ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2225.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2225/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) I. K., narozená XY, b) R. K., narozený XY a c) P. K., narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, 733 01 Karviná, proti žalované: Česká republika – Vězeňská služba České republiky, IČO 00212423, se sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha 4, o 1 269 594 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 210/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 20 Co 379/2020-209, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení 9 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Marka Kříže.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalované peněžité náhrady [žalobkyně a) zaplacení 500 000 Kč a každý z žalobců b) a c) 350 000 Kč] za újmu způsobenou jim úmrtím M. H., jehož byla žalobkyně a) matkou, žalobce b) otčímem a žalobce c) polorodým bratrem. Žalobkyně a) se domáhala také náhrady nákladů spojených s pohřbem ve výši 69 594 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 11 C 210/2017-159, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. 7. 2020, č. j. 11 C 210/2017-168, a ve znění opravných usnesení ze dne 13. 10. 2020, č. j. 11 C 210/2017-193 a č. j. 11 C 210/2017-194, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 424 870 Kč s příslušenstvím, žalobcům b) a c) každému 262 500 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 144 724 Kč žalobkyni a) a 87 500 Kč každému z žalobců b) a c), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 12. 2016 zemřel M. H. (dále též jen „poškozený“) ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác na následky otoku mozku a dechovou nedostatečnost při otravě metadonem poté, co záměrně využil shody příjmení s jiným spoluvězněm (J. H.) a nechal si tuto látku podat. Zaměstnankyně žalované, službu konající zdravotní sestra I. K. neprovedla dostatečnou kontrolu identity vězně a vydala mu lék metadon (silný syntetický opioid s dlouhotrvajícím účinkem, podávaný odsouzeným zařazeným do substituční léčby), vázaný na zvláštní lékařský předpis, neověřila si jeho aktuální zdravotní stav a nezajistila mu žádnou následnou lékařskou péči ani odborný zdravotní dohled, přestože mu takovou pomoc byla povinna ze zákona poskytnout. Inspektor dozorčí služby oddělení výkonu trestu M. Š. pak tuto událost nenahlásil nadřízenému, nezaznamenal ji do Knihy předání a převzetí služby ani nepřijal odpovídající opatření ke kontrole zdravotního stavu poškozeného (spokojil se s tvrzením zdravotní sestry, že nebude vážně ohrožen) a v důsledku porušení těchto služebních povinností nezabránil jeho úmrtí, jež bylo možno odvrátit včasným podáním antagonistů a antibiotik. Za toto jednání byli oba pravomocně odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody (I. K. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 T 112/2017, za zločin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a M. Š. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 2 T 103/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 61 To 159/2018, za přečin porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1 a 2 trestního zákoníku). Vztahy mezi poškozeným a žalobci odpovídaly standardním vztahům mezi příbuznými. Žalobkyně a) vynaložila náklady spojené s pohřbem. Po právní stránce soud věc posoudil podle §2918, §2959 a §2961 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a §2 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Dovodil odpovědnost žalované za újmu způsobenou úmrtím M. H. ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť nedošlo k excesu ze strany jejích zaměstnanců, tragický následek byl způsoben nerespektováním postupů, k nimž byli povinni, jakož i nedostatečnými opatřeními ve věznici k identifikaci vězňů při podávání metadonu (zdravotní sestra se dle zavedené praxe spokojila s nahlášením příjmení a data narození vězně). Dále uzavřel, že vzhledem k tomu, že vztah žalobců s poškozeným byl zcela standardní a vřelý [se žalobkyní a) jakožto matkou vřelejší], mají právo na náhradu podle §2959 o. z. Při stanovení výše zohlednil věk poškozeného, bydliště ve vzdáleném místě, ale také to, že spolu trávili podstatné svátky a byli v pravidelném telefonickém i osobním kontaktu. Současně také zohlednil spoluzavinění na tragickém následku ze strany poškozeného, který využil záměny příjmení a nechal si podat metadon, ač si byl vědom, že mu tato látka není určena. Míru jeho účasti stanovil v rozsahu 25 % a přiznal každému ze žalobců 75 % požadované náhrady za způsobenou újmu a žalobkyni a) rovněž náklady spojené s vypravením pohřbu, snížené o zbytné výdaje za tvrdý alkohol.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 20 Co 379/2020-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k žalobkyni a) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit jí dalších 16 624 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ohledně jejich výše ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o neopodstatněnosti námitky excesivního jednání zaměstnanců žalované. K úmrtí poškozeného došlo v důsledku porušení pracovních povinností zdravotní sestry zaměstnané u žalované, která mu neoprávněně podala lék metadon, neověřila si jeho zdravotní stav a nezajistila mu následnou lékařskou péči, aniž tím sledovala vlastní zájem nesouvisející s výkonem její práce. Za takto vzniklou újmu odpovídá proto žalovaná podle obecných ustanovení o náhradě újmy. Porušení povinností M. Š. pak zakládá odpovědnost žalované i podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), které však nebylo pro úmrtí M. H. rozhodující. Odvolací soud se ztotožnil i s posouzením míry spoluodpovědnosti poškozeného, neboť bez jeho vlastního rozhodnutí, že si nechá podat metadon, který dostat neměl a nebyl na něj zvyklý, by k poškození jeho zdraví a následnému úmrtí nedošlo. Zohlednil přitom skutečnost, že si v rámci vězeňského režimu poškozený nemohl sám obstarat lékařskou pomoc a žalovaná měla povinnost věnovat jeho zdravotnímu stavu náležitou péči. Odvolací soud pak přiznal žalobkyni a) dalších 16 624 Kč na náhradě nákladů za vypravení pohřbu, které jí nebyly soudem prvního stupně přiznány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud na základě chybné hypotézy (záměny látky metadon - substituci heroinu - za látku metanol - náhražku alkoholu) rozhodl o otázce míry spoluzavinění poškozeného s tím, že se mohl domnívat, že metadon má stejné účinky jako alkohol. Rekapituluje a předkládá vlastní verzi skutkového děje vedoucího k úmrtí M. H., přičemž zdůrazňuje, že se podvodně o vydání léku metadon pokoušel opakovaně a věděl o smrtelných rizicích jeho požití. Poukázala na to, že se odvolací soud v otázce posouzení míry spoluzavinění poškozeného odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1244/2017, 25 Cdo 1063/2017, 25 Cdo 4199/2013, 25 Cdo 2740/2018, 25 Cdo 3171/2013 či 32 Cdo 2537/2011, s tím, že primární příčinou tragické události byla lest poškozeného, který je proto za svoje jednání plně odpovědný, neboť jakožto dospělý, plně svéprávný muž, mohl a měl vědět o rizicích spojených s požitím vysoké dávky tohoto léku. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dále spočívá v posouzení toho, zda se její zaměstnanci dopustili excesu při výkonu práce (služby). Úmyslně porušili pravidla s cílem zakrýt celý incident. Zdravotní setra K. přesvědčila svého přítele Š., inspektora dozorčí služby, aby místo řádného postupu tuto mimořádnou událost úmyslně zatajil, což zabránilo poskytnutí potřebné lékařské pomoci poškozenému. Proto sami nesou odpovědnost za škodlivý následek. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň navrhla odložení jeho vykonatelnosti s tím, že hrozbu závažné újmy spatřuje v možné zpětné nevymožitelnosti žalované částky.
Žalobci ve vyjádření poukázali na to, že žalovaná v dovolání uvádí stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, které se jimi zabývaly a vypořádaly je. Žalovaná řádně nevymezila důvod podaného dovolání ani spornou právní otázku, její námitky jsou skutkového charakteru a jí uváděná judikatura není na danou věc aplikovatelná. Navrhli proto odmítnutí dovolání a zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná osoba, která má právnické vzdělání [§241 odst. 1, 2 písm. b) o. s. ř.], shledal, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, že se zaměstnanci žalované při výkonu práce nedopustili excesivního jednání. Jak vyplývá z ustálené judikatury, pouze v případě, že se činnost použité fyzické osoby neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce, tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 79/2003, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen "Soubor", usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, Soubor C 10128, rozsudek ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, nebo ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2386/2020). Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. roz. obč.“, pod č. 49/2007), jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem. To platí jak pro obecnou odpovědnost podle občanského zákoníku, tak pro odpovědnost státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, publikovaný pod č. 9/2018 Sb. rozh. obč.).
K takovému jednání u žádného ze zaměstnanců žalované nedošlo. Zdravotní sestra se dopustila pochybení při výkonu svých pracovních povinností tím, že si dostatečně neověřila totožnost poškozeného a následně mu nezajistila odpovídající lékařskou péči ani odborný zdravotní dohled. I když toto její jednání bylo z trestněprávního hlediska hodnoceno jako zločin usmrcení z nedbalosti, nesledovala jím výlučně uspokojení svých zájmů (o takový případ by se například jednalo, pokud by její jednání bylo motivováno cílem způsobit poškozenému zdravotní újmu). V daném případě se však jednalo o zásadní pochybení při plnění pracovních povinností, jež bylo jednou z příčin, bez níž by k tragickému následku nedošlo, ale nikoli o exces, neboť podáním léku poškozenému zdravotní sestra K. nesledovala žádný vlastní zájem (podala mu jej omylem). Okolnost, že měla zájem na „ututlání“ vlastního pochybení nelze považovat za exces, ale za následek porušení pracovních povinností. Navíc podání léku poškozenému bylo zčásti způsobeno i nedostatečnými opatřeními ve věznici k identifikaci vězňů při podávání léků. Závěr odvolacího soudu, že za těchto okolností nese občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu žalovaná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 170/2014, publikovaný pod č. 57/2015, usnesení ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4006/2018, rozsudek ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, publikovaný pod č. 9/2018 Sb. roz. obč. nebo usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3539/2020).
Lze tedy uzavřít, že závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za vzniklou újmu nelze ničeho vytknout. Ve shodě s odvolacím soudem lze doplnit, že žalovaná odpovídá za vzniklou újmu i podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Toho se dopustil její zaměstnanec M. Š., který úmyslně porušil pravidla dozorčí služby, neboť událost nenahlásil nadřízenému, nezaznamenal ji do Knihy předání a převzetí služby a nepřijal odpovídající opatření ke kontrole zdravotního stavu poškozeného, když se spokojil s tvrzením zdravotní sestry K., že poškozenému žádné nebezpečí nehrozí. Toto jeho jednání však nelze považovat za exces, neboť jím nesledoval vlastní zájem. Měl-li po ujištění ze strany zdravotní sestry za to, že M. H. není na zdraví ohrožen, pak i když se toto ujištění ukázalo nepravdivé, nelze jednání M. Š. považovat za vybočení z plnění služebních povinností ve smyslu výlučného uspokojování vlastních zájmů, a to i když byl posléze za toto jednání trestně odsouzen.
Dovolatelka dále namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení míry spoluzpůsobení újmy poškozeným. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy vychází z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci. Bez úmyslného jednání M. H., který využil shody svého jména s jiným vězněm za účelem získání léku metadon, by ke vzniku újmy (jeho úmrtí) nedošlo. Nepochybně se proto na vzniku újmy spolupodílel. Odvolací soud při posouzení míry jeho spoluúčasti na vzniklé újmě řádně zohlednil zvláštní „zranitelnost“ osob, jež se nacházejí zcela v moci státu a jsou na něj odkázány. Byl-li poškozený zbaven osobní svobody a nemohl si sám obstarat lékařskou pomoc, bylo především na žalované, aby věnovala potřebnou péči jeho zdravotnímu stavu, ať již při podávání léků (zajištěním nezbytné kontroly, aby nedošlo k záměně, a to ani úmyslně vyvolané) nebo při následné péči v případě, že k nesprávnému podání léku došlo a vyvolalo to zdravotní obtíže. To odůvodňuje vyšší míru účasti žalované na vzniklé újmě. Nelze souhlasit s dovolatelkou, že poškozený jako dospělý a svéprávný muž mohl a měl vědět o rizicích spojených s požitím vysoké dávky metadonu. Jak správně uvedl odvolací soud, jedná se o otázku odbornou, kdy zejména rizika užití metadonu laikům vesměs známa nejsou. Proto varování poškozeného spoluvězněm, na něž odkazuje žalovaná, nelze přeceňovat. Míru spoluúčasti na vzniklé újmě nezvyšuje ani to, že se poškozený již jednou pokusil o neoprávněné získání metadonu. Naopak, tato skutečnost zvyšuje míru spoluúčasti žalované na tragickém následku, neboť tím spíš měli její zaměstnanci dbát na to, aby lék nebyl podán jiné osobě, než které jej předepsal lékař. Jestliže odvolací soud uzavřel, že okolnosti na straně poškozeného odůvodňují stanovení míry jeho spoluúčasti na vzniku újmy v rozsahu 25 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí, kterými dokládá vyšší míru spoluúčasti poškozeného, než stanovil odvolací soud, nejsou na daný případ přiléhavá zejména pro zásadní skutkovou odlišnost. V případech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1244/2017, 25 Cdo 4199/2013, 25 Cdo 2740/2018 a 25 Cdo 3171/2013 se jednalo o újmu způsobenou při dopravní nehodě a spoluzpůsobení újmy spočívalo buď v nepřipoutání se bezpečnostními pásy, nebo ve vědomém podstoupení jízdy s opilým řidičem. Takové případy nejsou srovnatelné s okolnostmi v projednávané věci, kdy újma byla způsobena podáním léku nesprávné osobě, byť se na tom úmyslně tato osoba podílela, a hlavně následným neposkytnutím potřebné lékařské péče za situace, že si tuto péči nemohla tato osoba sama zajistit, protože podléhala režimu výkonu trestu. To platí i pro odkazované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1063/2017. Námitka dovolatelky, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku zaměňoval metadon za metanol, není opodstatněná. Z rozsudku nic takového nevyplývá; odvolací soud pouze zmínil, že se poškozený mohl domnívat, že tento lék má stejné účinky jako alkohol.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se v rozsudku nevypořádal s námitkou excesu jejích zaměstnanců, jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud dostatečně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl ke svému právnímu posouzení.
Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se při právním posouzení věci od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a proto dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu