ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.261.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 261/2022-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o. , se sídlem 330 17 Chotíkov č.p. 479, IČO 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem Sady 5. května 296/36, 301 00 Plzeň, proti žalovaným 1) M. J. , nar. XY, a 2) M. J. , nar. XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, o zaplacení částky 180 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 247/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 23 Co 136/2021-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 509 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 23 Co 136/2021-249, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 2. 2021, č. j. 34 C 247/2019-209, kterým byla žaloba o zaplacení 180 450 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, které je žalobkyně povinna žalovaným zaplatit; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že v dané věci nebylo sporu o tom, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení žalované částky ve výši 180 450 Kč z titulu nedoplacení ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené dne 11. 12. 2015 mezi žalobkyní, jakožto zhotovitelkou, a žalovanými, jako objednateli stavby rodinného domu. Odvolací soud pouze přezkoumával, zda soud prvního stupně správně posoudil oprávněnost námitky žalovaných, že tuto částku nezaplatili z důvodu zániku žalované pohledávky jednostranným započtením jejich pohledávky z titulu uplatněné smluvní pokuty, která podle zjištění soudu prvního stupně činila 187 650 Kč, když žalobkyně byla v prodlení s dokončením díla (po zohlednění nepříznivých klimatických podmínek v délce 101 dní) celkem 417 dnů (od 9. 11. 2017 do dne 31. 12. 2018, kdy byly odstraněny vady díla), a kdy z obsahu čl. VIII odst. 1 písm. a) předmětné smlouvy vyplynulo, že účastníci si sjednali pro případ prodlení žalobkyně s dokončením díla smluvní pokutu ve výši 450 Kč za každý den prodlení. Odvolací soud dále přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky žalobkyně, která nesouhlasila se závěrem soudu, že se ocitla v prodlení s dokončením díla, když doba plnění se automaticky prodlužovala o prodlení žalovaných s úhradou jednotlivých záloh na cenu díla ve smyslu čl. IV. odst. 4 smlouvy.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvě byla konkrétně uvedena splatnost u první zálohy, a to do pěti dnů ode dne, kdy objednatel uzavře úvěrovou smlouvu za účelem financování díla, nejpozději však do 30. 3. 2016, a že splatnost dalších záloh nebyla určena konkrétním datem placení záloh, ale byla určena slovně určitou fází rozestavěnosti či zhotovení dílčích částí stavby (při dokončení základové desky, při dokončení obvodových a nosných stěn 1. NP, při dokončení krovu, při provedení střešního pláště a osazení výplní otvorů obvodového pláště – okna, při dokončení hrubých instalací vody, elektriky a kanalizace, na výzvu zhotovitele před zahájením prací na vnějších vedeních sítí technického vybavení) a dále byla určena splatnost platby 220 000 Kč po předání díla a odstranění případných vad uvedených v předávacím protokolu dokončeného díla. Odvolací soud vyšel rovněž ze zjištění, že dílo bylo předáno dne 3. 12. 2017 a sepsané vady a nedodělky byly odstraněny ke dni 31. 12. 2018.
Odvolací soud na základě těchto zjištění, kdy ve smlouvě nebyla mimo splatnosti 1. zálohy určena konkrétní data placení jednotlivých záloh, doba splatnosti záloh byla určena pouze slovně určitou fází rozestavěnosti či zhotovení dílčích částí stavby, dospěl k závěru, že nelze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby stavbu stále kontrolovali a vyhodnotili, zda již byly jednotlivé etapy stavby provedeny. Při posouzení věci přihlédl též ke skutečnosti, že žalovaná nezaslala žalovaným zálohové faktury, tak jak je v praxi obvyklé, a jak dokonce sama ve smlouvě zformulovala podmínky zasílání zálohových faktur. Navíc žalovaní byli žalobkyní (konkrétně pověřenou manažerkou financování) ujišťováni, že je bude potřebnými kroky financování provádět. Odvolací soud vzal též v úvahu, že žalovaní projevovali stálý zájem o to, aby z jejich strany nedošlo k žádnému zanedbání s placením záloh či jiným důvodům, pro které by se stavba zdržela. Odvolací soud proto uzavřel, že za daných skutkových okolností nemůže obstát námitka žalobkyně, že vzniklé prodlení s dokončením stavby bylo důsledkem včasného nezaplacení záloh žalovanými, jejichž splatnost nebyla stanovena určitě. Pokud se žalovaní dostali do prodlení se zaplacením první zálohy, která měla být zaplacena do 5 dnů ode dne uzavření úvěrové smlouvy, nejpozději do 30. 3. 2016, pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobkyně ujistila žalované, že zaplacení první zálohy až dne 10. 11. 2016 nebude mít pro ně žádný negativní dopad, neboť si je vědoma problémů s vyřizováním stavebního povolení, na které bylo vázáno vyřizování úvěru, který pro žalované zajišťovala.
Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není oprávněná námitka žalobkyně ohledně započtení pohledávky žalovaných vůči její pohledávce uplatněné žalobou, spojená s tvrzením, že ze strany žalovaných se jedná o započtení pohledávky nejisté a neurčité. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že pohledávka žalovaných je započtení schopná, a to i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020), když obě pohledávky vychází ze stejného právního vztahu, námitka započtení byla vznesena hned na počátku řízení jako jediná obrana žalovaných, a podle soudu odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, aby byly posouzeny i širší souvislosti vzniklého vztahu. Pokud se žalobkyně vůči započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty bránila námitkami o nesjednání žádného termínu dokončení díla, a že nebyla v prodlení s ohledem na prodlení žalovaných s placením záloh, soud prvního stupně za použití výkladových pravidel stanovených v ustanovení §557 a §574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyšel ze závěru, že předmětnou smlouvu připravovala žalobkyně, přičemž platí, že pokud použitý výraz ve smlouvě připouští různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži tohoto, kdo výrazu použil jako první, a z dokazování vyplynulo, že žalobkyně, dle svých vlastních slov, chtěla být smluvní pokutou vázána.
Odvolací soud tedy s ohledem na ustanovení §2586, §2048, §1982, §1987, §574 a §557 o. z., které soud prvního stupně právně aplikoval, potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení řady otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka úvodem svého dovolání namítá především nesplnění požadavků, kladených judikaturou Nejvyššího soudu na odůvodnění rozhodnutí soudu, když podle jejího názoru z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze postihnout právně kvalifikační zhodnocení skutkového stavu věci, což znemožňuje dovolací přezkum (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. 28 Cdo 78/2021, ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014 ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, i ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019.). Namítá, že odvolací soud, ale i soud prvního stupně, neuvedly, jaké právní následky má závěr, že u jednotlivých záloh nebyla určena konkrétní data splatnosti; v této souvislosti poukazuje zároveň na rozpor uvedeného závěru, když soudy současně konstatovaly, že doba splatnosti byla určena slovně určitou fází rozestavěnosti či zhotovení částí stavby. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, považuje tedy dovolatelka za nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 24878/2009, a ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), neboť závěr odvolacího soudu postrádá logické zdůvodnění uvedených rozporů. Dovolatelka též namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3231/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012) učinil odlišný skutkový závěr od závěru soudu prvního stupně, aniž by provedl či zopakoval provedené důkazy týkající se prodlení žalovaných s placením záloh.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále v tom, že závěr odvolacího soudu o posouzení smluvního ujednání o splatnosti jednotlivých záloh je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2187/2001, a to z hlediska výkladu předmětného ujednání (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1288/2003), kdy při výkladu právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4348/2008). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že svým výkladem poskytl nepřípustnou excesivní ochranu žalovaným, jako spotřebitelům, byť neaplikoval žádné ustanovení na ochranu spotřebitele, a to zejména k posouzení určitosti ujednání o platnosti sjednaných záloh (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009). Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným nelze klást k tíži, že byli v prodlení s úhradou záloh, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, jaké právní ustanovení přitom aplikoval, což považuje za vadu řízení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neposoudil správně co do obsahu a smyslu vůle účastníků smluvní ujednání o splatnosti záloh a dopustil se dalších vad v řízení, které zapříčinily nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podali žalovaní vyjádření, v němž navrhli odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost; případně aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť podle jejich názoru oba soudy rozhodly správně, když dospěly k závěru, že žalovaní nemohli seznat, kdy došlo ke splatnosti jednotlivých záloh a že tedy nedošlo ke zdržení se splácením jednotlivých záloh na straně žalovaných, kteří naopak projevovali aktivní zájem o placení díla tak, aby nedošlo ke zpoždění dokončení díla. Žalovaní nesdílí názor dovolatelky, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné. Judikaturu, kterou žalobkyně v dovolání označila, považují žalovaní za nepřiléhavou.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání žalobkyně přípustné podle §237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou předestřené právní otázky vyplývající z obsahu dovolání, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu právního jednání ohledně splatnosti záloh na cenu díla, na kterém záviselo právní posouzení otázky prodlení s dokončením díla a oprávněnosti započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který provedl výklad sporného ustanovení smlouvy jak v souladu s pravidly danými ustanovením zákona (§574 a 557 o. z.), jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se pravidel výkladu právních jednání za účinnosti o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, dostupné na www.nsoud.cz ). Oba soudy respektovaly i pravidlo, že přípustnost různého výkladu právního jednání je základním předpokladem pro aplikaci výkladového pravidla contra proferentem, tj. v neprospěch původce výrazu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, nebo usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3950/2018, dostupných na www.nsoud.cz ).
Navíc výklad právního jednání je prvořadou otázkou, kterou řeší nalézací soudy, a dovolací soud pouze posuzuje, zda výklad smluvního ujednání učiněný nalézacími soudy není v extrémním rozporu ve vztahu ke konkrétní smlouvě. Dovolací soud totiž konstantně zastává názor, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní, skutkově jedinečné smlouvě provedený odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud zpochybnit pouze za předpokladu zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by závěry odvolacího soudu nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3136/2020, dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů při výkladu projevu vůle účastníků, týkající se ujednání o splatnosti záloh, které měli žalovaní platit na sjednanou cenu díla, což bylo základem pro posouzení otázky prodlení žalobkyně s dokončením díla a posouzením uplatněného započtení pohledávky žalovaných vůči žalobou uplatněné pohledávce. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolací soud řádně neodůvodnil své právní závěry, jestliže výslovně uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který důkladně a detailně odůvodnil své závěry ohledně výkladu projevu vůle účastníků ve vazbě na smluvní ujednání účastníků ve smlouvě o dílo, a kdy oba soudy podrobně uvedly, z jakých úvah při výkladu projevu vůle stran s ohledem na zjištěné okolnosti vycházely, jaké okolnosti při posouzení věci z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky zohlednily a jaký obsah a význam právnímu jednání účastníků s ohledem na konkrétní skutková zjištění přikládaly.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu projevu vůle smluvních stran, a neshledal rovněž, že by úvahy soudů nižších stupňů při právním posouzení věci byly zjevně nepřiměřené, proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není pro řešení uvedené otázky týkající se výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou naplněny ani ohledně námitky žalobkyně, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nerespektoval procesní zásadu podle §213 o. s. ř. když učinil odlišná skutková zjištění o prodlení žalovaných s placením záloh oproti soudu prvního stupně, a přitom neprovedl opakování rozhodujících důkazů, neboť se nejedná o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že podle dovolatelky neprovedl dostatečné dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Takové námitky avšak neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, což dovolatelka též namítá, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srovnej např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 832/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu