ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2855.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2855/2022-428
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K. , nar. dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované I. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 306/34, o zaplacení částky 1.752.745 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 7/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2022, č. j. 13 Co 164/2021-400, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2022, č. j. 13 Co 164/2021-400, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1.752.745 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřel v roce 2015 ústní smlouvu, podle které se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky na zakoupení pozemků, na nichž měli se žalovanou postavit rodinné domy a ty po jejich dokončení spolu s pozemky prodat. Žalobce tvrdil, že na základě této dohody byl zakoupen pozemek p. č. XY v katastrálním území XY. Žalobce se po žalované s tvrzením, že od smlouvy odstoupil, domáhal vydání peněžité náhrady spočívající v žalobcem zaplacené kupní ceně za pozemek p. č. XY v katastrálním území XY a v žalobcem provedených platbách za jednotlivá právní jednání a úkony realizované za účelem vydání stavebního povolení a v souvislosti s právem stavby.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 7 C 7/2018-369, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.752.745 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení vůči žalované (výrok II) a vůči státu (výrok III).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 13 Co 164/2021-400, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Soudy nižších stupňů vyšly (mimo jiné) z toho, že:
a) V roce 2015 žalobce uzavřel s žalovanou ústní dohodu, ve které se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky na zakoupení pozemků a dále finanční prostředky na projekt výstavby rodinných domů na těchto pozemcích, na náklady na stavební řízení a samotnou výstavbu rodinných domů. Pozemky měla žalovaná zakoupit do svého vlastnictví a měla na nich zajistit výstavbu rodinných domů včetně samotné realizace projektu, získání stavebního povolení a realizace jejich výstavby. Následně měly být rodinné domy s pozemky prodány a žalobci měly být vráceny veškeré investice, které do projektu vložil. Tento projekt účastníci označovali jako projekt „XY“.
b) V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že součástí výše popsané dohody bylo i ujednání o tom, že rozdíl mezi dosaženou kupní cenou a žalobcem investovanými finančními prostředky měl být mezi žalobce a žalovanou rozdělen rovným dílem.
c) Dne 7. 8. 2015 uzavřela žalovaná kupní smlouvu, na základě které zakoupila pozemek p. č. XY v katastrálním území XY. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 12. 2. 2016.
d) Po zakoupení výše uvedeného pozemku žalovanou z něj byl vyčleněn nový pozemek p. č. XY, který žalovaná darovala M. K. (manželce žalobce) darovací smlouvou ze dne 2. 8. 2016. Současně bylo na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY zřízeno právo stavby ve prospěch žalované, a to smlouvou darovací a o zřízení práva stavby ze dne 2. 8. 2016. Právní účinky vkladu vlastnického práva a práva stavby nastaly ke dni 3. 8. 2016.
e) Dne 12. 1. 2017 proběhla osobní schůzka mezi žalobcem a žalovanou, na které byl účastníky projednáván i projekt „XY“. Jednání bylo konfliktní a jeho výsledkem bylo sdělení žalované adresované žalobci, že s projektem „XY“ končí. Na toto vyjádření reagoval žalobce sdělením, že rovněž on s tímto projektem končí.
f) Ke dni 12. 1. 2017 byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku p. č. XY o výměře 483 m 2 v katastrálním území XY.
g) Dne 12. 1. 2017 žalovaná zaslala žalobci e-mailovou zprávu, ve které žalobci sdělila, že „XY“ žalobci přepíše a dne 23. 1. 2017 žalobce žalované sdělil, že „XY“ chce přepsat.
h) Dopisem ze dne 17. 7. 2017 žalobce vyzval žalovanou k poskytnutí přiměřené jistoty. Tento dopis byl žalované doručen dne 19. 7. 2017.
i) Dopisem ze dne 22. 8. 2017 žalobce sdělil žalované, že odstupuje od smlouvy, která mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena v roce 2015, a vyzval ji k vrácení částky 1.751.035 Kč.
5. Soud prvního stupně při právním posouzení věci uvedl, že nesdílí přesvědčení žalobce, že s ohledem na schůzku účastníků dne 27. 1. 2017 by byl namístě závěr, že žalovaná nepochybně poruší dohodu účastníků podstatným způsobem a bylo by tak třeba ji vyzvat k poskytnutí jistoty. Žalobce i žalovaná v podstatě shodně popisují průběh schůzky jako vyhrocený, kdy došlo k hádce ohledně jiných majetkových záležitostí, a oba účastníci měli druhému sdělit, že „s ním končí“. Z následného jednání žalobce i žalované však vyplývá, že v projektu bylo poté dále pokračováno, nejprve kroky k získání územního rozhodnutí a stavebního povolení a poté samotnou výstavbou (byť k vydání stavebního povolení a výstavbě došlo až poté, co žalobce odeslal žalované dopis ze dne 22. 8. 2017). Žalobce ještě v únoru 2017 a květnu 2017 prováděl dle svých vlastních skutkových tvrzení a předložených důkazů platby nákladů souvisejících s předmětným projektem. Z uvedeného nelze dospět k závěru, že by z chování žalované nepochybně vyplynulo, že poruší smlouvu podstatným způsobem.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy dle ustanovení §2002 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Finanční vyrovnání mělo být mezi účastníky řízení dle jejich dohody provedeno až po výstavbě a prodeji domů. V tomto směru není podstatné, jaká byla skutečně dohoda žalobce a žalované, zda tedy měl být pouze žalobci vrácen jeho vklad (jak tvrdí žalovaná), nebo mělo dojít i k rozdělení zisku (jak tvrdí žalobce).
7. Soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
8. Odvolací soud po právní stránce věc posoudil tak, že mezi žalobcem a žalovanou v roce 2015 vznikl závazek z ústní nepojmenované smlouvy ve smyslu §1721 a §1746 odst. 2 o. z. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že tento závazek zanikl dohodou účastníků, která byla uzavřena ústní formou v průběhu schůzky žalobce a žalované dne 12. 1. 2017 (§1981 o. z.). Žalobce i žalovaná v průběhu této schůzky projevili shodnou vůli ukončit vzájemnou spolupráci na projektu „XY“. Vůle směřující k ukončení tohoto závazku pak zcela jednoznačně vyplývá i z e-mailové korespondence žalobce a žalované, která proběhla ve dnech 12. 1. 2017 až 23. 1. 2017.
9. Ujednání o „přepisu XY“ odvolací soud vyložil tak, že se jedná o závazek žalované převést na žalobce vlastnické právo k pozemku, který nabyla za finanční prostředky, které jí žalobce poskytl na realizaci projektu. V době, kdy žalobce s žalovanou uzavřeli dohodu o ukončení závazku, byla žalovaná vlastníkem pozemku p. č. XY o výměře 483 m 2 v katastrálním území XY a tento pozemek se žalovaná zavázala na žalobce převést.
10. Podle odvolacího soudu závazek žalobce a žalované zanikl dohodou dne 12. 1. 2017. Následně byla dne 24. 1. 2017 mezi žalobcem a žalovanou uzavřena dohoda o vypořádání zaniklého závazku, neboť dne 24. 1. 2017 žalobce akceptoval nabídku žalované obsažené v e-mailové zprávě ze dne 12. 1. 2017 (převod vlastnického práva k pozemku p. č. XY o výměře 483 m 2 v katastrálním území XY na žalobce). Z tohoto důvodu žalobce nemohl v srpnu roku 2017 účinně od předmětné smlouvy odstoupit, neboť tento závazek zanikl již dne 12. 1. 2017.
11. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení totiž bylo prokázáno, že závazek žalobce a žalované zanikl dohodou ze dne 12. 1. 2017, přičemž mezi účastníky bylo též smluvně ujednáno, jakým způsobem bude jejich zaniklý závazek vypořádán.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že odvolací soud „zjištěný skutkový stav mimo jiné po právní stránce vyhodnotil tak, že prostřednictvím e-mailové komunikace stran původního závazku byla uzavřena platná smlouva o vypořádání původního závazku vztahující se k nemovité věci, kdy z takové smlouvy měl vzniknout závazek nový, a to závazek žalované převést vlastnické právo k nemovité věci. Odvolací soud tedy chybně neaplikoval ustanovení §560 o. z., ze kterého je zřejmé, že nutnost písemné formy převodních smluv, kdy je předmětem převodu vlastnického práva nemovitá věc, když ustanovení §560 o. z. výslovně stanoví, že písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší“.
14. Dovolatel dále odkazuje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, jež se týkají zákonného požadavku obligatorní písemné formy (§560 o. z.); nadto s podpisy stran učiněnými na téže listině (§561 o. z.).
15. Dovolatel dále uvádí, že vzhledem k tomu, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutkového stavu v tom směru, že prostřednictvím e-mailové komunikace došlo k uzavření dohody o vypořádání závazku, respektive ke vzniku závazku žalované převést vlastnické právo k nemovité věci na žalobce, nebyl tedy podle něj naplněn předpoklad pro nevyhovění nároku z bezdůvodného obohacení. Nárok z uzavřené dohody o vypořádání závazku zaniklého dříve dohodou ve smyslu ustanovení §1981 o. z. by měl jistě přednost před nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, respektive by nárok z titulu bezdůvodného obohacení vylučoval. Vzhledem k tomu, že má dovolatel za to, že mu žádný nárok z titulu dohody o vypořádání závazku nevznikl, neboť tato nebyla a nemohla být platně uzavřena prostřednictvím e-mailové komunikace, je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva.
16. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, neboť odvolací soud vůbec nezaložil své rozhodnutí na právním závěru, že by mezi účastníky byla uzavřena převodní smlouva týkající se nemovité věci prostřednictvím e-mailové komunikace. Dovozuje, že z obsahu návrhu na uzavření dohody o vypořádání zaniklého závazku (e-mail žalované ze dne 12. 1. 2017) nevyplývá, že žalovaná svou e-mailovou zprávou převádí na žalobce předmětnou nemovitou věc, nýbrž to, že se žalovaná zavazuje uzavřít (podepsat) s žalobcem převodní smlouvu, kterou má žalobce za povinnost připravit.
18. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
20. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu obsahu dohody o zániku závazku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je proto též důvodné.
23. Podle §1981 o. z. stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový.
24. Podle §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
25. Podle §2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
26. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil tak, že dohoda o vypořádání zaniklého závazku žalobce a žalované vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení a že původní závazek žalobce a žalované zanikl dohodou ze dne 12. 1. 2017.
27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020, dovodil, že – i v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 – o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním z právního důvodu, který odpadl, je namístě hovořit za předpokladu, že právní důvod k plnění v době, kdy je poskytováno, existuje, avšak následně v důsledku další právní skutečnosti ztratí své účinky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014), přičemž právní skutečností, která vede k odpadnutí důvodu poskytnutého plnění, může být i dohoda o zániku závazku podle §1981 o. z. s účinky ex nunc.
28. V odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 392/2020 dovolací soud dále uvedl, že při rozhodování o tom, jak bude po zániku závazku dohodou následně probíhat vypořádání stran takto zrušeného závazku, se primárně vychází z vůle stran obsažené v dohodě o zániku závazku (srov. k tomu v poměrech předchozí úpravy soukromého práva rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 105/2005). Ostatně důraz na autonomii vůle, zejména pak autonomii obsahu právního jednání, jež má ústavněprávní přesah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, či ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06), je imanentní i v nově přijaté soukromoprávní úpravě (za všechny srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněného pod číslem 48/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Až v případě, že si strany ohledně vypořádání závazku zrušeného dohodou ničeho nesjednají, přichází v úvahu postup podle zákonných pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení, jež jsou obsažena v ustanovení §2993 o. z.
29. Odvolací soud dovodil, že závazek žalobce a žalované zanikl dohodou dne 12. 1. 2017. Neúplné je však posouzení obsahu dohody smluvních stran ohledně vypořádání zrušeného závazku. Zjištění o jeho obsahu je přitom určující i pro možnost a způsob vzájemného vypořádání.
30. Jinými slovy, není-li postaven najisto obsah dohody o vypořádání závazku (a proto také nelze plně vypořádat i důvody možné neplatnosti takové dohody, jak jsou namítány dovolatelem), pak nelze uzavřít, že – jak učinil odvolací soud – „žaloba by byla zamítnuta jak v případě prokázání skutkové verze žalobce, tak v případě prokázání skutkové verze žalované. V řízení totiž bylo prokázáno, že závazek žalobce a žalované zanikl dohodou ze dne 12. 1. 2017, přičemž mezi účastníky bylo též smluvně ujednáno, jakým způsobem bude jejich zaniklý závazek vypořádán“.
31. Konkrétní obsah uvedené dohody je proto třeba posoudit z pohledu výkladových pravidel právního jednání obsažených v §555 a §556 o. z.
32. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je §556 o. z. vykládán v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.
33. Dovolací soud dále ve své rozhodovací praxi uvádí, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
34. Tak je tomu však i v projednávané věci. Odvolací soud sice dovodil uzavření dohody stran o zániku původního závazku, avšak z rozhodnutí nevyplývá, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o obsahu dohody o vypořádání původního závazku mezi účastníky, resp. vůbec to, co je jejím obsahem. Odvolací soud přitom na jedné straně poukazuje na „závazek žalované převést na žalobce vlastnické právo k pozemku, který nabyla za finanční prostředky, které jí žalobce poskytl na realizaci projektu“, na jiném místě odkazuje na samotný „převod vlastnického práva k pozemku p. č. XY“.
35. Lze tak uzavřít, že není-li postaven najisto obsah dohody o vypořádání závazku mezi účastníky, a to za použití výkladových pravidel obsažených v §555 a násl. o. z., jak shora popsáno, nelze dovozovat, že žalobce bez dalšího nemůže požadovat bezdůvodné obohacení ze závazku, který zanikl.
V. Závěr
36. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
37. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu