ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3378.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3378/2023-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Bonett Gas Investment, a.s. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova 237/36a, PSČ 186 00, IČO 28253655, zastoupené Mgr. Pavlem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 1383/22, PSČ 120 00, proti žalované ČSAD Liberec, a.s. , se sídlem v Liberci, Liberec VI-Rochlice, České mládeže 594/33, PSČ 460 06, IČO 25045504, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3 752 900,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 287/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2023, č. j. 29 Co 318/2022-366, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 23 C 287/2021-270, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 278 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 8. 2. 2019 do zaplacení, částku 979 329,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 14. 2. 2021 do zaplacení a částku 843 712 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 6. 2021 do zaplacení (výrok I). V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení více, než je uvedeno ve výroku I, žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně jako dodavatel CNG a žalovaná jako odběratel spolu dne 6. 10. 2009 uzavřely smlouvu o dodávkách CNG ve znění dodatku ze dne 31. 8. 2010, v níž se žalobkyně zavázala zajišťovat pro žalovanou dodávky zemního plynu prostřednictvím své plnicí stanice CNG. Účelem smlouvy bylo zajištění plynulého a pružného plnění CNG do autobusů nebo jiných vozidel, jejichž prostřednictvím žalovaná poskytuje přepravní služby, zajištění dlouhodobé perspektivy a dalšího rozvoje využití CNG prostřednictvím postupného zvyšování odběru ze strany žalované a tím i zlepšování návratnosti investice žalobkyně do technologie plnicí stanice CNG a zajištění odpovídající střednědobé návratnosti předchozí investice žalobkyně do vybudování a provozu předmětné plnicí stanice CNG. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 12. 2024 s možností prodloužení dohodou o další dva roky. Žalovaná se podle čl. VI odst. 1) a 3) smlouvy zavázala k ročním odběrům za každý rok platnosti smlouvy dle sjednaného harmonogramu tak, že bude odebírat alespoň 90 % sjednaného odběru ročně (dále jen „odběrový závazek“). Kvůli předchozím investicím žalobkyně bylo sjednáno, že žalobkyně pro případ, že žalovaná svůj odběrový závazek poruší neodebráním minimálního sjednaného množství CNG, bude oprávněna doúčtovat ztrátu na prodejní marži, která dle smlouvy bude představovat rozdíl mezi ve smlouvě sjednaným plánovaným odběrem CNG v daném kalendářním roce (uvedená v kg plynu CNG) a skutečným odběrem CNG realizovaným v daném kalendářním roce, přičemž tento rozdíl se vynásobí číslem pět.
Žalovaná následně v letech 2016-2020 smlouvu porušila tím, že nedodržela svůj odběrový závazek, a žalobkyně proto uplatnila vůči žalované ztrátu na prodejní marži. Fakturovala žalované dne 7. 1. 2019 částku 1 278 529 Kč, a to fakturou č. 118111265, jako ztrátu na prodejní marži za roky 2016 - 2018. V reakci na vystavení tohoto daňového dokladu žalovaná prostřednictvím obchodního ředitele společnosti Ing. Martina Oumrta e-mailem ze dne 1. 2. 2019 kontaktovala žalobkyni s tím, že dne 15. 1. 2019 tento daňový doklad obdržela a žádá o povolení splátek dlužné částky formou splátkového kalendáře cestou 12 splátek, počínaje únorem 2019. Součástí žádosti byl i dokument označený jako „Uznání závazku a splátkový kalendář,“ který obsahoval kromě již výše uvedeného a konkrétního návrhu splátkového kalendáře také projev vůle žalované, kterým uznala svůj dluh vůči žalobkyni. Tuto dohodu žalobkyně prostřednictvím místopředsedy představenstva Ing. Václava Holovčáka podepsala a odeslala zpět na adresu žalované, čímž záležitost považovala za uzavřenou. Žalovaná však neplnila ani dle jí navrženého splátkového kalendáře. Aby žalobkyně vyloučila argument pro neplnění ze strany žalované, tj. „nesprávnost daňových dokladů“, vyšla žalované vstříc, a vystavila opravné daňové doklady s náležitostmi, které si žalovaná vyžádala, tj. přičetla k nim DPH. Za ztrátu na prodejní marži mezi lety 2016 – 2018 proto vystavila dne 10. 5. 2021 storno daňového dokladu č. 118111625, a to pod číslem 120115170. Následně žalované vystavila opravený daňový doklad za toto období č. 120115171 s datem vystavení 10. 5. 2021 na částku 1 547 020,09 Kč včetně DPH, přičemž datum splatnosti zůstalo nezměněno. Ztrátu na prodejní marži za rok 2019 ve výši 1 020 891,52 Kč včetně DPH pak žalobkyně fakturovala žalované dne 10. 5. 2021 fakturou č. 120115172; za rok 2020 pak ve výši 1 184 988,51 Kč včetně DPH Kč fakturou č. 12011565.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle příslušných ustanovení právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, neboť předmětná smlouva o dodávkách CNG a její dodatek byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně ujednání článku VI odst. 3 smlouvy posoudil jako ujednání o smluvní pokutě. Následně se zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a dospěl k závěru, že nebyla sjednána v nepřiměřené výši. Poměřoval výši ceny za dodávku CNG a množství skutečně odebraného CNG žalovanou a vycházel z toho, že se výše smluvní pokuty odvíjela od množství skutečně odebraného plynu ku množství, které mělo být odebráno, a na základě toho se její vypočtená výše pohybuje v intervalu 7 % (rok 2016) až 23 % (rok 2020) ceny, kterou by žalobkyně získala, pokud by žalovaná zcela plnila svůj závazek. Taková výše pak dle soudu odpovídá závazku, který strany ve smlouvě zajistily, tj. odebrání sjednaného množství CNG a návratnost investice žalobkyně do vybudování plnicí stanice.
Při posouzení, zda listiny přiložené k e-mailu žalované, resp. jejího obchodního ředitele Ing. Martina Oumrta, ze dne 1. 2. 2019 představovaly uznání dluhu, soud vycházel z toho, že pravost ani správnost listin zpochybněna nebyla, a že listiny přiložené k e-mailu formou přílohy (nazvané „žádost o splátkový kalendář“ a „uznání závazku a splátkový kalendář“) byly jednáním v listinné podobě, která byla skenem převedena do podoby elektronické. Původní listina náležitosti podpisu splňuje, neboť je k ní připojen vlastnoruční podpis Ing. Oumrta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na listině označené jako „uznání závazku a splátkový kalendář“ je obsažen uznávací projev žalované, na čemž nic nemění skutečnost, že uznání je formulováno jako dohoda, neboť uznání dluhu je jednostranný právní úkon. Soud proto neshledal nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za rok 2016 a 2017 promlčeným a přiznal žalobkyni ztrátu na prodejní marži tak, jak je uvedeno ve výroku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 29 Co 318/2022-366, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty a její případné moderace odvolací soud shrnul závěry judikatury týkající se §301 obch. zák. a uvedl, že žalovaná své přesvědčení o nepřiměřenosti smluvní pokuty odvozuje oproti platné právní úpravě a ustálené judikatuře nikoli z poměru výše svého závazku oproti výši smluvní pokuty, významu a hodnoty jí zajišťované povinnosti, ale nepřípustně jen z důvodů, které uváděla ve vztahu k údajnému rozporu smlouvy s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu je v dané věci rozhodné, že smluvní pokutou je zajišťována hlavní povinnost žalované ze smlouvy, a to povinnost odebírat od žalobkyně CNG ve smluveném množství, a současně jde o způsob zajištění návratnosti investice žalobkyně do vybudování plnicí stanice.
Uvedl, že význam zajišťované povinnosti je tedy značný, v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou lze hovořit o významu hlavním. Hodnota zajišťované povinnosti se dle odvolacího soudu v jednotlivých letech měnila podle odběrového závazku a aktuální ceny CNG. Konstrukce smluvní pokuty, která je účtována ve výši 5 Kč za každý neodebraný kg nasmlouvaného objemu CNG, činí stabilně cca 1/5 částky, kterou by žalobkyně obdržela, kdyby žalovaná CNG odebrala. Ani odvolací soud tak na poměru výše smluvní pokuty a zajištěné částky či skutečně dlužné částky neshledává nic nepřiměřeného a jde o ujednání, které mezi podnikateli v podnikatelských vztazích není nijak výjimečné. Odvolací soud rovněž uvedl, že již z obsahu smlouvy plyne, že na straně žalobkyně musely být nejprve vynaloženy nemalé náklady na vybudování plnicí stanice, kterou financovala z vlastních prostředků, přičemž musela kalkulovat i s tím, že bude platit nájemné, neboť byla budována na pozemku, který nebyl v jejím vlastnictví. Dále musela jako rozumný hospodář kromě návratnosti samotné investice do výstavby plnicí stanice zohlednit i investice do jejího budoucího provozu a vzít v úvahu i ušlý zisk pro případ, kdy by žalovaná nebyla schopna své odběrové závazky ze smlouvy plnit. Žalobkyně nad rámec svých procesních povinností v odvolacím řízení upřesnila, že náklady na vybudování předmětné plnicí stanice na CNG činily 14 mil. Kč a pokud by žalovaná od počátku svůj závazek neplnila v žádném rozsahu, šlo by o 2,5 mil. kg paliva, což by na dlužné marži představovalo částku 12 500 000 Kč.
Ohledně námitky promlčení nároku na smluvní pokutu za roky 2016 a 2017 a s ní související otázky uznání dluhu ze strany žalované se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně. Uvedl, že se při hodnocení uznání dluhu nemá důvod odchýlit od závěru soudu prvního stupně, a to jak při hodnocení formálních náležitostí, tak i při posouzení osoby, která úkon učinila. Odvolací soud v tomto směru shrnul skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně e-mailu ze dne 1. 2. 2019 a listin tvořících jeho přílohy. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že uznání dluhu je jednostranným právní úkonem, který byl jako samostatný obsažen vedle dalšího úkonu, návrhu dohody o změně splatnosti, není důvodná ani námitka žalované, že vůle žalované směřovala k uznání dluhu podmíněně, tj. až pro případ, pokud by došlo k dohodě o splátkách. Taková vůle žalované z obsahu posuzovaného emailu Ing. Oumrta není seznatelná a pokud by to tak strana žalovaná sama pro sebe posuzovala, nedala tuto skutečnost znát navenek a šlo by tak případně jen o její vnitřní výhradu, tzv. mentální rezervaci, která by neměla žádné právní důsledky. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týkala toho, zda jednostranné právní jednání osoby naplňující náležitosti uznání dluhu musí být podloženo také vůlí jednající osoby směřující ke vzniku práv a povinností vyplývajících zejména z §407 odst. 1 obch. zák., příp. z §323 obch. zák. Dovolatelka u této otázky namítala, že se odvolací soud při výkladu právního jednání žalované zachyceného v e-mailu ze dne 1. 2. 2019 s předmětem „Oumrt – ČSAD Liberec a. s. – žádost o splátkový kalendář“ včetně jeho příloh odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky z uvedeného e-mailu a jeho příloh neplyne vůle žalované dluh uznat, a to proto, že je patrné, že uznání dluhu bylo podmíněno podepsáním dohody o splátkovém kalendáři, což dle dovolatelky plyne z toho, že v předmětu e-mailu nebylo nic o uznání dluhu a rovněž v přiložené žádosti o splátkový kalendář není nic o uznání dluhu a je kladen důraz na konsensus o splátkovém kalendáři. Vůle žalované pak musela být žalobkyni známa, když žádost o splátkový kalendář nepřijala a následně zaslala žalované nový návrh splátkového kalendáře spojený s uznáním dluhu. Dovolatelka namítala, že soudy se ovšem vůlí žalované vůbec nezabývaly, ačkoli judikatura dovolacího soudu vyžaduje, aby uznávací prohlášení bylo podloženo vůlí jednající osoby. Odkázala na výkladová pravidla obsažená v §266 obch. zák. a judikaturu vztahující se k citovanému ustanovení. Podle dovolatelky tak soudy musí náležitě zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) jednající osoby ve vztahu k zákonným důsledkům uznání dluhu a u toho přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem souvisejícím s tímto uznáním.
Druhá dovolatelčina otázka se týkala posuzování přiměřenosti smluvní pokuty; konkrétně šlo o to, zda měl soud při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty rovněž brát v potaz a zjišťovat výši nákladů, které žalobkyně vynaložila na vybudování plnicí stanice. Dovolatelka poukázala na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, podle které se při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnosti, které je provázely; dále že nelze vycházet z obvyklosti v obchodních vztazích, ale je nutné vycházet z konkrétních okolností případu. Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, aniž by se zabýval všemi okolnostmi případu, konkrétně výší investice žalobkyně do vybudování plnicí stanice. Výše investice do plnicí stanice představuje podle dovolatelky bezesporu okolnost, kterou bylo nezbytné se v dané věci zabývat. Zajištění návratnosti investice bylo jedním z účelů uzavřené smlouvy a porovnání výše smluvní pokuty a nákladů, které žalobkyně vynaložila na vybudování plnicí stanice, je vhodným vodítkem pro možný závěr o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty. Odvolací soud se však výší investice nezabýval a ta zůstala pouze v rovině tvrzení žalobkyně, že náklady na vybudování stanice činily 14 milionů Kč. Dovolatelka poukázala na to, že v rámci mimosoudního jednání žalobkyně vyčíslila žalované ztrátu na prodejní marži za roky 2016-2024 (tj. do konce platnosti smlouvy) na 10 141 426 Kč, a uvedla, že smluvní pokuta, která přibližně za polovinu doby trvání smlouvy představuje cca 83 % tvrzené investice, je nepřiměřená, a to nehledě na to, že žalovaná nebyla jediným zákazníkem žalobkyně.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pouze ve vztahu k první otázce, formulovala dovolatelka své námitky ve vztahu ke druhé otázce jako námitky vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně namítala, že odvolací soud učinil skutkový závěr bez jakékoliv opory ve spise, a že je jeho odůvodnění na samé hranici přezkoumatelnosti. Poukázala na to, že odvolací soud považoval za stěžejní skutečnost, že smlouva měla zajišťovat návratnost investice žalobkyně do vybudování plnicí stanice a že objem této investice dle odvolacího soudu odpovídá délce trvání smlouvy, a odůvodňuje rovněž to, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a smluvní pokuta není nepřiměřená. Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu vnitřně rozporné, neboť následně odvolací soud v odůvodnění uvedl, že tvrzení žalobkyně ohledně výše investice na vybudování plnicí stanice bylo učiněno nad rámec jejích procesních povinností, z čehož lze usoudit, že tuto skutečnost nepovažoval za stěžejní. Dovolatelka namítala, že pokud dovolací soud dospěje k závěru, že odvolací soud bral při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty v potaz výše investice do vybudování plnicí stanice, pak je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud učinil skutkový závěr o výši investice bez jakékoli opory ve spise. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřených právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázka dovolatelky týkající se toho, zda jednostranné právní jednání osoby naplňující náležitosti uznání dluhu musí být podloženo také vůlí jednající osoby směřující ke vzniku práv a povinností vyplývajících z uznání závazku podle §407 obch. zák., nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž argumentaci k této otázce postavila na vlastních skutkových tvrzeních, že z e-mailu ze dne 1. 2. 2019 a z jeho příloh neplyne vůle žalované uznat závazek, což dovolatelka dovozovala z toho, že v předmětu e-mailu a v průvodním textu se nehovořilo o uznání závazku. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, ovšem plyne, že příloha předmětného e-mailu ve formě pdf souboru obsahovala dvě listiny téhož data, obě byly napsány na hlavičkovém papíře žalované a obě byly za žalovanou podepsané Ing. Martinem Oumrtem; první listina byla nazvaná „žádost o splátkový kalendář“ a její přílohou byla listina nazvaná „uznání dluhu a splátkový kalendář“.
Pokud za takto zjištěného skutkového stavu soudy při výkladu projevu vůle dospěly k závěru, že e-mailem ze dne 1. 2. 2019 došlo ze strany žalované k uznání závazku, nijak se tím jejich závěr neprotiví kritériím kladeným na výklad projevu vůle v §266 obch. zák. Dovolací soud připomíná, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či usnesení ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Úvahy odvolacího soudu vycházející z výše shrnutého zjištěného skutkového stavu o tom, že žalovaná zaslala v předmětném e-mailu s žádostí o splátkový kalendář v příloze listinu nazvanou „uznání dluhu a splátkový kalendář“, nejsou nikterak nepřiměřené a nevybočují z kritérií, které rozhodovací praxe klade na výklad projevu vůle (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010). Pouze pro úplnost dovolací soud podotýká, že za uznání závazku lze podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 929/2005, považovat i „pouhou“ žádost o splátkový kalendář, neboť z úmyslu dlužníka uhradit dlužnou částku formou splátek vyplývá, že současně závazek uznává, neboť tím dává najevo svůj úmysl hradit a chce dosáhnout účinku spočívajícího v uhrazení celé dlužné částky.
Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá otázka týkající se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, u níž dovolatelka namítala, že odvolací soud nezohlednil při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty veškeré relevantní okolnosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k ustanovení §301 obch. zák. opakovaně vychází z toho, že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví, závěr o této otázce je tedy věcí uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Ustanovení §301 obch. zák. tak co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 ). Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře dovodil, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011 , ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010, a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom ustálila v názoru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se mohou logicky (z povahy věci) upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet, tj. otázku zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána (srov. například rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše shrnutých závěrů judikatury k posuzování (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty vyplývá, že vzhledem k tomu, že §301 obch. zák. co do vymezení kritérií pro posuzování přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, brání povětšinou jejich úzká provázanost se skutkovými zjištěními tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2889/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). V poměrech projednávané věci přitom odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva, vycházel z judikatury k podmínkám aplikace §301 o. z. a z judikaturou formulovaného rámce nevybočil způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (zejména v bodě 29) náležitě vyložil, jakými úvahami se při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty řídil a jaké okolnosti zohlednil. Vycházel z toho, že smluvní pokuta zajišťovala hlavní povinnost žalované ze smlouvy, a to povinnost odebírat od žalobkyně CNG ve smluveném množství, a že současně šlo o zajištění návratnosti investice do vybudování plnicí stanice a jejího provozu, k němuž mělo dojít po uzavření smlouvy.
Odvolací soud tedy vyložil, co bylo účelem smluvní pokuty, identifikoval povinnost zajištěnou smluvní pokutou a dospěl k závěru o značném významu této povinnosti. Ve vztahu k hlavní zajištěné povinnosti, tj. povinnosti žalované odebírat CNG ve sjednaném množství, se odvolací soud rovněž zabýval poměrem výše smluvní pokuty ve vztahu k hodnotě zajištěné povinnosti. Je pak irelevantní námitka dovolatelky, že odvolací soud nezjišťoval dokazováním výši nákladů, které žalobkyně vynaložila na vybudování plnicí stanice. Dovolatelce s ohledem na výše uvedenou judikaturu nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud měl povinnost zjišťovat konkrétní výši investice žalobkyně do vybudování plnicí stanice a zohlednit ji v úvaze o (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty. Okolnost, s jakými skutečnými náklady žalobkyně následně po uzavření smlouvy, v níž byla sjednána smluvní pokuta, vybudovala plnicí stanici, totiž není okolností, která tu byla již v době sjednání smluvní pokuty. Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu ohledně posouzení přiměřenosti smluvní pokuty nevybočuje z judikaturou vymezeného rámce, a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s výše shrnutou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud se nezabýval dovolatelkou tvrzenými vadami řízení, neboť v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše). Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu