ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2857.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2857/2022-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Economia, a. s. , se sídlem v Praze 8, Karlíně, Pernerova 673/47, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 28191226, zastoupené JUDr. Janem Täubelem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, proti žalované První novinová společnost, a. s., se sídlem v Praze 9, Horní Počernice, Paceřická 1/2773, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 45795533, zastoupené JUDr. Jaromírem Kremerem, advokátem se sídlem v Orlové, Úzká 1108, o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 9 pod sp. zn. 9 C 162/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 91 Co 2/2022-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58 806 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 3. 9. 2021, č. j. 9 C 162/2019-152, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek, podle obsahu ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka pokládá dovolání za přípustné z toho důvodu, že otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Má přitom za to, že problematika smluvní pokuty řešená ve zde souzené věci má zásadní právní význam nejen pro dané řízení, ale rovněž i pro rozhodovací praxi soudů.
Přípustnost dovolání se vždy vztahuje k právním otázkám; nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3580/2018, uveřejněného pod č. 20/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2022].
Otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ve smyslu §237 o. s. ř., je otázkou hmotného či procesního práva, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů [při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování, srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, jež je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupné na jeho webových stránkách]. Dovolatelem předložená právní otázka proto nemůže z pohledu §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy nemá-li judikatorní přesah (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
Prostřednictvím otázky formulované v dovolání pod písm. a) [zda smluvní pokutou sjednanou v čl. VIII.8.2. smlouvy o distribuci periodického tisku určeného pro předplatné, uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 12. 2017, byla utvrzena povinnost dovolatelky „započít s poskytováním služby ohledně první samostatné složky celkové služby, splnění všech samostatných složek celkové služby či zda jde o započetí s plněním či splnění poslední složky celkové služby (doručení tisku předplatitelům)“], jakož i prostřednictvím otázky pod písm. b) [co je dle uvedené smlouvy podstatnou částí tiskovin, vůči níž nebylo v daný den započato s poskytováním služby], dovolatelka nepředkládá právní otázku, natož pak takovou právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nýbrž požaduje po dovolacím soudu, aby provedl výklad konkrétního právního jednání, resp. aby přezkoumal výsledek výkladu právního jednání provedeného odvolacím soudem.
Závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy, je závěrem skutkovým (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního poměru (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 46, ročník 2002, pod číslem 46). Zakládá-li proto dovolatelka svou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem na argumentu, že skutečná vůle stran byla jiná, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů však v dovolacím řízení zásadně zpochybnit nelze (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Tím spíše pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Postup odvolacího soudu při výkladu právního jednání dovolatelka nezpochybnila (nevymezila k němu přípustnost dovolání a dovolací důvod).
Pod písm. c) předkládá dovolatelka „otázku určitosti a srozumitelnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané v čl. VII.8.2 uvedené smlouvy“. Ani otázka určitosti a (nebo) srozumitelnosti konkrétního právního jednání nemůže být otázkou dosud judikatorně nevyřešenou; jde vždy o posouzení individuálních okolností konkrétního případu. V související argumentaci je však obsažen názor, že smluvní ujednání je neurčité a nesrozumitelné vždy tam, kde „z textu smluvní pokuty vyplývá vícero výkladů vzniku nároku na smluvní pokutu“. Oproti mínění dovolatelky nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nehledě na to, že její řešení plyne přímo ze zákona. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.“), v §553 odst. 1 stanoví, že o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Nejvyšší soud k tomuto ustanovení vysvětlil, že k závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle §555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. například rozsudky ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 33 Cdo 99/2020, a ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020). Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil, dovodil-li cestou výkladu smlouvy, k čemu směřovala projevená shodná vůle stran, a nepřitakal-li proto odvolací námitce, že ujednání v čl. VII.8.2 smlouvy je neurčité a nesrozumitelné. Názor, že žalovaná nemůže úspěšně namítat neurčitost právního jednání proto, že sama návrh smlouvy připravovala, přitom poznamenal pouze podpůrně; na tomto názoru jeho rozhodnutí nezávisí.
Otázka „přiměřenosti sjednané smluvní pokuty dle čl. VII.8.2 uvedené smlouvy a podmínek pro její moderaci“, předložená pod písm. d) dovolání, rovněž nemůže být otázkou dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., neboť i v tomto případě jde o posouzení individuálních okolností konkrétního případu. Též v této části pak není vymezen dovolací důvod, neboť dovolání postrádá polemiku s příslušným právním posouzením odvolacího soudu, obsaženým v bodě 26 napadeného rozhodnutí.
Co se týče namítaných vad řízení, pak k vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu