ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3085.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3085/2022-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Antonína Nováka , se sídlem v Teplicích, Bílinská 1984/42, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 75970091, zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 349/2, proti žalovaným 1) SEVER Plus s. r. o. , se sídlem v Bílině, Zámecká 32/2, PSČ 418 01, identifikační číslo osoby 25022024, zastoupené Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, a 2) S. v. j. d. XY , o zaplacení částky 458 842 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalobce na přistoupení druhého žalovaného do řízení, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 113 C 21/2020, o dovolání první žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 17 Co 24/2022-114, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil k odvolání žalobce usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 10. 2021, č. j. 113 C 21/2020-101, ve výroku pod bodem II tak, že se připouští, aby do řízení na straně žalované přistoupil jako další účastník subjekt označený v záhlaví jako druhý žalovaný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla první žalovaná dovoláním, jež má za přípustné proto, že odvolací soud aplikoval ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřenými například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3388/2014 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka argumentuje, že žalobce uplatnil proti přistoupivšímu nárok z jiného právního důvodu, a tudíž prostřednictvím návrhu na přistoupení účastníka podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu obchází institut záměny účastníka podle §92 odst. 2 občanského soudního řádu, jenž by vyžadoval její souhlas. Přistoupení dalšího účastníka bylo navíc připuštěno v rozporu s principem hospodárnosti řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání však přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které vychází i dovolatelkou označené rozhodnutí, je ustálena v závěru, že institut přistoupení do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) umožňuje žalobci, aby odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Přistoupení dalšího účastníka do řízení však soud nepřipustí, pokud by v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 Sb. rozh. obč., a mnohá navazující rozhodnutí).
Nejvyšší soud též vysvětluje, že je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce), se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti původnímu žalovanému, nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude pokračovat jen další žalobce. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. zejména usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 47, a usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sb. rozh. obč.).
Zároveň však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Stejně tak se nezabývá opodstatněností žalobou uplatněného nároku. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) i důvodnost žaloby jsou totiž, jakožto otázky hmotněprávní, předmětem dokazování, soud je může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. V době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být) provedeny žádné důkazy, tedy není (nemůže být) žádný prostor k posuzování otázky věcné legitimace dalšího řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno [srov. usnesení ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 847, a již citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 1421/2005].
Naplnění zásady hospodárnosti je představováno především splněním povinnosti soudu postupovat v řízení po jeho zahájení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Požadavek procesní ekonomie se dotýká jak postupu soudu, tak i účastníků řízení. Je ovšem nepochybné, že realizace tohoto cíle nemůže jít na úkor požadavku zajištění ochrany práv, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3528/2013). Ukazuje-li se, že přistoupení účastníka do řízení by vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a jež by ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci mezi dosavadními účastníky, není navrhované přistoupení účastníka hospodárným (srov. dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3388/2014).
Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (s výjimkou jejího zjevného nedostatku) nelze vyřešit ani otázku věcné legitimace dosavadního účastníka řízení. Soud nemůže přebírat odpovědnost žalobce za volbu žalovaného, naopak by zásadně měl respektovat postup žalobce odůvodnitelný procesní obezřetností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že žalobce na základě smlouvy o dílo dodal předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. například rozsudek ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru pod C 3142, a rozsudek ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005). Jako neopodstatněnou je proto třeba shledat námitku, že žalobce návrhem na přistoupení účastníka sledoval uplatnění nového (jiného) nároku, jenž nemá přímou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. I kdyby totiž soud dospěl v souzené věci k závěru, že ve skutečnosti nebyla smlouva mezi žalobcem a první žalovanou uzavřena (nárok na zaplacení ceny za dílo není dán), musel by posoudit, zda žalobci nelze přiznat jím požadované plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. citované závěry rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 160/2002 a sp. zn. 32 Odo 385/2005). Oproti názoru dovolatelky je tu tedy dána přímá skutková souvislost.
Ze stejných důvodů je lichý též argument, že přistoupení druhého žalovaného do řízení se příčí požadavku hospodárnosti. Jeho přistoupení nepředstavuje příčinu případné potřeby objasnění skutečností, zda žalobce na základě jím tvrzené smlouvy dané plnění poskytl, jakou kvalitu toto plnění ve skutečnosti mělo, resp. kdo by byl při absenci smlouvy příjemcem plnění bez právního důvodu a jaká výše obohacení se mu na úkor obohaceného (žalobce) dostala. Skutečnosti týkající se bezdůvodného obohacení by tedy ve výsledku musely být objasňovány subsidiárně (tj. v závislosti na tom, jak bude shledán nárok na zaplacení ceny) tak jako tak.
Vzhledem k tomu, že žalobce svůj nárok (nadále) opírá primárně o smlouvu uzavřenou s první žalovanou a vůči druhému žalovanému se domáhá zaplacení též částky toliko subsidiárně ( in eventum ) coby nároku z bezdůvodného obohacení, nelze za daných okolností uzavřít, že je zjevné (nepochybné), že nárok vůči první žalované žalobci nesvědčí (a ani svědčit nemůže). Skutečnost, že oba nároky nemohou být žalobci přiznány, není sama o sobě úspěšnosti návrhu na přistoupení dalšího účastníka na překážku (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 528/2023).
Výtky k aplikaci §92 odst. 1 o. s. ř., které dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu předestřela, nejsou tedy opodstatněny; odvolací soud, jehož rozhodnutí je založeno na argumentech odpovídajících shora citovaným judikatorním závěrům, se od dovolatelkou označené rozhodovací praxe neodklonil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu