ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2910.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2910/2021-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ENTRYLINE TECHNOLOGY CZ, s.r.o. , se sídlem v Jesenici - Zdiměřice, V Podlesí 131, PSČ 252 42, IČO 27099750, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze, Šrobárova 2391/23, PSČ 130 00, proti žalované JATKY TISMICE, s.r.o. , se sídlem v Českém Brodu, Tismice 14, PSČ 282 01, IČO 25068571, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze, Žitavského 496, PSČ 156 00, o zaplacení částky 4 472 981,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 152/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2021, č. j. 2 Cmo 118/2019-431, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 32 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 10. 2018, č. j. 59 Cm 152/2011-340, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 472 981,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ode dne 21. 5. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2021, č. j. 2 Cmo 118/2019-431, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud byla vyřešena odlišně.
Žalovaná uvedla, že k podpisu ručitelského prohlášení přistoupila na základě tvrzení právního předchůdce žalobkyně, že v době podpisu ručitelského prohlášení je leasingový nájemce v prodlení pouze několika (cca 3) splátek, přičemž v případě neuhrazení těchto leasingových splátek dojde v brzké době k ukončení leasingových smluv a odebrání předmětů leasingů (vybavení prodejen potravin), když současně leasingový nájemce měl vůči žalované závazek ve výši cca 5 000 000 Kč. Žalovaná však následně zjistila, že tato tvrzení nebyla pravdivá, když v době podpisu ručitelského prohlášení předměty leasingu již cca 1,5 roku neexistovaly, přičemž společnost GOODNESS s.r.o. leasingové splátky nehradila již po dobu cca 20 měsíců.
Žalovaná namítala, že nalézací soudy porušily své povinnosti týkající se potřeby řádného provedení jak slovního, tak systematického výkladu ručitelského prohlášení žalované, tak i výkladu vůle účastníků dohody, jak je tato povinnost stanovena rozsáhlou judikaturou Nejvyššího soudu. V této souvislosti citovala několik rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2187/2001, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 a sp. zn. 21 Cdo 2706/2005. Podle žalované se soudy nevypořádaly s námitkou o její odlišné vůli vtělené do textu ručitelského prohlášení (že vůlí stran bylo zaručit se pouze za hrazení řádných splátek vyplývajících z leasingových smluv), nepokusily se o jazykový, systematický či historický výklad projevu vůle, neprovedly k tomuto jakýkoliv důkaz navržený žalovanou. Z uvedených důvodů považuje žalovaná napadené rozhodnutí za zcela nepřezkoumatelné. Žalovaná akcentovala, že její vůlí bylo podpisem ručitelského prohlášení zajistit řádné hrazení leasingových splátek tak, aby bylo společnosti GOODNESS s.r.o. (dlužníkovi žalované) umožněno dále provozovat její prodejny, zde generovat zisk, ze kterého bude moci uhradit dluh vůči žalované.
Podle žalované se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2187/2001, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, při řešení otázek, zda
1) připouští slovní vyjádření ručitelského prohlášení ze dne 31. 8. 2010 výklad vůle žalované, že se zaručila pouze za řádné hrazení leasingových splátek, a nikoli za všechny závazky vyplývající ze zde uvedených leasingových smluv,
2) je možné odmítnout provedení jakýchkoliv důkazů navržených k prokázání tvrzení účastníka řízení, že jeho vůle při právním jednání (zjišťovat skutečnou vůli smluvních stran) byla odlišná od výkladu slovního spojení, které činí nalézací soud.
Žalovaná dále soudům vytýká, že ačkoliv již při ústním jednání dne 19. 10. 2018 namítala, že byla při podpisu ručitelského prohlášení uvedena ze strany zástupců právního předchůdce žalobkyně v omyl o výši aktuálně dlužné částky, a k tomuto tvrzení navrhovala celou řadu důkazů, oba soudy tuto námitku v rámci svých odůvodnění zcela pominuly. V této souvislosti odkázala žalovaná na judikaturu týkající se tzv. opomenutých důkazů (např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 420/2009). Žalovaná položila otázku, zda byly nalézací soudy oprávněny neprovést žalovanou řádně navržené důkazy k prokázání námitek žalované o rozdílném výkladu vůle žalované a uvedení v omyl o výši dlužné částky ze strany věřitele, a otázku, zda součástí leasingových cen byla i montáž, s odůvodněním, že tyto důkazy není třeba provádět s ohledem na uznání dluhu ze strany společnosti GOODNESS s.r.o.
Žalovaná dále namítla, že neexistence předmětů leasingu uvedených v leasingových smlouvách činí prohlášení ručitele neplatným ex tunc. Ručitel se nemohl zavázat ručením za pohledávku leasingového pronajímatele podle leasingových smluv, které byly předmětem ručení žalované. Žalovaná nepředpokládala, že leasingový pronajímatel zneužije bankovního prostředí k podvodnému jednání vůči žalované. Leasingový pronajímatel předměty leasingu v utajení rozprodal.
Žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 710/2015, podle nějž právní ujednání smlouvy, které sleduje nemravný cíl nebo přivodí nemravný důsledek, např. hrubý nepoměr vzájemného plnění, a vymíní si či akceptuje finanční plnění, které nepředstavuje pouze kupní cenu obvyklou či odhadní, je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalované pořizovací cena předmětu leasingu se v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé tržní ceny. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že výše sjednaných „prvních mimořádných leasingových splátek“ činila celkem 1 239 205 Kč, což je částka, za níž mohl leasingový pronajímatel zakoupit všechny předměty leasingu bez uzavření leasingových smluv.
Žalovaná soudu prvního stupně vytýkala, že odmítl v napadeném rozsudku označit, které ostatní důkazy navržené žalovanou neprovedl a které ostatní důkazy žalovaná navrhla po koncentraci řízení. Soud prvního stupně pochybil při hodnocení důkazů.
Podle žalované jsou závěry soudu prvního stupně vyjádřené pod bodem 31 napadeného rozhodnutí, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vymezující „spravedlivé“ vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy. Leasingový pronajímatel nezapočetl při tzv. konečném vypořádání hodnotu předmětů leasingu ani za 1 Kč; leasingové předměty ve výši 7 373 268,85 Kč prostě „zmizely“, neexistuje ani doklad o jejich znehodnocení, odvozu do sběrného dvora. Žalovaná odkazovala na závěry obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, v němž se řešila otázka prodeje předmětu leasingu. Postup soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, je v rozporu s tímto stanoviskem. Soudy podle žalované potvrdily vypořádání předmětů leasingu ve finanční hodnotě 7 373 268,85 Kč za 0 Kč. Následně uvedly, že je standardní, že předmět leasingu se v takovém případě prodává za zlomek ceny uvedené v leasingové smlouvě, neboť jde o zboží již použité a starší. V nyní posuzovaném případě však soudy neuvedly, za jaký zlomek ceny se předmět leasingu prodává.
Žalovaná dále připomněla, že opakovaně ve vztahu k uznání dluhu z leasingových splátek upozorňovala, že předměty leasingu (resp. prodejny dlužníka) již od roku 2008 neexistovaly, k čemuž dokládala i důkazy, které však nebyly ze strany soudů provedeny. Žalovaná má za to, že leasingový pronajímatel nemohl platně uplatňovat nárok na úhradu leasingových splátek za období, ve kterém již prodejny a tudíž i jejich vybavení fakticky neexistovaly. Odvolací soud se podle žalované odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3929/2011 a sp. zn. 23 Cdo 4064/2011 a od závěrů obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, při řešení otázky, zda je v případě uznání celkového dluhu z leasingové smlouvy nezbytné pro přiznání nároku zohledňovat zůstatkovou cenu předmětu leasingu v době ukončení leasingové smlouvy a zda může leasingový pronajímatel požadovat hrazení leasingových splátek za období, kdy předmět leasingu tak, jak je specifikován v leasingové smlouvě, již neexistuje a případně je takováto námitka způsobilá vyvrátit fikci uplatněnou v návaznosti na uznání dluhu.
Soudy podle žalované nesprávně posoudily též otázku určitosti uznání dluhu a postoupení pohledávek. Žalovaná má za to, že údajná pohledávka právního předchůdce dlužníka není v těchto právních jednáních – uznání dluhu ze dne 9. 10. 2009 a smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 2011 vymezena dostatečně určitě. Z uznání dluhu ze dne 9. 10. 2009 nevyplývá, jaké konkrétní závazky z daných leasingových smluv dlužník uznal a které nikoli. Žalovaná odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1242/2005 a sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 a položila závěrečné dvě otázky, zda je pohledávka právního předchůdce žalobkyně vůči dlužníkovi v uznání dluhu ze dne 9. 10. 2009 a ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 2011 vymezena dostatečně určitě a zda je žalovaná pohledávka v žalobních tvrzeních vymezena dostatečně určitě.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, podle níž trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a sice že neobsahuje vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výrokem pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
První dovolatelkou předložená právní otázka, zda slovní vyjádření ručitelského prohlášení ze dne 31. 8. 2010 připouští výklad vůle žalované, že se zaručila pouze za řádné hrazení leasingových splátek, a nikoli za všechny závazky vyplývající ze zde uvedených leasingových smluv, nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, výkladová pravidla uvedená v ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. zakotvující, stejně jako §266 odst. 1 obch. zák., požadavek vykládat právní úkony nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby), výslovně stanoví, že tato vůle (úmysl) nesmí být v rozporu s jazykovým projevem. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, nebo rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže vést k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci (in claris non fit interpretatio) [srov. například rozsudek ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1235/2017, či ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1488/2022].
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaná v předmětném ručitelském prohlášení prohlásila, že uspokojí pohledávky společnosti Raiffeisen-Leasing, s.r.o. (dále jen „RL“), za dlužníkem vzniklé z leasingových smluv č. 11/07/286 a č. 11/07/290 v případě, že je neuspokojí dlužník. Pochybnosti ohledně obsahu tohoto právního úkonu nevyvstaly, neboť jeho obsah byl jednoznačný. Provádět výklad podle dovolatelkou prosazovaných metod tak nebylo namístě (dále k uvedenému srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 600/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 866/2019).
Na uvedeném pak ničeho nemění ani námitky žalované, že její vůlí bylo zaručit se za dlužníka pouze v souvislosti s jeho řádným hrazením leasingových splátek, přičemž vycházela z mylného předpokladu, že prodejny dlužníka jsou stále v provozu a dluženo je pouze několik leasingových splátek. Dovolatelka nadto v této souvislosti předestírá vlastní skutková tvrzení, aniž by tak uplatňovala způsobilý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Skutková zjištění nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit.
Skutková zjištění přitom neposkytují jakoukoliv oporu pro závěr, že by žalovanou byla taková vůle projevena. Nad rámec výše uvedeného ohledně jednoznačnosti ručitelského prohlášení tak lze v této souvislosti – pouze pro úplnost, poznamenat, že při výkladu adresovaných právních úkonů je navenek neprojevená motivace (pohnutka) či vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího bez právního významu (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného tamtéž pod číslem 70/2011).
Namítá-li žalovaná, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, namítá tím vadu řízení, ke které dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Výše uvedené je třeba vztáhnout rovněž k druhé dovolatelkou formulované otázce, tedy zda je možné odmítnout provedení jakýchkoliv důkazů navržených k prokázání tvrzení účastníka řízení, že jeho vůle při právním jednání byla odlišná od výkladu slovního spojení, které činí nalézací soud. I zde dovolatelka obsahově uplatňuje možnou vadu řízení, k níž je Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. oprávněn přihlížet pouze v případě, že je dovolání (pro řešení jiné právní otázky) přípustné. V souvislosti s danou námitkou lze nadto s ohledem na již uvedené poznamenat, že v případě, kdy jednostranný právní úkon je natolik jednoznačný, že nelze dospět k jinému, než soudy přijatému závěru o jeho obsahu, nepochybil soud prvního stupně, resp. odvolací soud, pokud neprovedl dovolatelkou navrhované důkazy, jež měly prokázat, že vůlí žalované bylo učinit jiný právní úkon, než který projevila. Jak již bylo poznamenáno výše, podle ustálené judikatury dovolacího soudu lze ke skutečné (dokazováním zjištěné) vůli jednající osoby přihlédnout pouze v tom případě, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). Výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, Nejvyšší soud proto ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009).
Stejně tak argumentace žalované, v níž uvádí, že se soudy nezabývaly její námitkou o tom, že byla ze strany zástupců právního předchůdce žalobkyně uvedena v omyl o výši aktuálně dlužné částky, směřuje do možných vad řízení, přípustnost dovolání tak nezakládá. Ze stejného důvodu není přípustná ani námitka žalované, že soud prvního stupně odmítl v napadeném rozsudku označit, které ostatní důkazy navržené žalovanou neprovedl a které ostatní důkazy žalovaná navrhla po koncentraci řízení. Jednak namítá vadu řízení, současně však svou výtku směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli soudu odvolacího. Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, který lze uplatnit výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaná navíc tyto výtky před odvolacím soudem ani neuplatnila.
Námitky možných vad řízení dovolatelka prezentuje rovněž v souvislosti s dalšímu formulovanými otázkami, tj. zda byly nalézací soudy oprávněny neprovést žalovanou řádně navržené důkazy k prokázání námitek žalované o rozdílném výkladu vůle žalované a uvedení v omyl o výši dlužné částky ze strany věřitele, a otázce, zda součástí leasingových cen byla i montáž, s odůvodněním, že tyto důkazy není třeba provádět s ohledem na uznání dluhu ze strany společnosti GOODNESS s.r.o.
Dovolání pak nezakládá ani polemika dovolatelky, v níž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 710/2015 s tím, že právní ujednání smlouvy, které sleduje nemravný cíl nebo přivodí nemravný důsledek, např. hrubý nepoměr vzájemného plnění, a vymíní si či akceptuje finanční plnění, které nepředstavuje pouze kupní cenu obvyklou či odhadní, je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka v této návaznosti dovozuje neplatnost leasingových smluv pro nepřiměřenost pořizovací ceny předmětu leasingu. I zde však dovolatelka obsahově uplatňuje zejména námitky možných vad řízení, neboť soudům obou stupňů především vyčítá nedostatečnost provedeného dokazování.
Poukazuje-li v následné polemice na to, že za částku představující první mimořádné splátky sjednané v leasingových smlouvách mohl leasingový pronajímatel zakoupit všechny předměty leasingu bez nutnosti jejich uzavření, pak tuto polemiku zakládá na vlastních skutkových tvrzeních nemajících oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Ve vztahu k tvrzené nepřiměřenosti sjednané ceny leasingu a případnému významu této skutečnosti ve vztahu k platnosti hlavního závazku lze pro úplnost podotknout, že Nejvyšší soud ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 dovodil, že samotná okolnost, že se účastníku smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k ekvivalenci plnění dle kupní smlouvy pak rovněž doplnil, že účastníci smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 nemají žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), není-li taková cena v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu §39 obč. zák. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže (k tomu srov. například rozsudky ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, či usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1117/2010, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3835/2010).
Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýkala, že se dopustil nesprávného právního posouzení otázky spravedlivého vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy, přičemž se v této otázce odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. S uvedeným souvisí i další námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda je v případě uznání celkového dluhu z leasingové smlouvy nezbytné pro přiznání nároku zohledňovat zůstatkovou cenu předmětu leasingu v době ukončení leasingové smlouvy a zda může leasingový pronajímatel požadovat hrazení leasingových splátek za období, kdy předmět leasingu tak, jak je specifikován v leasingové smlouvě, již neexistuje a případně je takováto námitka způsobilá vyvrátit fikci uplatněnou v návaznosti na uznání dluhu.
Ani tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání. Žalovaná předně opírá tyto otázky o vlastní skutková tvrzení ohledně následného osudu předmětů leasingu, když uvádí, že tyto leasingový pronajímatel prodal a ponechal si finanční prostředky získané z prodeje. Dovolatelkou v této souvislosti kritizovaný závěr odvolacího soudu ohledně standardního postupu leasingového pronajímatele spočívajícího v prodeji předmětu leasingu třetí osobě za zlomek ceny uvedené v leasingové smlouvě přitom odvolací soud učinil ve shodě se soudem prvního stupně ve vztahu k námitce neplatnosti hlavního závazku pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se zde ztotožnil s úvahou o tom, že nelze spatřovat v rozporu se zákonem či dobrými mravy postup právní předchůdkyně žalobkyně spočívající v tom, že měla zájem předmět leasingu prodat třetí osobě – právě žalované.
Daný závěr tedy odvolací soud učinil v jiném kontextu, než předestírá dovolatelka. Na shora formulovaných otázkách předestřených dovolatelkou přitom s ohledem na uvedené není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno a přípustnost dovolání tak nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K tomu je třeba podotknout, že odvolací soud se nezabýval námitkami žalované ohledně tzv. konečného vypořádání mezi leasingovým nájemcem a pronajímatelem uplatněnými v doplnění odvolání, neboť poukázal na to, že v tomto směru žalovaná uplatnila nové skutečnosti v rozporu se zásadou neúplné apelace.
V souvislosti s dovolatelkou tvrzeným důvodem neplatnosti hlavního závazku pak lze pouze pro úplnost doplnit, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, konstatoval, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neznají nějakou „následnou“ či „dodatečnou“ neplatnost právního úkonu, kterou by způsobily okolnosti nastalé až poté, kdy byl právní úkon učiněn. Skutečnosti či okolnosti, s nimiž zákon spojuje neplatnost právního úkonu (důvody neplatnosti), zde musí být (existovat) již v době, kdy je právní úkon činěn (učiněn), ať již jde o neplatnost právního úkonu dle §§37 až 40 a 49a obč. zák., či o důvody neplatnosti uvedené v §40a obč. zák. Obdobně v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3009/2011, Nejvyšší soud zdůraznil, že usuzovat na absolutní neplatnost právního úkonu lze jen podle okolností, které byly objektivně dány v době, kdy byl právní úkon učiněn. Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní neplatnosti právního úkonu zohledňovat.
Žalovaná konečně předložila k řešení otázky, zda soudy správně posoudily určitost uznání dluhu a postoupení pohledávek. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, vyložil, že „uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl... Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat“.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že závazek z titulu leasingových smluv dlužník uznal a zavázal se je splácet. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se pak podává výše dluhu (5 459 015 Kč s příslušenstvím), důvod dluhu (závazek dlužníka vůči RL z leasingové smlouvy č. 11/07/286 a č. 11/07/290) jakož i vyjádření příslibu tento dluh zaplatit, když se dlužník zavázal dluh splácet v 56 pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. Ze skutkových zjištění je rovněž nepochybné, že byla dodržena obligatorní písemná forma uznání dluhu.
Žalovaná dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1242/2005, při řešení otázky, zda je pohledávka právního předchůdce žalobkyně vůči dlužníkovi ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 2011 vymezena dostatečně určitě.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, vyložil, že pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§40 odst. 1 obč. zák.) a dalších zákonných podmínek uvedených v §37 až 39 obč. zák. též vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod č. 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Odvolací soud se od shora citované rozhodovací praxe neodchýlil. V napadeném rozhodnutí výslovně otázkou určitosti vymezení pohledávky v postupní smlouvě nezabýval (dovolatel ji v odvolacím řízení nezpochybňoval), nicméně potvrdil závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž společnost RL postoupila žalobkyni mimo jiné pohledávky za dlužníkem vyplývající z leasingových smluv č. 11/07/286 a č. 11/07/290 v celkové výši 4 472 981,30 Kč po odečtení zaplacené částky 986 033,70 Kč. Sjednána byla i výše úplaty. Dlužník dříve uznal svůj dluh ve výši 5 459 015 Kč. Postupované pohledávky byly identifikovány dostatečně určitě ve smyslu shora citované judikatury.
Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že s ohledem na §330 odst. 1 obch. zák. nelze smlouvu o postoupení pohledávky považovat za neurčitou, neboť lze bez pochybností určit, které závazky byly (případně částečně) splněny (k tomu srov. např. rozsudek z 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015).
Výše uvedené přitom lze vztáhnout i k poslední dovolatelkou formulované otázce, tj. zda je žalovaná pohledávka v žalobních tvrzeních vymezena dostatečně určitě. Odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, sice nejsou v této souvislosti zcela případnými, námitky ohledně nedostatečné identifikace pohledávky, resp. její nezaměnitelnosti, však dovolatelka obsahově spojuje s výše předestřenou argumentací.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu