ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2764.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2764/2023-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně OCTOPUS DIVERS CO.,LTD. , se sídlem Mu 391/3, 391 Sala Dan – Ko Lanta, Thajsko, reg. č. 0825548000295, zastoupené Mgr. Danielem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 293/11, proti žalovanému P. J. , zastoupenému Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská č. 3550/39, o zaplacení 620 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 220/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2023, č. j. 10 Co 137/2022-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 406,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Miky, advokáta se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 293/11.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud v Mostě rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. 10 C 220/2017-148, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 620 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 11. 4. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil svoji povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí, žalobkyně má proto právo na vrácení zaplacené kupní ceny, neboť žalovaný se v tomto rozsahu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žalobkyně zaplatila kupní cenu prostřednictvím třetí osoby, která zaslala kupní cenu ze svého účtu na žádost společníka žalující společnosti, to však ničeho nemění na tom, že žalobkyně má právo na vrácení kupní ceny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 10 Co 137/2022-212, potvrdil rozsudek soudu I. stupně (s výjimkou výroku o nákladech prvostupňového řízení, který změnil), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že bylo prokázáno, že smlouvu uzavřela žalobkyně a nikoli některý ze společníků této společnosti, částka proto pochází z majetku žalobkyně, a žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel má za to, že pokud byla kupní cena placena z účtu třetí osoby, neušla tato částka z majetku žalobkyně, a proto na její straně podle dovolatele nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. Podle dovolatele došlo k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhuje dovolání odmítnout. Uvádí, že kupujícím byla žalobkyně, proto by naopak třetí osoba, která zaplatila kupní cenu, neměla aktivní legitimaci k požadování vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému. Nadto žalobce tvrdí, že předmětné finanční prostředky patřily žalobkyni a že třetí osoba vystupovala pouze jako prostředník.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyjádřený právní názor, že v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně pouze smluvním stranám).
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí poukázal na dosavadní judikaturu k zákonu č. 40/1964 Sb., která akcentuje rozdíl mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovými podstatami plnění z neplatného právního úkonu či právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Zdůrazňuje přitom, že důsledkem plnění z neplatné či zrušené smlouvy je povinnost jejích účastníků vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli. Dovozuje proto, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, což platí také v případě, že se v souvislosti s plněním z této smlouvy obohatil i někdo jiný, popřípadě vzniklo-li ve vazbě na plnění podle daného právního úkonu bezdůvodné obohacení též na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní, nebo pasivní) při nabytí bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy je tudíž podle naznačeného konstantně zastávaného výkladu dána pouze na straně účastníků onoho kontraktu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, či ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012).
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019 následně konstatoval, že nastíněný výklad je zdůvodněn vzájemnou spjatostí práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé. Nejvyšší soud proto v citovaném rozhodnutí uzavřel, že není pochyb, že předestřenou koncepci je namístě zachovat i v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť principiální vázanost práva a povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatného, zdánlivého či zrušeného právního jednání na smluvní strany zřetelně potvrzuje obsah §2995 o. z. [srovnej Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. VI. Závazkové právo: zvláštní část (§2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1934–1935, a Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 49–50 a s. 87–92]. V souladu s právě citovaným ustanovením platí, že vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný. A contrario z něj pak také vyplývá, že nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené v §2995 o. z., je k vrácení prospěchu získaného plněním dle vadné, popřípadě zrušené smlouvy v zásadě povinen smluvní protějšek plnitele.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu