ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2248.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2248/2022-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou se sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti žalované: Fakultní nemocnice v Motole , se sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5, IČO 00064203, o odškodnění újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 165/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 18 Co 385/2021-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně utrpěla dne 18. 6. 2004 po pádu ze štaflí zlomeninu 2. bederního obratle, odlomení všech příčných výběžků bederních obratlů a úraz hlavy, byla hospitalizována na traumatologii ve Fakultní nemocnici v Motole a dne 25. 6. 2004 byla propuštěna do domácího léčení. Žalobou podanou dne 11. 7. 2017 uplatnila nárok na odškodnění újmy na zdraví ve výši 10 000 000 Kč způsobené chybným poskytnutím zdravotních služeb (nesprávnou diagnózou a nesprávným způsobem léčby).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 31 C 165/2019-295, zamítl žalobu o zaplacení částky 10 000 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky nebylo sporné, že došlo k úrazu žalobkyně, při němž utrpěla újmu s trvalými fyzickými i psychickými následky, a bezprostředně po úrazu se léčila u žalované, sporná byla otázka promlčení. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčený podle §106 odst. 1 obč. zák., neboť 3. 8. bylo v chirurgické ambulanci v Příbrami provedeno CT vyšetření žalobkyně, při němž bylo zjištěno poškození páteře, toho dne se proto žalobkyně dozvěděla o údajné škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději do roka od úrazu, tedy ke dni 18. 6. 2005, došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně. Žaloba však byla podána až 11. 7. 2017, tedy více než 12 let po uplynutí promlčecí lhůty.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 18 Co 385/2021-334, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i se závěrem, že je důvodná námitka promlčení, která nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. O takový případ by šlo pouze ve výjimečných situacích, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. V dané věci tomu tak nebylo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které má spočívat „jak v hmotném, tak i procesním právu, kdy se soud nezabýval po věcné stránce otázkou podmínek odpovědnosti žalované za vznik žalobkyní tvrzené škody, otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávnou léčbou po úrazu, jímž jí byla způsobena újma na zdraví, která trvá a má následky do současné doby, a současným zdravotním stavem žalobkyně, kdy nesprávná léčba dosud ovlivňuje negativně zdravotní stav žalobkyně a tím i otázkou uplatněného nároku žalobkyně, kdy žalobkyně je přesvědčena, že nárok na odškodnění nemůže být promlčen zejména s ohledem na dobré mravy a dále z toho důvodu, že nedošlo k ustálení jejího zdravotního stavu a tím k uplynutí promlčecí doby“. Obdobně formuluje dovolatelka i právní otázku, která má zakládat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a která dle jejího názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Obsahem dovolání je dále rekapitulace rozhodnutí nalézacích soudů a zdravotního a psychického stavu dovolatelky, která z důvodu špatného zdravotního stavu trpí i zhoršením v oblasti životní úrovně (došlo k poklesu jejího výdělku tím, že jí byl přiznán invalidní důchod, následně změněný na částečný a nemohla se náležitě postarat o nemocného manžela, který tragicky zemřel). Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu o promlčení nároku za rozporný s dobrými mravy, když její zdravotní stav po úrazu není ustálen. Namítá též, že její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku byl zamítnut. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, když není uvedeno, v čem konkrétně mělo dojít v daném řízení k nesprávnému právnímu posouzení. Nejsou dostatečně vymezeny příslušné právní otázky, ani uvedeny důvody, proč by měla být ta která otázka posouzena jinak. Jedná se jen o skutkovou polemiku. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v posouzení právní otázky promlčení (jejíž vymezení lze navzdory nezřetelné formulaci z obsahu dovolání dovodit) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelka nepředložila žádné relevantní argumenty, proč by měla být daná otázka vyřešena jinak.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014. Podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014).
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004.)
O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru (jehož správnost není dovolatelkou napadána a vzhledem k jedinému způsobilému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení napadena být ani nemůže), že dovolatelka o škodě a o škůdci věděla již v den vyšetření bederní páteře v chirurgické ambulanci P. H. v Příbrami (3. 8. 2004), kde byla seznámena s výsledky CT, a že k ustálení jejího zdravotního stavu došlo ke dni 18. 6. 2005. Ačkoli dovolatelka byla seznámena se svým zdravotním stavem již v srpnu 2004 po obdržení výsledků CT (tvrdí-li, že pokud by bylo provedeno vyšetření CT či magnetickou rezonancí již během hospitalizace u žalované, byl by namístě jiný způsob léčení než ten, který byl žalovanou zvolen), a ačkoli její zdravotní stav byl ustálen již v červnu 2005, nárok na odškodnění újmy na zdraví uplatnila až s odstupem více než 12 let. Pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok na náhradu tvrzeného poškození zdraví způsobeného chybným poskytnutím zdravotní péče uplatněný žalobou dne 11. 7. 2017 je promlčen, je takový závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jenž pro její změnu neshledal důvody.
Okolnost, že žalobkyně nadále trpí zdravotními obtížemi, neznamená, že její zdravotní stav dosud není ustálen. Opačný názor by vedl k absurdnímu důsledku, že nároky na náhradu újmy na zdraví s trvalými následky se nepromlčí nikdy.
K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy lze především uvést, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by žalobkyně byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo tato její způsobilost byla omezena (dovolatelka to ani netvrdí). Nepřichází tedy v úvahu modifikace běhu promlčecí doby stanovená v §110 či §112 – §114 obč. zák. Dovolacím soudem již v minulosti byl řešen případ poškozeného, který s odkazem na svůj nepříznivý psychický stav tvrdil rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, a dovolací soud uzavřel, že bez splnění předpokladů uvedených v ustanovení §113 obč. zák. nelze posouvat počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví s poukazem na omezené duševní schopnosti poškozeného v neprospěch odpovědné osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněný pod číslem 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč.) Od těchto závěrů ustáleně zastávaných v soudní praxi se odvolací soud neodchýlil a důvod k jejich přehodnocení nemá ani dovolací soud. V dané věci nebyly tvrzeny, tím méně prokázány okolnosti nasvědčující zneužití práva žalované vznést námitku promlčení. Pouhý odkaz žalobkyně na její zdravotní stav rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nezakládá.
Pokud dovolatelka namítala, že se odvolací soud nezabýval předpoklady odpovědnosti za škodu včetně příčinné souvislosti mezi tvrzenou nesprávnou zdravotní péčí a jejím současným zdravotním stavem, je i tento postup souladný s ustálenou judikaturou, která vychází z názoru, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne; to platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. např. stanovisko uveřejněné pod č. 29/1983 Sb. rozh. obč., jež je respektováno i aktuální judikaturou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006).
Námitka dovolatelky, že soud nevyhověl jejímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, představuje námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelka nevymezuje. Kromě toho podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud, právo na spravedlivý proces vyžaduje pouze, aby neprovedení důkazu soud řádně zdůvodnil, což se v daném případě stalo.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány paušální náhradou za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení je splatná dle §149 odst. 3 o. s. ř. v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu