ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.376.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 376/2023-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s. , se sídlem v Praze, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Letenská 121/8, proti žalovanému MDM BOXING CLUB BRNO, o. s. , se sídlem v Brně, Cejl 40/107, identifikační číslo osoby 22816020, zastoupenému opatrovníkem Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, o zaplacení částky 240.624,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 96/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2022, č. j. 30 Co 239/2022-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 43 C 96/2021-96, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 240.624,99 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), o odměně opatrovníka žalované (výrok III.) a o tom, že náklady opatrovníka vzniklé před soudem prvního stupně nese stát (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 30 Co 239/2022-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II. a IV. (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky: a) „Zda lze účinně odstoupit od smlouvy, pokud listina, kterou došlo k odstoupení od smlouvy, neobsahuje informaci (údaj) o tom, z jakého důvodu bylo od smlouvy odstoupeno. b) „Zda lze výkladem projev vůle doplňovat.“ Podle dovolatele se jedná o otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v tom smyslu, že žaloba o zaplacení bude zamítnuta, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že odstoupení od smlouvy posoudil jako platné, „ačkoliv listina, kterou došlo k odstoupení od smlouvy, neobsahuje informaci (údaj) o tom, z jakého důvodu bylo od smlouvy odstoupeno“.
Tato právní otázka však přípustnost dovolání nezakládá. Otázku, zda jednostranný úkon odstoupení od smlouvy učiněný podle ustanovení §344 a násl zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), musí obsahovat uvedení konkrétního důvodu včetně jeho skutkového vymezení tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, již dovolací soud řešil v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4459/2011, s tím závěrem, že právní úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010).
Takovýto postup odpovídá závěru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, o tom, že bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu.
Obdobně též v otázce uvedení důvodu výpovědi z nájmu nebytových prostor, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 394/2017, dovolací soud odkázal na předcházející rozhodovací praxi dovolacího soudu a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 997/13, s tím, že absence konkrétního výpovědního důvodu (který nastal) ve výpovědi nemá za následek její neplatnost pro neurčitost, jestliže povinnost jej uvést nestanoví zákon ani smlouva mezi účastníky.
Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, je třeba připomenout, že v tomto rozsudku požadované vymezení důvodu odstoupení je spojeno s úpravou §49 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tedy s právem odstoupit od smlouvy, která byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Obdobně v tomto rozsudku odkazovaný závěr o tom, že údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky, byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, ve specifickém případu ochrany zaměstnance vázaného konkurenční doložkou.
Dovolatel přehlíží, že jak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, tak i dále v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, připouští závěr o neplatnosti odstoupení od smlouvy pro nedostatečnou identifikaci důvodu odstoupení toliko tehdy, jestliže se nejednoznačnost vymezení jeho důvodu ukáže být neodstranitelnou za použití interpretačních pravidel podle
§35 obč. zák., respektive §266 a násl. obch. zák.
Tak tomu v poměrech věci zde vedené není, neboť odvolací soud za použití výkladových pravidel dostatečně zdůvodnil závěr, podle kterého žalovanému musel být zřejmý úmysl jednající, a sice že úvěrující společnost odstoupila od úvěrové smlouvy pro neplacení předepsaných splátek úvěru od prosince 2013 (viz body 10 až 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že §266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v §266 obch. zák., jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud dostál. Náležitě totiž hodnotil nejenom jazykové vyjádření pojmů obsažených v odstoupení, kterých se dovolává dovolatel, ale na základě výsledků provedeného dokazování přihlédl též k tomu, co právnímu jednání předcházelo a k následnému jednání stran. Odvolací soud také správně vyšel ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že požadavkům na určitost specifikace důvodu odstoupení od smlouvy lze vyhovět i odkazem na jinou listinu, ve spojení s níž je vymezení tohoto důvodu jednoznačně seznatelné (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012). Za této situace není námitka dovolatele o tom, že by odvolací soud nepřípustně doplňoval obsah vlastního právního jednání, namístě.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu