhodnutí soudu bez dokazování, které odvolací soud podle jejího názoru nesplnil, neposkytl-li účastníkům prostor pro to, aby se k takovým skutečnostem vyjádřili. Současně dovolatelka namítá, že v tomto směru považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné s náležitostmi podle §157 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015) a za nepřezkoumatelné. Dovolatelka je přesvědčena, že závěr odvolacího soudu o biometrickém podpisu Dohody je zcela svévolný, ničím nepodložený a zcela mylný. Zdůraznila, že je v rozporu s právem na spravedlivý proces, je-li učiněn skutkový závěr bez řádného dokazování a učiněné skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2807/2016, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1356/2021). Dovolatelka spatřuje procesní pochybení odvolacího soudu i v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nepoučil účastníky podle §118a o. s. ř., že je nutné věc po právní stránce posoudit jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009). V tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobkyni překvapivé. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud v rámci hodnocení důkazů upřednostnil účastnickou výpověď žalovaných před výpovědí svědka (realitního makléře P. F.) jen z důvodu, že svědek pracovně spolupracuje s druhým účastníkem řízení. Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálená v závěru, že účastník řízení, na rozdíl od svědka, není povinen vypovídat pravdivě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018). Ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu též vyplývá, že samotná okolnost, že jako svědci vypovídají osoby, které mají k účastníku vztah, či které náleží k určité sociální nebo profesní skupině nebo jsou v příbuzenském vztahu k účastníkovi, nemůže mít bez dalšího za následek hodnocení jejich výpovědí jako nevěrohodných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011).
Dovolatelka považuje z uvedených důvodů rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, právně vadné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě se vyhovuje a přiznal ji náhradu nákladů za všechna řízení v této věci.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování, námitky týkající se absence, kvality či nedostatku poučení o případné jiné právní kvalifikaci, námitky k překvapivosti rozhodnutí a namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající podle dovolatelky v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Tyto námitky směřují do případných konkrétních vad řízení a neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3425/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3370/2021 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Uvedené námitky a dovolatelkou formulované procesní otázky nezahrnují otázky procesního práva, které by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018- dostupné na www.nsoud.cz ).
Rovněž námitky dovolatelky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Přípustnost dovolání tak není způsobilá založit ani výhrada dovolatelky vůči hodnocení výpovědi slyšeného svědka z hlediska jeho věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vychází, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3161/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu