ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2219.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2219/2023-715
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce Štefana Dema , nar. 5. 3. 1976, bytem Modřišice 53, 511 01 Turnov, IČO 61113417 , zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, 110 00 Praha 1, proti žalované J. B. , zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, o zaplacení 429 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 EC 302/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 55 Co 193,194/2022-663, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 487 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal po žalované zaplacení částek 151 500 Kč s příslušenstvím, představující zádržné ze smlouvy o rekonstrukci bytu č. 3, prováděné žalobcem pro žalovanou, a 500 000 Kč s příslušenstvím, představující sjednanou a nezaplacenou zálohu na rekonstrukci bytu č. 4, kterou žalobce rovněž prováděl pro žalovanou.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o žalobě původně rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 19 EC 302/2012-298, kdy uložil žalované zaplatit žalobci 137 600 Kč s úroky z prodlení a žalobu ve věci samé co do částky 513 900 Kč s úroky z prodlení zamítl. Na základě odvolání obou stran podaných proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze původně rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 55 Co 337/2016-378, kdy výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ve vyhovujícím výroku ohledně částky 137 600 Kč s úroky z prodlení potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit 13 900 Kč s úrokem z prodlení, přičemž ve zbytku výroku II, tj. ohledně částky 500 000 Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předmětem tohoto řízení tedy zůstal požadavek žalobce na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím dovozovaný z provádění rekonstrukce bytu č. 4 u žalované. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o tomto nároku, který následně vzal žalobce co do částky 71 000 Kč s příslušenstvím zpět, rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 19 EC 302/2012-613, kdy výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 429 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 21. 8. 2012 do zaplacení, výrokem II žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 289 532 Kč a výrokem III žalované uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, která bude uvedena v samostatném usnesení (následné usnesení ze dne 5. 10. 2022, č. j. 19 EC 302/2012-667). Usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 19 EC 302/2012-638, zamítl žádost žalované o vrácení soudního poplatku za odvolání podané proti uvedenému rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že účastníci uzavřeli v souladu s ustanovením §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ústní smlouvu o dílo, v níž se žalobce zavázal pro žalovanou za úplatu provést rekonstrukci bytu č. 4 a žalovaná se zavázala provedené práce uhradit. Žalobce prováděl stavební práce na díle od konce roku 2011, následně mu bylo pokračování v provádění díla žalovanou znemožněno a po další dohodě mezi stranami žalobce prováděl práce na díle ještě do června 2012, kdy žalovaná definitivně odmítla za provedené práce žalobci další prostředky uhradit. Žalobce práce ukončil a žalovaná byt č. 4 od žalobce převzala a posléze nechala rekonstrukci dokončit jiným subjektem. Soud prvního stupně vyšel dále ze skutečnosti, že žalobce dne 21. 1. 2014 (č. l. spisu 58, 59) doplnil svá skutková tvrzení o skutečnost, že místo nároku na zaplacení zálohy na cenu díla ve výši 500 000 Kč požaduje tuto částku jakožto zaplacení ceny nedokončeného díla z důvodu na straně žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o změnu žaloby, neboť žalobce pouze rozšířil svá skutková tvrzení při zachování totožnosti skutku, když odkázal v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaná rekonstruovaný byt žalobci znepřístupnila a od žalobce nedokončené dílo převzala, pak převzetím díla vzniklo žalobci právo na odměnu za provedení díla. S ohledem na skutečnost, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo bez ujednání o ceně díla, vzniklo žalobci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí právo na zaplacení přiměřené ceny díla, kterou se rozumí cena díla srovnatelných vlastností v místě a době uzavření smlouvy obvyklá; ta byla zjištěna znaleckým posudkem Josefa Škody ve výši 429 000 Kč. Soud prvního stupně proto žalobě (po jejím částečném zpětvzetí do částky 71 000 Kč) vyhověl.
O odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 6 ze dne 17. 2. 2022, č. j. 19 EC 302/2012-613, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 5. 2022, č. j. 19 EC 302/2012-638, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 55 Co 193,194/2022-663, tak, že výrokem I napadený rozsudek a usnesení soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K odvolací námitce žalované, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, jestliže rozhodl o nároku na úhradu protihodnoty ceny nedokončeného díla, když žalobce žalobou požadoval úhradu zálohové faktury a žalobce ani nenavrhl změnu žaloby, odvolací soud uvedl, že pokud žalobce opíral svá žalobní tvrzení o existujícím nároku spočívajícím v nezaplacení fakturované zálohy a následně svá skutková tvrzení doplnil tak, že žalovaná částka měla být náhradou za provedené nedokončené práce na základě závazkového vztahu o provedení rekonstrukce bytu č. 4 bez sjednání konkrétní výše ceny díla, jednalo se skutečně o změnu žaloby, o níž měl soud prvního stupně podle §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) rozhodnout, zda ji připouští, a teprve potom o změněné žalobě jednat a rozhodnout; neučinil-li tak, jedná se o vadu rozhodnutí. Zároveň však odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, v němž bylo judikováno, že taková vada nemusí mít vždy vliv na správnost rozhodnutí. Odvolací soud dovodil, že právě o takový případ se v dané věci jedná, kdy po žalobcem avizované změně žaloby, a to ještě před uplynutím koncentrační lhůty, bylo oběma stranám zřejmé, na jakém skutkovém základě žalobce uplatňuje svůj nárok, přičemž k tomu bylo vedeno dokazování, v němž i žalovaná strana argumentovala, tudíž soud prvního stupně změněnou žalobu projednal se zachováním všech procesních práv protistrany a nejedná se tak o vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně řádně zhodnotil skutkové okolnosti a správně dovodil, že rekonstrukce bytu č. 4 nebyla dokončena z důvodu na straně žalované, jestliže rekonstruovaný byt žalobci znepřístupnila, čímž také nedokončené dílo převzala. Žalobci vzniklo právo na úhradu odpovídající obvyklé ceně díla v době uzavření smlouvy. Podle závěru odvolacího soudu stanovil soud prvního stupně tuto výši ceny správně, vycházeje ze zjištění znaleckého posudku a ze skutečnosti, že žalobce vzal částečně žalobu zpět.
Za nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalované o neprovedení navržených důkazů výslechy určitých svědků, jelikož soud prvního stupně neprovedení těchto důkazů odůvodnil (bod 35 odůvodnění rozsudku). Nevyjádřil se explicitně jen k návrhu na výslech jednoho svědka, ale zabýval se jeho posudkem (listinným důkazem) z hlediska přesvědčivosti, a to se závěrem o jeho nepoužitelnosti (bod 34 odůvodnění rozsudku), z čehož vyplynulo, že neshledal důvod pro jeho svědeckou výpověď.
Odvolací soud nepovažoval za oprávněné ani námitky žalované ke zjištění rozsahu prací provedených žalobcem a ocenění díla, jelikož soudní znalec v druhém svém posudku, z něhož soud vycházel, po doplnění spisu o další dokazování, týkající se rozsahu provedených prací, již mohl vycházet z reálného stavu o provedení určitých prací, na rozdíl od situace, kdy zpracovával první posudek.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, stejně jako přezkoumávané usnesení soudu prvního stupně týkající se vrácení soudního poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání do jeho výroku I v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání považuje v tomto rozsahu za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí v dané části na vyřešení otázek procesního práva a navazující otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny.
Dovolatelka formulovala následující právní otázky, které podle jejího názoru zakládají přípustnost dovolání:
1) Otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, a to, zda je porušením práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (tzv. případ překvapivého rozhodnutí - §6 o. s. ř.), pokud odvolací soud:
a) posoudí vyjádření žalobce v rámci jednání jakožto změnu žaloby (vyjádření žalobce na č. l. 58 a na č. l. 456-459, 538-541 a 545-547), kdežto soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě vůbec nebyla nutná změna žaloby, aniž by odvolací soud v rámci řízení připustil změnu žaloby, a aniž by jakkoli s tímto svým právním názorem žalovanou seznámil.
Dovolatelka v souvislosti s touto otázkou namítá zároveň rozpor se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3147/2010.
b) založí své potvrzující rozhodnutí na jiných závěrech, než které byly důvodem vyhovujícího rozhodnutí soudu prvního stupně (pokud se týká důkazního břemene, obsahu znaleckého posudku), aniž by však žalovanou na svůj názor na věc před rozhodnutím upozornil, a aniž by provedl jakékoliv důkazy v odvolacím řízení znovu.
2) Otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to, zda je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a ustanovení §156 odst. 3 a §211 občanského soudního řádu, pokud odvolací soud rozhodne v rozporu s odůvodněním svého předcházejícího rozhodnutí, kdy v pořadí prvním rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalobcem uplatněný nárok představuje nárok na úhradu zálohy ceny díla, posléze (ve svém druhém rozhodnutí) však označil vyjádření žalobce na č. l. 58 spisu předcházející prvnímu jeho rozhodnutí za změnu žaloby představující požadavek na úhradu ceny díla.
Dovolatelka namítá rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 968/2020, o vázanosti soudu svým rozhodnutím, při řešení této otázky odvolacím soudem.
3) Otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, a to, zda vyjádření žalobce na č. l. 58 spisu představuje změnu žaloby a zda vyjádření žalobce na č. l. 456-459 a č. l. 538-541 a 545-547 spisu představují změnu žaloby. Dovolatelka v souvislosti s touto otázkou poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, řešící otázku, zda určité podání žalobce představuje změnu žaloby.
Dovolatelka pokládá s touto otázkou související právní otázku, zda byl nárok na zaplacení ceny díla vzniklý podle skutkových zjištění v červnu 2012 již promlčen, či nikoliv. Dovolatelka poukazuje na to, že k námitce promlčení se odvolací soud výslovně nevyjádřil.
4) Otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to, zda je v souladu se zásadou rovnosti účastníků vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud není rozhodnuto o připuštění změny žaloby po celé řízení před soudem prvního stupně, jakož i před soudem odvolacím.
V souvislosti s touto otázkou poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, týkající se rovnosti stran.
5) Otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda, pokud soud nerozhodne o připuštění změny žaloby, nastávají hmotněprávní účinky uvedené v §112 zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).
Dovolatelka namítá odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 400/2019, v němž byl vysloven názor, že přesvědčení dovolatele, že již jen podáním návrhu na změnu žaloby – tedy bez toho, že by byla soudem připuštěna – jsou splněny podmínky podle §112 obč. zák., nemůže obstát, neboť platí, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, že o něm nebude rozhodnuto a že ani nenastanou hmotněprávní účinky změny žaloby. Dovolatelka namítá, že pokud bez připuštění změny žaloby nemohly v nyní řešené věci nastat hmotněprávní účinky změny žaloby, byl nárok (i kdyby byl přijat závěr, že řízení bylo vedeno o nároku na úhradu ceny díla) promlčen a žaloba měla být zamítnuta.
6) Otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, a to, zda vyplývá z občanského soudního řádu oprávnění soudu obrátit důkazní břemeno – konkrétně oprávnění přenést jej ze strany žalující na žalovanou, pokud se jedná o nárok ze smlouvy o dílo, kdy žalobcem je zhotovitel díla a žalovanou objednatel, a zda, pokud soud takový postup zvolí, jedná se o případ porušení práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení rovnosti stran dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud vycházel z teorie tzv. obrácení důkazního břemene v případech zmaření důkazu, ale odvolacím soudem nebylo ani tvrzeno, že by žalovaná bránila (znemožnila) žalobci např. pořizovat se v průběhu díla dokumentaci o stavu prací, vést stavební deník a doklady o zakoupení materiálu.
7) Otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, a to, zda je porušením práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací soud prvního stupně zjistí skutkový stav jinak než soud prvního stupně, aniž by však provedl znovu relevantní důkazy (výslechy svědků), na jejichž základě byl skutkový stav soudem prvního stupně zjištěn.
8) Otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to, zda je znalec oprávněn hodnotit důkazy, či zda je k tomu oprávněn pouze soud v konečném rozhodnutí věci podle §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelka namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně brojila proti tomu, že znalec v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Cpj 161/79) sám hodnotil důkazy, např. kdo hradil materiál na rekonstrukci bytu. Odvolací soud se však s touto námitkou ani v odvolacím řízení nijak nevypořádal.
9) Otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, a to, zda je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušením rovnosti stran podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, případně též porušením práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i postupem odporujícím §157 odst. 2 občanského soudního řádu (nepřezkoumatelnost rozhodnutí), pokud soud provede důkazy výslechem svědků navrhovaných žalobcem, nikoliv však navrhovaných žalovanou, a tento postup aprobuje odvolací soud z důvodů, že soud prvního stupně tento postup řádně odůvodnil, ačkoliv důvodem odvolání v tomto rozsahu nebyl nedostatek odůvodnění, ale vadně (neúplně) zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně.
Dovolatelka v dané souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, řešící problematiku opomenutých důkazů, a nesouhlasí se právním názorem odvolacího soudu, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně rozsahu provedených prací, a to za situace, kdy žalovaná nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v jeho výroku I zrušen v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, anebo aby v tomto rozsahu Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá. Dovolatelka zároveň podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, který následně podáním ze dne 20. 2. 2023 vzala zpět.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž uvedl, že rozhodnutí obou soudů v dané věci považuje za zcela správné, vydané v souladu s právními předpisy a řádně odůvodněné. Má za to, že dovolatelce se nepodařilo jakkoli zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a proto navrhl dovolání žalované odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka pod bodem 1 písm. a) dovolání přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka totiž touto námitkou uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Napadené rozhodnutí navíc takovou vadou netrpí. V dané věci oba soudy vyšly shodně ze zjištění, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o dílo bez ujednání o ceně díla, a že žalovaná, která na určitou dobu žalobci znepřístupnila rekonstruovaný byt č. 4, od žalobce nedokončené dílo převzala. Oba soudy pak shodně dovodily, že žalobce má právo na zaplacení ceny díla za rekonstrukci bytu č. 4, ve výši přiměřené, a to s ohledem na skutečnost, že smlouva o dílo byla mezi účastníky sjednána bez ujednání o ceně díla. Její výši shodně určily s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku a ke skutečnosti, že žalobce vzal částečně co do částky 71 000 Kč žalobu zpět, na částku 429 000 Kč. Vzhledem ke shodným skutkovým a právním závěrům obou soudů v předmětné věci nebylo v dané věci rozhodující, zda došlo či nedošlo ke změně žaloby, či zda jde o totožnost skutku. Rozhodující je, že soud prvního stupně věc stejně jako soud odvolací posoudil nárok žalobce podle doplněné žaloby (poprvé na č. l. 58), k níž měla žalovaná možnost se vyjádřit. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nebylo překvapivé. Nadto, odkaz na dovolatelkou uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3147/2010), od níž se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky týkající se rozhodnutí o změně žaloby, je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí řeší odlišný skutkový stav (v uvedené věci nebyly tvrzeny skutečnosti, jež by představovaly změnu žaloby).
Totéž se týká i otázky pod bodem 1 písm. b). Odvolací soud nezaložil své potvrzující rozhodnutí o uplatněném nároku na zaplacení 500 000 Kč, respektive o požadavku žalobce na zaplacení 429 000 Kč po částečném vzetí žaloby, na jiných závěrech, než které byly důvodem vyhovujícího rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud při řešení oprávněnosti uplatněného nároku vyšel ze stejných skutkových i právních závěrů, jako soud prvního stupně. Pokud dovolatelka namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu o znepřístupnění bytu žalovanou a o předání díla odporují skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že námitky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jak již Nejvyšší soud mnohokrát judikoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. Kromě toho odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, námitka žalované není opodstatněná.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou formulovaná otázka pod bodem 2 dovolání, spojená s námitkou, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že rozhodl v rozporu s odůvodněním jeho předcházejícího rozhodnutí. Z odůvodnění předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zřejmé, že vychází ze závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně posouzení nároku ve výši 500 000 Kč je nepřezkoumatelné. Odvolací soud v předešlém zrušujícím rozhodnutí neučinil žádný závazný právní závěr ohledně uplatněného nároku ve výši 500 000 Kč. Navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, jenž byl uveřejněn pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) může odvolací soud změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení.
První část otázky pod bodem 3 dovolání, týkající se změny žaloby, rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou například usnesením ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, podle něhož podání, jímž navrhovatel doplní žalobu o nové rozhodující skutečnosti a požaduje tak sice totéž rozhodnutí, ale na základě jiného (doplněného) skutkového stavu, je změnou návrhu ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. V souvislosti s otázkou týkající se rozhodnutí o změně žaloby dovolatelka v druhé části otázky pod bodem 3 dovolání namítá, že odvolací soud se výslovně nevyjádřil k otázce, zda nárok na úhradu ceny díla není promlčen, přičemž dovozuje, že i kdyby ke změně žaloby došlo, byl by nárok na úhradu ceny díla promlčen. Dovolatelka dospívá k závěru, že tříletá promlčecí lhůta (§101 obč. zák.) počala běžet v červnu 2012, přičemž tato lhůta uplynula v červnu 2015. Tvrdí totiž, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce práce ukončil v červnu 2012 a žalovaná byt č. 4 převzala v tomtéž termínu. Žalobce odevzdáním bytu umožnil žalované fakticky nakládat s předmětem díla.
Tato námitka rovněž nemůže založit přípustnost dovolání. Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým bylo žalované uloženo (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 71 000 Kč) zaplatit žalobci částku 429 000 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla spočívající v rekonstrukci bytu č. 4, implicitně rozhodl i o námitce promlčení tak, že k promlčení práva žalobce nedošlo. Rozhodl přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 683/2006), neboť ke změně žaloby došlo v průběhu tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. (dne 21. 1. 2014 – č. l. 58).
Otázka pod bodem 4, která podle dovolatelky zakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se zásady rovnosti účastníků, a to v souvislosti s řešením otázky změny žaloby, rovněž představuje námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která ze shora uvedených důvodů nemůže založit přípustnost dovolání. Navíc ze závěrů vztahujících se k otázce pod bodem 1 písm. a) se podává, že taková vada řízení dána není. V této souvislosti je třeba odkázat i na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, podle něhož v případě, že soud nerozhodl o návrhu na změnu žaloby, avšak žalobu ve změněném rozsahu projednal, zatížil sice řízení vadou, která však nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Dovolání tedy není ani z hlediska této otázky přípustné.
Rovněž dovolatelkou označená otázka pod bodem 5 dovolání, týkající hmotněprávních účinků změny žaloby s dopadem na promlčení nároku, nezakládá přípustnost dovolání žalované podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil předmětnou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, zejména od usnesení ze dne 24. 6. 2020, č. j. 33 Cdo 400/2019-133, podle něhož v případě, že soud rozhodne, že navrženou změnu žaloby nepřipouští, nenastávají ani hmotněprávní účinky změny žaloby. Dovolatelka však pomíjí, že skutkový stav v nyní posuzované věci je odlišný od skutkového stavu ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 400/2019. V uvedené věci totiž soud usnesením změnu žaloby nepřipustil. V dané věci však soud sice o navržené změně žaloby nerozhodl, nicméně žalobu ve změněném rozsahu projednal. V souladu s právním závěrem v usnesení ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, tedy nastaly stejné účinky, jako by soud změnu žaloby rozhodnutím připustil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou předestřená otázka pod bodem 6 dovolání, týkající se obrácení důkazního břemene, kterou měl odvolací soud řešit podle dovolatelky v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu o uplatněném nároku založeno. Odvolací soud nezaložil svůj závěr na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti je nutno připomenout, že soud prvního stupně i odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění, a to i při zjištění oprávněnosti výše uplatněného nároku, kdy oba soudy vyšly ze závěrů téhož znaleckého posudku.
Má-li dovolatelka za to, že dovolání je přípustné i pro řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena (otázka označená pod bodem 7 dovolání), a to, zda je porušení práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud zjistí skutkový stav jinak než soud prvního stupně, aniž by provedl znovu relevantní důkazy, je nutno poukázat na to, že dovolatelka vychází z jiných skutečností, než na jakých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pomíjí skutečnost, že soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze shodných skutkových zjištění, podle nichž rekonstrukce bytu č. 4 nebyla žalobcem dokončena z důvodu na straně žalované a že žalovaná nedokončené dílo od žalobce převzala. Ani tato otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelkou formulovanými otázkami v dovolání pod body 8 a 9 žalovaná ve skutečnosti namítá procesní vady řízení (nesprávný postup soudu při provádění dokazování, námitky k překvapivosti rozhodnutí, nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud ovšem již vícekrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neod povídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil.
Rovněž námitky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vychází, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3161/2020).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné pro žádnou z otázek formulovaných žalovanou v dovolání, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu