ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3405.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3405/2023-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně REX spol. s.r.o. , identifikační číslo osoby 17049881, se sídlem v Družci, Na Návsi 88, zastoupené Mgr. Karlem Machánkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému Z. V. , zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, o zaplacení částky 455 447 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 103 761 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 269/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, č. j. 22 Co 66/2023-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 116,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Karla Machánka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 7 C 269/2021-102, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 455 447 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobkyně zaplatila 103 761 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 123 832,20 Kč (výrok III).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 455 447 Kč s příslušenstvím původně z titulu smlouvy o zápůjčce s tím, že žalovanému údajně na základě fakturace (faktura FDPh-1200/2017, s variabilním symbolem 56) poukázala dne 5. 1. 2018 částku 596 502 Kč, žalovaný následně poukázal žalobkyni na základě jí později vystavené faktury FOPh-252/2018 znějící na částku 603 761 Kč ve dvou splátkách částku v souhrnné výši 103 761 Kč (první dne 4. 10. 2018 ve výši 53 761 Kč a druhou /až/ dne 29. 5. 2019 ve výši 50 000 Kč, obě pod variabilním symbolem 111252, které mimochodem přesně odpovídaly 21 % DPH z faktury
FDPh-1200/2017), další částku ve zbývající výši 500 000 Kč žalobce později odmítl žalobkyni uhradit, přestože se k její úhradě zavázal též v dohodě o vzájemném započtení ze dne 7. 2. 2020, kdy uvedená částka byla v tomto ponížena o protipohledávku žalovaného ve výši 44 553 Kč [žalovaný tak měl ve výsledku po započtení žalobkyni uhradit sporných 455 447 Kč]. Žalovaný dále o úhradě dluhu se žalobkyní jednal, nabízel uzavření dohody o uznání dluhu a vystavení směnky, nakonec však jednání o úhradě z důvodu na straně žalovaného ztroskotala. Soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly
– stručně řečeno – k závěru, že nebyl dán důvod pro fakturaci na „dodávku stropního systému GoldBeck“, k takovému plnění nedošlo a nebyl k němu důvod, účastníci jednali zřejmě ve snaze o optimalizaci daňové povinnosti v podobě navýšení účetních výdajů v závěru příslušného kalendářního roku, soudy obou stupňů neměly za prokázané, že by žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce a plnění žalobkyně vůči žalobci podle první faktury vnímaly jako plnění bez právního důvodu, které je žalovaný povinen na základě druhé faktury žalobkyni vydat. Z téhož důvodu dvě dílčí částečná plnění žalovaným ve prospěch žalobkyně na umoření části takto žalovanému vzniklého bezdůvodného obohacení proto nepovažovaly za plnění uskutečněné žalovaným bez právního důvodu, a již proto nevyhověly požadavku vtělenému do vzájemné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
K dovolací námitce žalovaného, že soudy učinily neúplná, a navíc vnitřně rozporná tvrzení, je třeba předeslat, že jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně, hodnotí všechny provedené důkazy podle zásad logického myšlení a odůvodnění obou rozhodnutí odpovídají nárokům na ně kladeným v §157 odst. 2 o. s. ř. Namítá-li potom žalovaný, že jsou skutková zjištění neúplná, na škodu věci neuvádí, které účastníky označené důkazy – prováděné v poměrech projednací zásady ovládající sporné řízení – soudy opomenuly hodnotit. To, že žalovaný má za to, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak, pro úspěch dovolání nepostačuje, neboť jde ve skutečnosti o kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, což nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalovaného na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). V bodě 6 svého dovolání žalovaný sice odkazuje na mnohá rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně ta jsou formulována obecně a žalovaný v nich učiněné závěry nikterak nepromítá do poměrů konkrétní projednávané věci. Skutkové zjištění, že žalobkyně žalovanému plnila a současně s tím učiněný závěr, že pro takové plnění neexistoval odpovídající právní důvod (respektive nebyl žalovaným prokázán), lze z hlediska konstrukce hypotézy a dispozice §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) považovat za dostačující pro vyhovění žalobě z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (tzv. conditio indebiti ), přičemž účastníkům řízení nic nebránily tyto a případné další nároky vypořádat uznáním závazku žalovaným k úhradě druhé faktury.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže být spojována ani s výtkou, že soud až z výsledků provedeného dokazování extrahoval chybějící tvrzení, jež měla být obsažena v žalobě. Žalobkyně nepochybně v žalobě uvedla, že na základě první vystavené faktury mu plnila (byť v rozporu s účelově uvedeným důvodem ve faktuře deklarovaným) z titulu zápůjčky, jejíž vznik a existenci ovšem neměly soudy obou stupňů za prokázanou, když ani žalovaný neprokázal jiný důvod, pro nějž mu byla (údajně za dodávku stropního systému GoldBeck) částka 596 501,93 Kč poukázána.
Je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že to bylo poskytnuto na základě smlouvy o (zá)půjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o (zá)půjčce není prokázána a jiný důvod (zá)půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce (dnes zápůjčce) a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, jehož závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy, srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sen. zn. 29 ICdo 122/2019). Je tomu tak proto, jelikož právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží výlučně soudu (srov. zásadu iura novit curia ). Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Platí i nadále zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu. V řešení dané otázky se proto odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) od ustálené judikatury neodchýlil a k zásahu do práva žalovaného na spravedlivý proces nedošlo.
Dovolatel se rovněž mýlí v úsudku (obsaženém na str. 8 a 9 dovolání), že by v průběhu řízení „vyvstaly pochybnosti o uzavírání smluv“ (o zápůjčce či o dodávce stropního systému GoldBeck), a že by právní úkony účastníků (přesněji právní jednání
– poznámka Nejvyššího soudu) byly soudy nižších stupňů dezinterpretovány. To proto, že jednoznačný závěr obou soudů o skutkovém stavu vychází z toho, že nebyla prokázána existence takových smluv. V poměrech projednávané věci se tak neprosadí ani žalovaným citovaná judikatura vážící se ještě k §495 zákona č. 40/2064 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, který neježe ratione temporis na danou věc nedoléhá, ale žalobě bylo vyhověno z titulu uznání závazku, kdy žalobce není, z důvodů uvedených dále, povinen tvrdit ani prokazovat existenci platného závazku (ani hospodářského cíle) a je naopak na tom, kdo závazek uznal, aby sám prokázal, že uznaný závazek buď platně nevznikl nebo po jeho uznání zanikl některý z právem předvídaných důvodů.
A konečně dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro otázku vtělenou do bodu 9 dovolání a zpochybňující účinky uznání dluhu žalovaným formou částečného plnění závazku, neboť ani zde se odvolací soud ve svých závěrech nezprotivil ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Podle §2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. K otázce posouzení okolností, z nichž lze usoudit, zda částečným plněním uznal dlužník zbytek dluhu, dovolací soud již v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyvozoval, že k uznání závazku podle §407 odst. 3 tehdy účinného obchodního zákoníku nepostačuje, že dlužník částečně plní svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že k částečnému plnění došlo za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek závazku (srovnej např. rozsudek ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008). Při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. totiž neukládalo dlužníkovi, zda a kdy měl projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj případný nesouhlas s výší celkové pohledávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010).
K závěru o tom, že není naplněna druhá podmínka §407 odst. 3 obch. zák., nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018). Současně však bylo dovozováno, že dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později – jako i v projednávané věci – nezpochybnil celkovou výši dluhu, ani případně nevytkl vady plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, uveřejněné pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci je případné poukázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, v němž Nejvyšší soud přijal následující závěr: “uznáním dluhu podle §323 odst. 1 obch. zák. [nyní jde o §2054 odst. 2 o. z.] se zakládá vyvratitelná domněnka, podle níž se má za to, že tento závazek v době uznání trval. V řízení, ve kterém se domáhá věřitel splnění takového závazku, pak důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence závazku nese dlužník.“ Obdobně Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, judikoval, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Z uvedeného vyplývá, že nebylo na žalobkyni, aby prokazovala existenci nesplněného a uznaného závazku žalovaného vůči ní, jestliže žalovaný částečným plněním a s ohledem na zjištěné skutečnosti související s tímto plněním závazek vůči žalobkyni kvalifikovaně uznal. Je pravdou, že pokud je závazek uznán, neznamená to samo o sobě, že existuje, avšak přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka, který pokud tvrdí, že dluh nevznikl, musí to prokázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, v němž Nejvyšší soud dovodil, že unesení důkazního břemene účastníkem řízení nemůže spočívat v pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka).
Dovolací soud dále v rozsudku ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, uzavřel, že skutečnost, že smlouva je shledána neplatnou, nemůže nic měnit na tom, že bylo uznáno právo věřitele na plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, který řešil otázku uznání závazku ve vztahu k bezdůvodnému obohacení za situace uznání závazku z neplatné smlouvy). Uznání závazku z neplatné smlouvy je tedy třeba brát v úvahu i při posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012).
Z uvedených judikatorních závěrů (včetně těch, na něž příhodně poukázal v napadeném rozsudku i odvolací soud), promítnutých do zjištěného skutkového stavu v této věci vyplývá, že žalovaný již částečným plněním uznal svůj závazek z druhé faktury (a to zcela bez zřetele k obsahu pozdější dohody o započtení). Z hlediska konverze upravené §555 odst. 2 o. z. je rozhodné, že účastníci i v okamžiku uznání závazku jednali nepochybně v přesvědčení, že se plní nikoliv z titulu dodávky stropního systému GoldBeck (simulované jednání) nýbrž šlo podle výsledků dokazování především o vypořádání závazku k vrácení částky poskytnuté žalobkyní žalovanému (disimulované jednání). Proto bylo na žalovaném, a nikoliv na žalobkyni, aby tvrdil a prokazoval, že jím takto uznaný dluh neexistuje. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě opačná, než jak ji prezentuje domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011). Z toho důvodu byly v dovolacím řízení bezvýznamnými všechny ty námitky, jimiž dovolatel brojil proti tomu, že žalobkyně neunášela povinnost tvrzení či důkazní, či že důvody vzniku uznaného závazku zůstaly „neobjasněny“.
Vady řízení namítané v obecné rovině žalovaným rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu