ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.583.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 583/2023-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Contipro a.s. , se sídlem v Dolní Dobrouči, č.p. 401, identifikační číslo osoby 60917431, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, proti žalované Patron ca, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, identifikační číslo osoby 27113078, zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o přiměřené zadostiučinění formou omluvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 24/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2022, č. j. 3 Cmo 68/2020-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2020, č. j. 41 Cm 24/2019-52, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit na webových stránkách omluvu žalobkyni způsobem a ve znění ve výroku specifikovaných (výrok I), zamítl žalobu o uložení této povinnosti vůči původnímu druhému žalovanému, COLUMBIA z.s., identifikační číslo osoby 07629842 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala odčinění nemajetkové újmy způsobené jednáním žalované (a původně i druhého žalovaného) v nekalé soutěži. To dle žalobkyně spočívalo v uveřejnění rozhovoru s jednatelem žalované, ve kterém byly uvedeny zlehčující a nepravdivé výroky o žalobkyni a jejím výrobku, čímž jí vznikla újma na dobré pověsti. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že tímto jednáním nedošlo k naplnění podmínek nekalé soutěže, neboť žalobkyně nebyla v rozhovoru označena, rozhovor byl uveřejněn pouze po krátkou dobu a žalobkyně tak nemohla být poškozena.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně dovoláním napadeným rozsudkem (druhým v pořadí poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne ze dne 15. 12. 2020, č. j. 3 Cmo 68/2020-85, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 23 Cdo 1773/2021-117) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobkyně vyrábí a uvádí na trh přípravek (doplněk krmiva) Geloren určený pro výživu a podporu kloubů pro koně a psy. Žalovaná vyrábí veterinární přípravek Alavis určený rovněž pro výživu kloubů koní a psů.
Dne 22. 5. 2019 byl na webových stránkách www.aktualne.cz uveřejněn článek pod názvem „Češi jedí ve velkém přípravky pro koně. Čekají zázraky, lékárníci kroutí hlavou“. Autor článku se v něm zaměřil na zkušenosti lékárníků ve vztahu k poptávce zákazníků po přípravcích na klouby pro koně pro vlastní potřebu. V článku byl zmíněn jak výrobek žalobkyně, tak žalované 1).
Dne 10. 6. 2019 byl na webových stránkách (provozovaných původním druhým žalovaným) uveřejněn článek s názvem „Konkurenci zesměšňují pouze ti, kterým kvůli ní klesají prodeje, tvrdí ředitel Alavisu“. Jednalo se o rozhovor redaktora s jednatelem žalované. V rozhovoru mimo jiné k otázce, jaký je jeho názor na články, které se v poslední době objevily v médiích a zesměšňují užívání přípravku Alavis, v odpovědi zmínil diskusi pod shora uvedeným článkem uveřejněným na webových stránkách www.aktualne.cz a uvedl, že „Motivaci k zesměšňování konkurenta podobnými texty má dle něho především společnost, která kvůli Alavisu své přípravky na klouby méně prodává“. V další otázce byl jednatel žalované tázán, kdo je původcem zmíněného článku a odpovídá „Nezlobte se, nebudu konkrétní, ale v té zmiňované diskusi jméno přípravku a jeho výrobce, který kvůli úspěšnosti Alavisu ztratil své postavení, zaznívá mnohokrát a já si myslím, že ne neoprávněně“. V odpovědi na další otázku, zda si jednatel žalované myslí, že je správné doporučovat přípravky pro koně lidem, uvádí, že žalovaná taková doporučení nečiní, a doplnil, že „Je však pravda, že tady existuje společnost, která parazituje na dobré pověsti Alavisu a vlastní přípravek pro koně doporučuje a nebo doporučovala. My s podobnými praktikami nechceme být spojováni i z důvodu, že ten jejich produkt není veterinární přípravek, kde se musí prokazovat účinnost a bezpečnost, ale je veden v kategorii doplněk krmiva, který podléhá jen oznámení a nic dalšího prokazovat nemusí. Lidé potom nerozlišují, jestli kupují Alavis nebo něco jiného. Prostě chtějí ten přípravek pro koně“. Jmenovaný dále konstatuje: „Nechci však už reagovat na článek, který podle mého soudu zaplatila společnost, která byla v diskusi často zmiňována, a které asi stagnují prodeje. Mám pro ně jednoduchou radu. Ať udělají lepší produkt a neplýtvají energií na pomlouvačnou kampaň“.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovanému se podařilo prokázat pravdivost svých tvrzení, že určitý výrobce konkurenčního přípravku „kvůli úspěšnosti Alavisu ztratil své postavení“ či že určitý výrobce svůj výrobek pro koně „doporučuje anebo doporučoval“ lidem. Žalovanému se nepodařilo prokázat pravdivost tvrzení, že „článek … zaplatila společnost, která byla v diskuzi často zmiňována“.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalované je ve smyslu §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jednáním v hospodářské soutěži, neboť lze hovořit o soutěžím úmyslu. Obsah předmětné informace mohl způsobit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům a žalobkyni zároveň nemajetková újma skutečně vznikla minimálně tím, že její pozice na trhu s dotčenými výrobky byla výroky žalované zpochybněna.
Jednání žalované však dle odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy soutěže do té míry, pokud žalovaná vyjadřovala svůj názor na konkurenci, aniž by byl určitý konkurent nebo jeho výrok konkrétně označen, byť se jedná o silné hodnocení konkurence, avšak ještě přípustné vzhledem povaze hospodářské soutěže.
Odvolací soud dále posoudil konflikt ochrany hospodářské soutěže a svobody slova ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že v projednávané věci lze považovat výroky žalované za její projev o věci veřejné, neboť byly proneseny v situaci, kdy žalovaná komentovala užívání doplňků krmiva lidmi, pro které nejsou tyto výrobky určeny. To má za následek nižší ochranu obchodních zájmů soukromých osob. Přestože některé výroky žalované nebyly pravdivé, je nutno je vzhledem k okolnostem považovat za vyjádření subjektivního a nadsazeného hodnocení konkurenčních výrobků. Jejich dopad do sféry žalobkyně navíc nepřesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, že to v demokratické společnosti nelze tolerovat, vzhledem ke krátké době jejich uveřejnění, snaze žalované formulací jejích slov omezit dopad do sféry konkrétního soutěžitele, a rovněž vzhledem k povaze veřejné diskuse o kvalitách a účinnosti přípravků užívaných lidmi, u které nelze v případě soutěžitele trvat na extrémní přesnosti jeho projevu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu prvního výroku ve věci samé žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí dle dovolatelky na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka svými otázka hmotného práva, zda nepravdivé skutkové tvrzení o tom, že si článek „zaplatila společnost, která byla v diskuzi zmiňována“, přesáhlo přípustnou intenzitu zásahu do práv žalobkyně takovou měrou, že to již v demokratické společnosti nelze tolerovat, a za jakých okolností lze považovat komentáře jednoho soutěžitele o jiném soutěžiteli za výroky o věcech veřejných, napadá správnost závěru odvolacího soudu o posouzení střetu ústavních práv na svobodný projev ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a na svobodu podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Při řešení těchto otázek se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil.
Dovolací soud ve svém rozhodování (srov. zejm. jeho předchozí kasační rozsudek v projednávané ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu tam citovanou) dospěl k závěru, podle kterého při posuzování podmínek nekalé soutěže ve smyslu generální klauzule podle §2976 odst. 1 o. z. nelze pominout, že z vymezení skutkové podstaty nekalé soutěže v podobě zlehčování podle §2984 o. z. plyne, že nekalou soutěží je uvedení a (nebo) rozšiřování údaje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, je-li takový údaj způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu, pokud jde o údaj buď nepravdivý, nebo sice pravdivý, avšak soutěžitel nebyl k takovému jednání okolnostmi donucen.
Tamtéž dovolací soud uvedl, že při aplikaci ustanovení o nekalé soutěži (včetně skutkové podstaty zlehčování) je třeba mít zároveň na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním ústavních práv na svobodný projev ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a na svobodu podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Veškerá omezení základního práva na svobodný projev provedená obyčejným zákonem proto musí sledovat přípustný účel a nesmějí relativizovat svobodu projevu. Výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců, musí být účelem a smyslem objektivní ústavní hodnoty svobodného podnikání zásadním způsobem ovlivněn a limitován. Z tohoto důvodu nelze ústavní „soft law“ v podobě ústavní hodnoty hospodářské soutěže stavět do horizontální polohy s konkurujícími základními či politickými právy, tj. ani se svobodou projevu.
Dovolací soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že závěry rozhodovací praxe týkající posuzování střetu základního práva na svobodu projevu s jinými základními právy (resp. otázky mezí přípustné kritiky) platí a fortiori na oblast nekalé soutěže, kdy je třeba eliminovat takovou výkladovou alternativu, která by nepřípustně zasahovala do fundamentálnějšího (z hlediska ústavního pořádku posuzovaného komplexně) práva na svobodu projevu.
K tomu pak lze doplnit, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že v rámci posuzování střetu shora uvedených ústavních práv na svobodný projev a na svobodu podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti je komerčním projevům („commercial speech“) poskytována nižší míra ochrany (tedy nikoli, že by jim nebyla poskytována žádná ochrana) než projevům s veřejným přesahem. Platí přitom, že projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se týká věcí veřejných, resp. pokud se netýká pouze ekonomických (soutěžních) důvodů (motivů). Je proto třeba vždy zkoumat charakter příslušného projevu jako celku (nikoliv jednotlivé výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval. Podle konkrétních okolností věci je třeba posoudit, zda cílem projevu je spíše přispět k veřejné debatě, byť s možnými vedlejšími komerčními důsledky, nebo jde o skrývané, ryze komerční cíle. Pokud se projev jako celek, resp. inkriminovaný výrok týká věcí veřejných, je ochrana nekalé soutěže zeslabena, ba dokonce může být zcela vyloučena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 120/2013).
Odvolací soud se od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v projednávané věci neodchýlil, pokud předmětné výroky žalované posuzoval v rámci jejího projevu jako celku s ohledem na cíle, které daný projev sledoval, a dospěl přitom k závěru, že předmětné výroky byly proneseny v rozhovoru vedeném v souvislosti s diskusí na téma užívání veterinárních přípravků či zvířecích doplňků stravy lidmi, jež představuje věc veřejnou, a tudíž se nejednalo o ryzí (skrývaný) komerční projev, který by se týkal pouze (výlučně) soutěžních důvodů (komerčních cílů), byť se tak mohlo stát s některými vedlejšími komerčními důsledky. Proto za dané situace, kdy důsledkem ochrany základního práva na svobodu takového projevu je, že ochrana nekalé soutěže je zeslabena či může být podle okolností případně i vyloučena, postupoval odvolací soud v souladu se shora uvedenou judikaturou, pokud zkoumal povahu předmětných výroků z hlediska přípustnosti omezení základního práva na svobodný projev podle výkladových závěrů dovozovaných v rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Při tomto posouzení dovolací soud postupoval rovněž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, pokud vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem věci individuálně zohlednil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010), které z předmětných výroků mají povahu skutkového tvrzení, tedy výroků, která se opírají o fakt, o objektivně existující realitu, jež je zjistitelná pomocí dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, nebo ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 346/06), či mají naopak povahu hodnotícího úsudků (soudů), jež vyjadřují subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií, a u nichž tak lze pouze posuzovat, zda z nich vyplývající kritika je přípustná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu ani v tom směru, vzal-li v případě pravdivých výroků žalované v úvahu, že pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti, ledaže by byla podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti (například svým manipulativním výběrem a seřazením), zveličuje jednotlivé okolnosti, čímž působí difamačně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 346/06), k čemuž v projednávané věci nedošlo. V případě nepravdivého výroku žalované odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že nikoli každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat zásah do cizích práv, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010), přičemž vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci předmětný výrok takovou míru intenzity nepřesáhl.
Rozhodovací praxi dovolacího soudu se v celkovém závěru nepříčí ani odvolacím soudem provedené posouzení hodnotících soudů vyjádřených žalovanou v souvislosti s debatou o věci veřejné vzhledem k tomu, že hodnotící soud a z něj vyplývající kritiku lze posuzovat pouze z hlediska, zda jde o kritiku (při zohlednění konkrétních okolností věci) co do obsahu a formy veřejné prezentace dostatečně věcnou, konkrétní a přiměřenou, resp. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006, ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, či jeho usnesení ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019, a ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3189/2021).
Přípustnost dovolání proto nemohou založit ani otázky dovolatelky, kterými se v různých souvislostech táže na soulad jednání žalované s dobrými mravy soutěže ve smyslu §2976 odst. 1 o. z., neboť vzhledem ke shora uvedenému závěru odvolacího soudu o prosazení ústavního práva na svobodný projev ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod v konkrétních poměrech projednávané věci na řešení těchto otázek (tj. otázek týkajících se podmínek vzniku deliktu jednání v nekalé soutěži) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně judikuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5777/2017).
Rovněž námitky dovolatelky, kterými napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně pravdivosti předmětných tvrzení žalované, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť tím dovolatelka neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním tohoto dovolacího důvodu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Proto námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K tomu pak lze doplnit, že napadené skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde takový nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Konečně namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a procesní postup odvolacího soudu po změně složení senátu, nepředkládá tím žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Jelikož podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu