ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2024.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2024/2022-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobkyně: ČEZ Distribuce, a. s. , IČO 24729035, se sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín IV – Podmokly, zastoupená doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: T. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, o 78 227,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 131/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 39 Co 269/2021-370, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny v období od 19. 3. 2013 do 18. 3. 2014 v částce 78 227,90 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 39 C 131/2016-92, nejprve zamítl. Tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 39 Co 371/2017-135, zrušen. Nato Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 39 C 131/2016-211, žalobu opět zamítl, a i tento rozsudek byl Městským soudem v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 39 Co 385/2019-238, zrušen a bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 39 C 131/2016-327, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 69 102,26 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 9 125,64 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 5. 2014 při kontrole odběrného místa, k němuž měl žalovaný uzavřenu smlouvu o odběru elektrické energie, bylo zjištěno porušení zajištění proti neoprávněné manipulaci, neboť přední průhledové sklo elektroměru bylo vypadlé. Podle zprávy autorizovaného metrologického střediska vykazoval elektroměr chybu měření ve prospěch žalovaného. Soud věc posoudil podle §51 odst. 1 písm. e), bod 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, (dále jen „energetický zákon“) a vázán právním závěrem odvolacího soudu dovodil, že žalovaný nese objektivní odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným odběrem. Výši škody stanovil podle §9 odst. 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., jako rozdíl mezi správně naměřeným a žalovaným uhrazeným odběrem za období od 30. 11. 2012 do 18. 3. 2013, kdy dům nebyl prakticky užíván, pouze připravován na rekonstrukci, a denní spotřeba činila 51,71 kWh, a obdobím neoprávněného odběru od 19. 3. 2013 do 18. 3. 2014, kdy na domě probíhala rozsáhlá rekonstrukce, avšak denní spotřeba činila 20,69 kWh. Rozdíl v denní spotřebě tak činil 31,02 kWh, což za uvedené období přestavuje částku 63 673, 82 Kč. Podle §9 odst. 12 vyhlášky č. 82/2011 Sb. přiznal žalobkyni i náhradu nezbytně nutných nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru v celkové částce 5 428,44 Kč. Soud uzavřel, že celková výše škody činí 69 102,26 Kč, ve zbytku, tj. co do částky 9 125,64 Kč, žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 39 Co 269/2021-370, odmítl odvolání proti výroku o částečném zamítnutí žaloby, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež se opíraly o skutkové závěry učiněné v průběhu celého předcházejícího řízení) a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný nese objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, neboť bylo prokázáno, že u elektroměru došlo k porušení zajištění proti neoprávněné manipulaci (neměl ochranné sklíčko a bylo proto možné jej přetočit) a elektroměr podměřoval. Došlo tak k neoprávněnému odběru elektřiny ve smyslu §51 odst. 1 písm. e) bod 3 energetického zákona. Za správné považoval odvolací soud i stanovení výše škody na základě rozdílu mezi denní spotřebou před neoprávněným odběrem a při něm. Denní spotřebu za období předcházející neoprávněnému odběru (od 30. 11. 2012 do 18. 3. 2013) ve výši 51,71kWh považoval v daném odběrném místě za reálnou; dům přes zimu sice užíván nebyl, ale byl temperován a největším spotřebičem byl elektrokotel, který byl vyměněn až dne 8. 11. 2013. Po celé období neoprávněného odběru probíhala rekonstrukce. Žalovaný neprokázal, že by měl reálnou spotřebu nižší.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a namítá nesprávné právní posouzení celé věci i nesprávné skutkové závěry soudů. Domnívá se, že v řízení nebyl prokázán základní předpoklad pro neoprávněný odběr, tj. že by elektroměr vykazoval chyby spotřeby v jeho prospěch (provádí vlastní srovnání) a porušení jeho zajištění proti neoprávněné manipulaci (odkazuje na výslech svědků i stáří elektroměru). S ohledem na §28 energetického zákona tak nesouhlasí se závěrem o jeho objektivní odpovědnosti za neoprávněný odběr. V rozporu se skutkovými zjištěními bylo podle dovolatele stanoveno i rozhodné období neoprávněného odběru, neboť pokud soudy vycházely ze závěru, že do září 2013 byl elektroměr v pořádku, avšak potvrdily výpočet škody za období od 19. 3. 2013 do 19. 5. 2014, pak rozhodné období neoprávněného odběru vymezily od 1. 10. 2013 do 18. 3. 2014 a spotřeba elektřiny za toto období by musela činit 5 474 kWh (32 236,40 Kč), nikoliv stanovených 11 290 kWh (66 486,90 Kč). Nesouhlasí ani se způsobem výpočtu fiktivní výše škody, neboť průměrná spotřeba 51,71 kWh vycházela pouze z období tří měsíců předcházejících neoprávněnému odběru (od 30. 11. 2012 do 19. 3. 2013), kdežto průměrná cena 19,32 kWh, vycházela z období jednoho roku (od 19. 3. 2013 do 18. 3. 2014). Průměrná denní spotřeba podle dovolatele by činila 15,82 kWh a výše škody 7 185 Kč, neboť pro stanovení průměrných hodnot je třeba vycházet ze stejného srovnávacího období. V obou případech však ale šlo o veškerou spotřebovanou elektřinu, tj. i tu dovolatelem již zaplacenou, která v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2692/2019 nebyla od vyčíslené škody odečtena. Zásah do svých majetkových práv pak spatřuje v tom, že výše škody byla stanovena výrazně v jeho neprospěch a nebyla ani řádně odůvodněna. Skutková zjištění soudů ohledně energetické náročnosti domu neodpovídají skutečnosti, neboť zateplení fasády provedeno nebylo a elektrokotel nebyl dne 8. 11. 2013 spuštěn, nýbrž byl pouze zapojen do elektrické soustavy. Soudy rovněž nepřistoupily ke snížení škody z důvodu spoluzavinění žalobkyně jako poškozené, která chybějící sklíčko na elektroměru zjistila již dne 21. 3. 2014 (vyplývá z jejího oznámení o neprovedených pracích), avšak v rozporu s ustanovením §2900 o. z. (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 202/2020) k jeho výměně přistoupila až 19. 5. 2014. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, jakož i odložení jeho vykonatelnosti s tím, že by mu jeho neprodleným výkonem byla způsobena závažná újma, neboť je starobním důchodcem a trpí zdravotními problémy.
Žalobkyně se vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatele, odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a navrhla zamítnutí nedůvodného dovolání s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. V projednávané věci bylo žalobě vyhověno v částce 69 102,26 Kč, jež se skládá ze dvou nároků se samostatným skutkovým základem, a to nároku na náhradu za neoprávněný odběr elektrické energie ve výši 63 673,82 Kč a nároku na náhradu nezbytně nutných nákladů vynaložených na zjištění neoprávněného odběru ve výši 5 428,44 Kč, jež však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (i když se jedná o spor odběratele a distributora elektrické energie, předmětem řízení není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok žalobkyně na náhradu škody) ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Argumentace dovolatele v dovolání, že nárok žalobkyně nebyl po skutkové stránce prokázán, tj. že v jeho odběrném místě nebyl prokázán zásah do měřícího zařízení a že bylo soudy chybně stanoveno rozhodné období, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž soudům vytýká, že rozhodly na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel však přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně, pokud z něj odvolací soud vychází) a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K námitce dovolatele ohledně nesprávně stanovené výše škody za použití vyhlášky č. 82/2011 Sb. lze poznamenat, že otázkou určení výše náhrady škody v případě neoprávněného odběru elektrické energie se opakovaně zabýval Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 997/2014, nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017) i Ústavní soud. Ten v nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, (jenž navázal na nález ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13) neshledal neústavním stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr podle vyhlášky č. 51/2006 Sb. s tím, že však vyhláška nemá být aplikována mechanicky, ale je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu. Jestliže škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze výši škody stanovenou podle vyhlášky bez dalšího akceptovat, což platí i pro účely vyhlášky č. 82/2011 Sb. V projednávané věci soudy postupovaly v souladu s citovanou judikaturou, neboť za situace, kdy nebylo možno určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných údajů, umožnily žalovanému, který má v tomto smyslu důkazní břemeno, aby prokázal, že výše škody stanovená podle vyhlášky je nepřiměřeně vysoká a nemá tak kompenzační, ale sankční charakter. Žalovaný však tuto skutečnost neprokázal. Za daných skutkových okolností rovněž není důvodná námitka, že nelze porovnávat průměrnou spotřebu zjištěnou za období od 30. 11. 2012 do 18. 3. 2013 s průměrnou roční spotřebou v období neoprávněného odběru, neboť přestože spotřeba v období předcházejícím neoprávněnému odběru zahrnovala pouze zimní měsíce (kdy dům byl pouze temperován a neužíván), soud přiléhavě přihlédl k tomu, že v době neoprávněného odběru probíhala v domě rozsáhlá rekonstrukce a při stavebních pracích bývá spotřeba elektřiny značná bez ohledu na roční období. Jestliže za tohoto skutkového stavu stanovily soudy výši škody podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. tak, že od řádně zjištěné denní spotřeby za období předcházející neoprávněnému odběru odečetly (podstatně nižší) denní spotřebu za období, kdy trval neoprávněný odběr a kdy probíhala v odběrném místě rekonstrukce, a takto získaný rozdíl v denní spotřebě v souladu s citovanou vyhláškou za rozhodné období finančně vyčíslily, neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Důvodná není ani námitka, že nesprávnost výpočtu výše škody spočívá v tom, že v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2692/2019 nebyla platba dovolatele za elektřinu ve výši 24 968,68 Kč odečtena od vyčíslené škody. Tuto částku dovolatel zaplatil za odběr 7 531 kWh (denní spotřeba 20,69 kWh) v období trvání neoprávněného odběru (19. 3. 2013 do 18. 3. 2014). Jestliže se výše škody odvíjela od rozdílu mezi denním odběrem v období předcházejícím neoprávněnému odběru a denním odběrem v období neoprávněného odběru (viz výpočet: denní odběr 51,71 kWh minus zaplacená denní spotřeba 20,69 kWh = neoprávněný denní odběr 31,02 kWh, z něhož bylo při výpočtu výše škody vycházeno), byla zaplacená částka zohledněna.
Rovněž námitka porušení prevenční povinnosti je bez významu, neboť žalobkyně konečný den neoprávněného odběru stanovila na 18. 3. 2014 a za dobu následující, do 19. 5. 2014, kdy byl elektroměr vyměněn, náhradu škody nepožadovala.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečného otálení po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod č. 47/2019 Sb. rozh. obč. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu