ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3045.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3045/2022-891
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové, a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně D PLAST a. s. , se sídlem ve Zlíně, U Tescomy 206, identifikační číslo osoby 00544752, zastoupené Mgr. Davidem Běhalem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované Subirana s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Brně, Klíčova 1261/2d, identifikační číslo osoby 29266807, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 194/25, o ochranu práv z průmyslového vlastnictví a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 21/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 3 Cmo 211/2020-805, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 34 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 32 Cm 21/2012-772, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 9. 2020, č. j. 32 Cm 21/2012-781, uložil ve výroku I. žalované povinnost zdržet se výroby, distribuce a prodeje poplastovaného plechu metodou nástřiku plošného substrátu nánosem plastu. Ve výroku II. uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 5 000 000 Kč. Ve výroku III. zastavil řízení v části, kde žalobkyně požadovala uložit žalované povinnost zničit veškeré materiály, nástroje a zařízení používané k výrobě poplastovaných plechů metodou nástřiku plošného substrátu nánosem plastu. Ve výroku IV. zamítl návrh žalobkyně na snížení jistoty a ve výroku V. rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím usnesením pak rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V. a doplňující usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. V předmětné věci žalobkyně uplatnila nároky z porušení práv k užitnému vzoru, resp. po změně žaloby práv z patentu, a z ochrany proti jednání v nekalé soutěži. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná prostřednictvím bývalých zaměstnanců žalobkyně okopírovala její výrobní zařízení (v té době chráněné užitným vzorem, posléze patentem), sloužící k výrobě poplastovaných plechů, a mohla tak krátce po svém vzniku zahájit výrobu shodných poplastovaných plechů a nabízet a dodávat je dosavadním odběratelům žalobkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby z titulu ochrany před nekalou soutěží. Uvedl, že porušení práv z patentu žalobkyně neprokázala, žalovaná však jednala vůči ní nekalosoutěžně, pokud vyráběla prakticky totožné výrobky jako žalobkyně, a to za pomocí trestné činnosti osob, které byly dlouhodobými zaměstnanci žalobkyně, jež jí odcizily a předaly žalované důvěrné informace o výrobním zařízení a vlastní výrobě předmětných plechů (receptury a konkrétní postupy). Žalovaná převzala soutěžní výkony žalobkyně a s nabídkou zaměnitelných výrobků tak zaujala soutěžní pozici rovnou se žalobkyní jako dlouholetou výrobkyní k její újmě, bez vynaložení vlastního úsilí a nutných nákladů. Rovněž pak soud vyhověl nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež odpovídalo údajům žalované a sdělení Policie ČR o výrobě žalované v daném období.
Odvolací soud uvedl, že vytýkané jednání žalované, jímž si přisvojila a napodobila pro své podnikání soutěžní výkony žalobkyně, je povahy v odborné terminologii popisované jako „nasednutí do rozjetého vlaku“ a je třeba je považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Shledal, že toto jednání bylo objektivně způsobilé přivodit újmu nejen žalobkyni, ale i zákazníkům, např. v možnosti vyvolání záměny účastníků i jejich produkce.
Dále uvedl, že znaleckým posudkem bylo jednoznačně prokázáno, že výrobky žalované byly prakticky totožné s výrobky žalobkyně a vyrobeny byly stejnou technologií, kterou využívala žalobkyně, přičemž bylo prokázáno závěry trestního řízení, vedeného proti bývalým zaměstnancům žalobkyně a poté zaměstnancům žalované, že informace směřující k zajištění výroby poplastovaných plechů byly získány pro žalovanou jejich jednáním, jež bylo shledáno jako trestný čin.
Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno jednání žalované v nekalé soutěži a že žalovaná získala porušením zákazu nekalé soutěže prospěch z „nepoctivých zdrojů“ na úkor žalobkyně a totožně se soudem prvního stupně rozhodl i o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a jeho výši.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž napadla všechny výroky napadeného rozsudku v celém jejich rozsahu, a které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně doplňujícího usnesení z téhož dne, v celém rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou formulovaná otázka vlivu časového hlediska jednání v nekalé soutěži druhově označovaného jako „nasednutí do rozjetého vlaku“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že smyslem ani účelem ochrany proti jednání v nekalé soutěži není zakonzervovat určitý stav, který by v důsledku vyhovění zdržovacím nárokům nastolil časově neomezené monopolní postavení takového soutěžitele na trhu a tím znemožnil volnou tržní soutěž (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2382/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005 ). Dovolatelce lze přisvědčit i v námitce, že po výmazu užitného vzoru nejde o výrobek chráněný tímto právem, a proto samotným napodobením tohoto výrobku nepůjde bez dalšího o soutěžně nedovolené jednání. Z uvedených závěrů však nevyplývá, že by soutěžitel mohl jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže těžit z úsilí a nákladů jiného soutěžitele a získat tak soutěžní výhodu spočívající v tom, že sám nemusel takové náklady vynaložit.
Jinak řečeno, samotný zánik ochrany užitným vzorem nemá sám o sobě za následek, že by jednání soutěžitele nemohlo být jednáním v nekalé soutěži, neboť nelze zaměňovat průmyslověprávní ochranu s ochranou proti nekalé soutěži. Ochrana hospodářské soutěže znamená na straně jedné dodržení fair pravidel soutěže, zejména nastavení alespoň srovnatelných výchozích podmínek nutných pro to, aby výsledky, jichž soutěžitel dosáhl, odpovídaly především jeho poctivě vynaloženému úsilí, na straně druhé vyžaduje též zachování přiměřeně bezpečného trhu pro zákazníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017).
Dobré mravy soutěže jsou jedním z předpokladů, které musí být splněny, aby určité jednání mohlo být podle §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a obdobně podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), označeno za nekalou soutěž. Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agrese a „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody. Samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017).
Nekalosoutěžním je proto i takové jednání způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům, kterým soutěžitel v rozporu s dobrými mravy soutěže těží ze soutěžně významného úsilí a nákladů jiného soutěžitele a získá tak soutěžní výhodu spočívající v tom, že sám nemusí takové náklady vynakládat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020).
K tomu pak lze doplnit, že zákaz takového jednání v nekalé soutěži nezakládá vznik žádného (více či méně časově omezeného) výlučného (absolutního) práva soutěžitele k uvádění určitého výrobku na trh, neboť nebrání jinému soutěžiteli, aby prostřednictvím vlastního soutěžního úsilí a nákladů konkuroval soutěžním výkonům jiného soutěžitele, a to i uváděním obdobných výrobků na trh. Soutěžitel se však nesmí omezit na to, aby nekalým způsobem převzal soutěžní výkony (včetně znalostí o technologických postupech při výrobě určitého výrobku) jiného soutěžitele ke svému nezaslouženému prospěchu. Nejde ani o vyloučení nebo znemožnění hospodářské soutěže, nýbrž o vyloučení soutěže nekalé.
Uvedené odpovídá i na další otázku žalované, a to, zda po výmazu užitného vzoru a při neexistenci ochrany předmětného výrobku průmyslovým právem je napodobení tohoto výrobku nedovoleným jednáním z hlediska dobrých mravů soutěže.
Proto dospěl-li odvolací soud na základě provedeného dokazování k závěru, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud za pomocí trestné činnosti osob, které byly dlouholetými zaměstnanci žalobkyně, jež jí odcizily a předaly žalované důvěrné a jedinečné informace o výrobním zařízení a vlastní výrobě předmětných plechů, tyto informace soutěžním způsobem pro sebe využila tím, že vyráběla napodobeninu výrobků žalobkyně, čímž žalobkyně nekalým způsobem převzala soutěžní výkony žalobkyně a s nabídkou zaměnitelných výrobků tak zaujala soutěžní pozici rovnou se žalobkyní jako dlouholetou výrobkyní k její újmě bez vynaložení vlastního úsilí a nutných nákladů, nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka dovolatelky, zda vytvoření vlastního stroje pro produkci výrobků podobných výrobkům jiného soutěžitele, kdy tento vlastní stroj je jako nové technické řešení formálně chráněn užitným vzorem a dle pravomocného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví nezasahuje do dřívějšího užitného vzoru chránícího stroj daného jiného soutěžitele, je nedovoleným jednáním z hlediska dobrých mravů soutěže, neboť tímto dovolatelka ve skutečnosti předestírá dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, resp. tím napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o vlastnostech výrobků účastnic a totožnosti jejich výrobních technologií, jež však přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, a dovolatelka tak uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zdali skutečnosti zveřejněné v přihlášce užitného vzoru mohou představovat obchodní tajemství, neboť na takto dovolatelkou formulované otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když odvolací soud se takto vymezenou otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud dospěl k závěru, že nekalosoutěžní jednání žalované spočívá v neoprávněném majetkovém prospěchu využitím know-how závodu žalobkyně, informací o technologii výroby předmětných plechů a konkrétních receptur zkopírováním utajovaných technologických postupů. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Dovolání nečiní přípustným ani námitky dovolatelky zpochybňující hodnocení důkazů soudy při zjištění skutečností rozhodných pro právní posouzení věci. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
K namítaným skutkovým zjištěním odvolacího soudu z provedeného důkazu znaleckým posudkem lze poznamenat, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2702/2010, nebo ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009).
Přípustnost dovolání nemůže vyplývat ani z dovolatelkou namítaného nesprávného postupu odvolacího soudu při posouzení vázanosti soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., neboť tím žalobkyně namítá vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. není zde takový nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
To platí i o skutkových zjištěních, která odvolací soud převzal z obsahu jím označeného trestního spisu (z odsuzujícího pravomocného rozsudku), tedy že bývalí pracovníci žalobkyně se záměrem získat pro žalovanou majetkový prospěch využili know-how společnosti žalobkyně, informace o technologii výroby a konkrétních recepturách, že zkopírovali utajované technologické postupy a další informace týkající se výroby a umožnili tak bez odpovídající přípravy u žalované zahájit výrobu a prodej produktů prakticky totožných s výrobky žalobkyně.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Konečně namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s rozhodnutími Úřadu průmyslového vlastnictví a že soudy dochází ke dvěma logicky si odporujícím závěrům, uplatňuje tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud, jak zdůvodněno již shora, přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že posoudil rozsah dovolání s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu