ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.371.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 371/2023-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové asoudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, IČO 01312774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, proti žalovanému J. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Železná 490/14, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 272/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 Co 244/2021-359, 23 Co 245/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 Co 244/2021-359, 23 Cdo 245/2021, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 5. 2021, č. j. 3 C 272/2018-322, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 8. 2021, č. j. 3 C 272/2018-334, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY , a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce a České republice - Okresnímu soudu Praha – východ ve výši určené samostatným usnesením; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně se žalobou domáhala vůči předchůdci žalovaného V. B., nar. XY, určení že je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“). Žalobu odůvodnila tím, že pravomocným rozsudkem soudu byl v roce 2017 nahrazen projev vůle žalobkyně uzavřít s tehdejším žalovaným V. B. v rozsudku blíže specifikovanou smlouvu o převodu předmětného pozemku za účelem uspokojení nároku tehdejšího žalovaného na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu podle zákona o půdě, který však byl následně v dovolacím řízení na základě dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018-322, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V mezidobí byl původní žalovaný na základě pravomocného rozsudku soudu zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí a vlastnictví k předmětnému pozemku převedl kupní smlouvou ze dne 12. 6. 2018 na žalovaného za sjednanou kupní cenu ve výši 375 570 Kč. Usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 10. 7. 2019, č.j. 3 C 272/2018-72, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví s tím, že na místo původního žalovaného vstoupil do řízení na straně žalované J. T.
Oba soudy nepřisvědčily žalobkyni, že kupní smlouva ze dne 12. 6. 2018 je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §580 odst. 1 a §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen „o. z.“) pro zjevný rozpor s dobrými mravy z důvodu, že právní jednání účastníků smlouvy by se zjevně příčilo dobrým mravům, nebo by odporovalo zákonu anebo zjevně narušovalo veřejný pořádek. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je nerozhodné, zda V. B. (původně žalovaný) v době převodu znal obsah rozsudku Nejvyššího soudu z řízení v jiné věci o jiných pozemcích, neboť dovozování, že smlouva byla uzavřena s vědomím vývoje soudních řízení v jiných věcech a v očekávání, že i rozhodnutí, na jehož základě V. B. převáděný pozemek do svého vlastnictví nabyl, bude zrušeno, je čirou spekulací. Odvolací soud uzavřel, že V. B. byl ve smyslu ustanovení §984 odst.1, věty druhé o. z. kupujícím v dobré víře, a to jednak proto, že vycházel z víry ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí a rovněž proto, že důvěřoval v rozhodovací činnost státu a nebyl povinen zjišťovat, zda je nabývací titul v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud své rozhodnutí podpořil i judikaturou Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011 nebo ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16), podle nichž osobě, která učinila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v právním státě poskytována ochrana. K námitce žalobkyně o nesprávném závěru soudu prvního stupně ohledně údajné tísně prodávajícího a o nepřiměřeně nízké kupní ceně a zneužití nezkušenosti V. B. žalovaným při sjednávání a uzavření kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2018, zaujal odvolací soud shodný závěr jako soud prvního stupně, že je zásadně ponecháno na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou a jaký bude její obsah, a že tyto námitky by mohly způsobit nanejvýš případnou relativní neplatnost předmětné kupní smlouvy, přičemž takovou námitku by mohla vznést toliko osoba, na ochranu jejíhož zájmu by byla případná neplatnost stanovena (srov. §586 odst. 1 o. z.), což by byli především účastníci smlouvy, jíž žalobkyně ovšem nebyla. Žalobkyní poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018) a jejich závěry nelze podle odvolacího soudu na řešení dané věci použít, týkají se právního posouzení jiných skutkových okolností.
Odvolací soud proto z uvedených důvodů potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018. Podle žalobkyně se oba soudy řádně nevypořádaly s námitkou žalobkyně ohledně nedostatku dobré víry žalovaného, která by zakládala jeho hmotněprávní, resp. procesněprávní ochranu coby dobrověrného nabyvatele pozemků z kupních smluv uzavřených s předcházejícím (ne)vlastníkem pozemků, restituentem V. B., který je získal na základě vadných rozsudků soudů o nahrazení projevu vůle žalobkyně. Procesněprávní i hmotněprávní ochrana žalovaného coby nabyvatele od nevlastníka by žalovaného podle shora citované judikatury chránila pouze v případě, že by předmětné pozemky nabyl platně, což se v daném případě nestalo. Dovolatelka má též za to, že odvolací soudu nedostatečně posoudil absenci dobré víry žalovaného v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11.
Dovolatelka dále namítá, v návaznosti na nesprávné posouzení otázky dobré víry žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil též otázku platnosti kupních smluv, na jejichž základě mělo být převedeno vlastnické právo k pozemkům na žalovaného, neboť absence dobré víry žalovaného vede k absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil tíseň prodávajícího V. B., který vědom si důsledků zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z předešlých řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5721/2017-155), musel se snažit zpeněžit předmětný pozemek, čehož žalovaný, coby odborník v oblasti realit, zneužil, přičemž musel mít o stavu uvedeného soudního řízení povědomí, což mělo přímý vliv na nemožnost nabytí jeho vlastnického práva k dalším nemovitostem, které měly původně připadnout restituentu V. B. Odvolacímu soudu dovolatelka též vytýká, že nezohlednil nepřiměřeně nízkou kupní cenu předmětného pozemku, která s ohledem na závěry znaleckého posudku dosahovala pouze cca 2 % ceny obvyklé a bylo tak namístě přihlédnout k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019.
Dovolatelka má tedy za to, že žalovanému není možné poskytnout soudní ochranu z důvodu neplatnosti kupních smluv, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť jej považuje za bezpředmětné. Zdůraznil, že byl dobrověrným nabyvatelem ke dni podání návrhu na zápis jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku, V. B. byl oprávněným vlastníkem, jehož vlastnictví bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím soudu. V. B. nebyl v tísni, ani nezkušený, naopak byl významný restituent v oblasti trhu s realitami. Námitka žalobkyně o povědomí V. B. o zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v jiném řízení nemá podle žalovaného žádný význam pro posouzení dané věci, týkal-li se zrušující rozsudek jiných řízení a jiných pozemků
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejprve je nutno konstatovat, že i když dovolatelka podala dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání je podáno jen do výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto výroky o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Uvádí-li žalobkyně v dovolání, že odvolací soud nedostál povinnosti řádně a s ohledem na všechny okolnosti případu posoudit a hodnotit přítomnost dobré víry žalovaného při koupi předmětných pozemků a v této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podstata jejích dovolacích námitek tkví v tom, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný musel mít povědomí o obsahu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a že si musel být vědom toho, že převodce V. B.nemůže být řádným a dobrověrným vlastníkem. Jedná se však o vlastní skutkový závěr žalobkyně, odlišný od závěru odvolacího soudu. Odvolací soud ze zjištěných skutkových okolností dané věci naopak dovodil, že V. B. byl ve smyslu ustanovení §984 odst.1, věty druhé o. z. kupujícím v dobré víře, a to jednak proto, že vycházel z víry ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí a rovněž proto, že důvěřoval v rozhodovací činnost státu, jeho pravomocná rozhodnutí, vydaná v dané věci; předchůdce žalovaného a ani žalovaný nebyl povinen zjišťovat závěry judikatury Nejvyššího soudu v jiných řízeních. Nutno je tedy především připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže podle uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky a na vlastním hodnocení provedených důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na skutkové závěry odvolacího soudu a jejich právního posouzení dospěl k závěru, že odvolací soud dostál závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11. Žalobkyní citovaná judikatura Nejvyššího soudu je v nyní posuzovaném případě neaplikovatelná, jak již správně uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud, neboť citovaná rozhodnutí míří na případy s jinými skutkovými okolnostmi, kdy např. kupující jedná v důvěře v zapsaný stav ve veřejném seznamu, který ovšem není v souladu se skutečným právním stavem. V nyní posuzovaném případě ale žalovaný uzavíral kupní smlouvu v důvěře v pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo konstituováno vlastnické právo prodávajícího k předmětu koupě, a který byl až následně (po uzavření předmětné kupní smlouvy) zrušen.
Namítá-li žalobkyně v dovolání, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že okolnosti dané věci zároveň zakládají absolutní neplatnost kupních smluv, jimiž bylo převedeno vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovaného, a to pro rozpor s dobrými mravy, na základě tvrzení o zneužití tísně prodávajícího a získání pozemků za mimořádně nízké kupní ceny, stojí tato námitka na vlastních skutkových závěrech žalobkyně, ke kterým však odvolací soudu nedospěl. Taková námitka, jak již výše zdůvodněno, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně (bod 20, 21), s jehož závěry se odvolací soudu ztotožnil, totiž vyplývá, že nebyly prokázány žádné související skutečnosti, které by ve spojení s hrubým nepoměrem ve sjednané kupní ceně vůči ceně obvyklé mohly zapříčinit neplatnost kupní smlouvy. Navíc odvolací soud stejně jako soud prvního stupně připomněl, že účastníci kupní smlouvy nejsou nijak omezeni při sjednávání kupní ceny, která není omezena cenovým předpisem, a že je tak zásadně ponecháno na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou a jaký bude její obsah. Z uvedeného vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu, na níž dovolatelka v souvislosti s námitkou ke sjednané výši kupní ceny poukazuje, na danou věc nedopadá.
Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit platnost předmětné kupní smlouvy, přípustnost dovolání nemůže založit ani poslední žalobkyní formulovaná námitka, že pro neplatnost kupní smlouvy není možné žalovanému poskytnout soudní ochranu.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu