ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.652.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 652/2023-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. H. , zastoupený Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem Dvouletky 1821/16, Praha 10, proti žalované: P. S. , zastoupená Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem Na Drážce 1549, Pardubice, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 57 C 48/2015, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 4/2022-471, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 57 C 48/2015-323, vyslovil, že nárok žalobce je opodstatněný z 10 % s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 1517/2020-286, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2020, č. j. 21 Co 299/2019-264, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 6. 2019, č. j. 57 C 48/2015-226, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí závěr o typu odpovědnosti žalované (§420, §427, §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně v dalším řízení zjistil, že v den dopravní nehody (16. 9. 2012) byli její účastníci řidiči střetnuvších se dopravních prostředků i jejich vlastníky, tedy provozovateli, proto se uplatněný nárok řídí ustanovením §431 obč. zák. Při posuzování míry účasti provozovatelů vozidel na střetu vyšel ze zjištění, že do osobního automobilu řízeného žalovanou narazil zezadu motocykl řízený žalobcem poté, co žalovaná snížila rychlost v úmyslu odbočit vlevo na benzínovou čerpací stanici. Podle znaleckého posudku Ing. Miloše Málka žalovaná dala ostatním účastníkům provozu včas najevo svůj úmysl k odbočení na čerpací stanici zapnutím směrových světel a postupným snižováním své rychlosti, před zahájením zamýšleného odbočovacího manévru se její vozidlo nacházelo ve středu pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře, a žalobce měl pro účely objíždění zprava k dispozici dostatečný průjezdový profil cca 2 až 2,2 m vozovky. S odkazem na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna v místě dopravní nehody odbočit vlevo k benzinové čerpací stanici, která se nacházela na tzv. odpočívce [§12 odst. 1 písm. a) a §12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích], když odbočovala přes podélnou čáru souvislou na komunikační spojnici vedoucí k benzinové čerpací stanici. Tím porušila §18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Žalovaná svým odbočováním založila určitou míru účasti na střetu provozu tím, že vytvořila překážku na vozovce pro ostatní účastníky provozu jedoucí v témže jízdním pruhu. Žalovaný pak porušil §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, neboť si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Nebyl tak schopen včas reagovat na aktivní brzdná světla na vozidle žalované, o němž měl velmi dobrý přehled, a mohl tedy s určitým časovým předstihem registrovat pohyb vozidla před sebou a reagovat na něj. Podle soudu prvního stupně byl bezprostředním původcem nehodové situace žalobce (řidič motocyklu), který do vozidla žalované svým motocyklem narazil, čímž si mimo jiné způsobil i škodu na zdraví. Účast žalované na způsobení vzniklé škody tak shledal jen v rozsahu 10 %.
K odvolání obou účastníků i vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 4/2022-471, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nárok žalobce je co do základu důvodný v rozsahu 50 % a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Při posuzování námitky promlčení vyšel ze znaleckého posudku vyhotoveného znalkyní MUDr. Evou Matějů, Ph.D., podle něhož došlo k relativnímu ustálení zdravotního stavu žalobce dva až tři týdny po poslední doložené lékařské prohlídce (v období 12. 1. 2015 – 19. 1. 2015). Časové odstupy mezi jednotlivými zákroky jsou dány tím, že zranění se hojilo postupně a léčení probíhalo ve vlnách. Žalobce podal žalobu u soudu prvního stupně dne 15. 9. 2015, nárok proto uplatnil v běžící promlčecí době. Odvolací soud při úvaze o míře účasti provozovatelů na dopravní nehodě vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zdůraznil, že žalovaná dala včas najevo úmysl odbočit vlevo zapnutím směrových světel i postupným snižováním rychlosti, žalobce tak měl pro možnost objetí k dispozici dostatečné 2 m až 2,2 m. Místo, k němuž žalovaná odbočovala, naplňuje znaky odpočívky vymezené v §12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., jako součást dálnice, silnice a místní komunikace; žalovaná proto nebyla oprávněna v uvedeném místě přejet podélnou čáru souvislou. Pochybení žalované, jež předcházelo dopravní nehodě, považoval odvolací soud za zásadní a za prvotní příčinu vzniku škody, na níž se však významnou měrou podílel rovněž žalobce. K nehodě došlo na přehledném úseku silnice při dobré viditelnosti, žalovaná dala úmysl odbočit vlevo najevo zapnutím směrových světel a žalobci, pokud věnoval dostatečnou pozornost situaci na silnici, musela být zřejmá skutečnost, že vozidlo jedoucí před ním zpomaluje rychlost (nebylo prokázáno, že by způsob a průběh pohybu vozidla před místem odbočení byl nenadálý nebo neočekávaný). Žalovaná neporušila §18 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., neboť nesnížila rychlost jízdy náhle ani náhle nezastavila, její úmysl snížit rychlost z důvodu odbočení vlevo, byť v místě, kde se tak nemělo stát, byl ostatním účastníkům silničního provozu dán najevo s dostatečným časovým předstihem. Žalobce podle odvolacího soudu porušil §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. (řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním), a §18 odst. 1 tohoto zákona (rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled). Žalobce totiž mohl střetu zabránit buď tím, že by vozidlo žalované bezpečně objel zprava, nebo tím, že by za tímto vozidlem bezpečně zastavil. Odvolací soud považoval porušení pravidel silničního provozu ze strany obou účastníků za rovnocenné, proto dospěl k závěru, že každý z nich se na způsobení škody podílel stejnou měrou.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku ve věci samé) podal obsáhlé dovolání žalobce s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 76/2009, sp. zn. 11 Tdo 700/2009) v otázce, „zdali judikatura a závěry v ní přijaté Nejvyšším soudem České republiky v trestních řízeních jsou aplikovatelné i pro civilní řízení, jestliže se jedná o výklad týchž právních předpisů řešených v obou právních směrech a jednání subjektů práva z nich vyplývající, tj. zdali je taková judikatura závazná i pro soudy nižších stupňů rozhodujících v civilních sporných a/nebo nesporných řízeních“. Přípustnost dovolání dále spatřuje v otázkách hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešených, a to 1) „zdali je souladný s ustanovením §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, postup účastníka řízení a není tudíž tzv. zneužitím práva, když nalézacím soudem konstatované porušení veřejnoprávního předpisu takovým účastníkem řízení je následně v řízení týmž soudem legalizováno jako prostředek pro procesní obranu účastníka (konkrétně: žalovaná nedovoleně zastavila při nedovoleném odbočování ve středu vozovky, zastavením vytvořila překážku silničního provozu, omezila i ohrozila dalšího účastníka silničního provozu a odjela z místa nehody s těžkým zraněním, což znemožnilo zaměření koncového postavení vozidla žalované v době nehody a tato skutečnost byla podstatná pro určení příčinné souvislosti mezi jejím poruchovým jednáním a následkem)“, 2) „jaká je dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR časová posloupnost právních povinností dle ZoSP v konkurenci ustanovení §21 odst. 3 ZoSP o umístění vozidla na komunikaci při odbočování, dle kterého před odbočováním vlevo se musí zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy, dle ustanovení §21 odst. 1 ZoSP o ohrožení řidiče při odbočování, dle kterého řidič při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti a dle ustanovení §18 odst. 1 ZoSP o povinnosti přizpůsobit jízdu okolnostem, které je možno předvídat….“, 3) „je nedovolené zastavení vozidla na středu jízdního pruhu na rychlostní komunikaci s rychlostním limitem 90 km/h, která neumožňuje jiný způsob jízdy než plynulý provoz vozidel směrem kupředu bez legální možnosti odbočení kamkoliv, okolností, kterou je řidič v souladu s ustanovením §18 odst. 1 ZoSP povinen předvídat? (S ohledem skutkovou podobnost s tzv. ´vybržďováním´ by bylo možné usuzovat na obsah odpovědi, avšak žalobce si je vědom podstatného rozdílu v subjektivní stránce, když vybržďující řidič jedná v úmyslu ohrozit řidiče jedoucího za ním, zatímco žalovaná ohrozila žalobce pro svou neznalost relevantních právních předpisů, tedy nikoliv úmyslně)“, 4) „je povinností účastníka dopravního provozu využít i části krajnice pro odvrácení bezprostředního střetu s jiným vozidlem v případě, že mu nejsou známy poměry v místě a ačkoliv není takovému účastníkovi zřejmé, zdali by najetím na krajnici nezpůsobil sobě a/nebo jiným osobám (účastníkům dopravního provozu) další a/nebo ještě větší újmu na zdraví či na životě?“, 5) „je přípustné přijímat skutkové závěry nalézacími soudy z důkazních prostředků spočívajících ve svědeckých výpovědích ve správním řízení, které bylo zastaveno bez pravomocného rozhodnutí o meritu věci, ačkoliv v rámci daného soudního řízení nedošlo k výslechu takových svědků, těmto nemohly být kladeny ani soudem ani účastníky řízení žádné otázky, nadto svědci vypovídali ve správním a nikoliv civilním soudním řízení?“ a 6) „je přípustné, aby nalézací soudy upřednostňovaly v pochybnostech výklad ve prospěch účastníka řízení, který takovou pochybnost nastolil svým protiprávním jednáním?…“ Dovolatel namítá, že odvolací soud přijal skutkový závěr (ohledně umístění vozidla žalované na vozovce v okamžiku odbočování a ohledně možnosti údajného bezpečného zastavení motocyklu žalobce či bezpečného objetí vozidla přes krajnici), který nevyplynul z řádně provedeného dokazování. Primární odpovědnost podle něj leží na žalované, která několikerým porušením právních povinností zapříčinila vznik dopravní nehody a následků v podobě újmy na jeho zdraví. Pokud by totiž žalovaná splnila svou zákonnou povinnost a nezastavila by ve středu svého jízdního pruhu (1 m od středového pruhu), nikdy by s ohledem na znalcem určený přesah (0,2 – 0,4 m) k nehodě nedošlo. Navrhl proto změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba je co do základu opodstatněná v plném rozsahu, nebo jeho zrušení a vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná. Má za to, že se odvolací soud při posuzování počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu za bolest odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2558/2020 a sp. zn. 25 Cdo 1654/2019), neboť nerozlišil jednorázovou a kontinuální bolest. Ze zdravotnické dokumentace žalobce totiž vyplývá, že nejpozději v červnu 2013 již subjektivně žádnou kontinuální bolest nepociťoval, k extrakci kovu došlo až 21 měsíců po třetí operaci, přičemž ze spisu nevyplývá, že by žalobce v mezidobí trpěl trvalými bolestmi. Obecné soudy tato zjištění vůbec nevzaly v potaz a věc posoudily tak, jako kdyby žalobce od září 2012 až do ledna 2015 trpěl soustavnou bolestí. Právo na náhradu za bolest způsobenou úrazem a první operací se tak promlčelo v září 2014, právo na náhradu za bolest způsobenou druhou operací se promlčelo v listopadu 2014 a právo na náhradu za bolest způsobenou třetí operací se promlčelo v březnu 2015. Nepromlčeno zůstalo pouze právo na náhradu za bolest způsobenou extrakcí kovu dne 16. 12. 2014. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná neuvedla žádný relevantní dovolací důvod, brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a závěrům vyplývajícím z dokazování ohledně skutkového děje. Z důvodu absence zákonných náležitostí pro podání dovolání žalovanou žalobce navrhl dovolání žalované odmítnout.
Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce prezentuje dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu, v níž opomněl uvést ty skutkové závěry odvolacího soudu, které svědčí v jeho neprospěch. Jeho dovolání, jímž se domáhá, aby dovolací soud konstatoval jeho nulovou vinu, považuje za zcela zjevně nedůvodné a nepřípustné, neboť ačkoli uvádí jako důvod přípustnosti rozpor s rozhodnutími dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 76/2009 a 11 Tdo 700/2009, nevymezil konkrétní právní otázku tam řešenou, kterou měl odvolací soud v napadeném rozsudku posoudit nesprávně. Navrhla odmítnutí dovolání žalobce.
Nejvyšší soud posoudil obě dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce ani žalované nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce spatřuje přípustnost svého dovolání v dosud neřešených otázkách (v dovolání vymezených), avšak z obsahu jeho dovolání plyne, že ve skutečnosti namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce míry spoluúčasti na dopravní nehodě, přičemž má za to, že se na způsobení škody podílel v podstatně nižší míře než 50 %, resp. že se na ni nepodílel vůbec.
Podle §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ svědčí o tom, že skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem účasti na způsobení vzniklé škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní jednání provozovatele, ale i jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu možné přičíst. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, publikované pod C 15615 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 584/2018).
Dále platí, že řešení otázky předpokladu odpovědnosti za škodu, jež se zde koncentruje do závěru o míře účasti účastníků na dopravní nehodě, musí být založena na skutkovém zjištění o průběhu dopravní nehody, které nemůže být dovoláním zpochybněno, neboť jde o skutkový závěr, zatímco způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sám hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalované přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, tedy brojí proti správnosti závěrů odvolacího soudu o míře účasti žalované a žalobce na vzniklé škodě. Těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení.
Je tedy nutno při přezkoumávání právního posouzení vyjít ze závěru odvolacího soudu, že žalovaná odbočovala nedovoleně vlevo přes podélnou čáru souvislou k benzinové čerpací stanici a žalobce jako řidič motocyklu jedoucí za vozidlem žalované si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním, a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla tak, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Z toho soud učinil právní závěr, že oba účastníci porušili povinnosti, které jim ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a prováděcí vyhláška č. 30/2001 Sb. Podrobně a přesvědčivě vyložil, že všechny tyto okolnosti se zásadně podílely na vzniku škody, neboť kdyby žalovaná neodbočovala se svým vozidlem přes souvislou čáru, žalobce by do ní nenarazil, a kdyby si ponechal dostatečnou bezpečnou vzdálenost a dodržel bezpečný odstup mezi jedoucími vozidly, stačil by vozidlo žalované na svém motocyklu objet nebo před ním zastavit. Za hlavní a jedinou příčinu střetu správně nepovažoval izolovaně pouze tu okolnost, že žalovaná v rozporu s dopravními předpisy zahájila odbočovací manévr přes souvislou čáru, nýbrž i tu okolnost, že žalobce
si – též v rozporu s dopravními předpisy – nehlídal bezpečný odstup mezi vozidlem žalované a jím řízeným motocyklem, a nebyl tak schopen na pozvolné brzdění (za současné světelné signalizace vozidla žalované) včas reagovat. Způsob jízdy zakládající též porušení pravidel silničního provozu oběma účastníky bylo tedy příčinou, bez níž by újma žalobci nevznikla. Jestliže na tomto základě odvolací soud dovodil zhruba srovnatelné zaviněné protiprávní jednání žalobce i žalované jako provozovatelů motorových vozidel, nevybočil z rámce rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posoudil míru účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů podle §431 obč. zák. způsobem přiměřeným, řádně odůvodněným a souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Na otázkách vymezených v dovolání pod body 1 až 6 (podle žalobce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, tyto otázky postrádají jakoukoli relevanci pro nyní projednávanou věc a vedle toho jimi žalobce povětšinou zpochybňuje nalézacími soudy zjištěný skutkový stav, který – jak shora uvedeno – nemůže být dovoláním zpochybněn. Ani otázka, zda judikatura a závěry v ní přijaté Nejvyšším soudem v trestních řízeních (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 76/2009, sp. zn. 11 Tdo 700/2009) jsou aplikovatelné i pro civilní řízení, není způsobilá založit přípustnost dovolání žalobce ve smyslu §237 o. s. ř. Trestní řízení a naplnění skutkového podstaty trestného činu, byť na poli dopravy, nelze ztotožňovat se zkoumáním předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v občanskoprávním řízení a posouzením míry účasti na způsobení vzniklé škody. Navíc podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (shodně ustálená soudní praxe – např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sb. rozh. obč., str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, Soubor C 13079 a 2776).
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné, a dovolací soud je proto odmítl.
Obsahem dovolání žalované je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o (ne)promlčení žalobcem uplatněného nároku na náhradu za bolest a s jeho posouzením počátku běhu promlčecí doby bolestného, přičemž má za to, že se tím odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2558/2020 a sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, neboť nerozlišil jednorázovou a kontinuální bolest.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle §106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Předmětem dovolacího přezkumu je výrok mezitímního rozsudku odvolacího soudu týkající se nároku na náhradu za bolest, tedy jde o nárok z újmy na zdraví, u nějž se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba. Počátek jejího běhu se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, č. 38/1975 Sb. rozh. obč., obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, č. 3/1984 Sb. rozh. obč., a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445). Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389). V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789). Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabude vědomost o obou těchto skutečnostech.
Platí nejen v tzv. medicínských sporech, že pacient – medicínský laik – se v průběhu léčení může nacházet v psychickém stavu, v němž od něj nelze důvodně požadovat, aby setrvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu. Pacient se upíná k tomu, že jeho zdravotní stav není dobrý (což nepochybně platí tehdy, je-li třeba více operačních zákroků), i k naději, že se zlepší. Nelze od něj zpravidla spravedlivě žádat, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen (zejména nejsou-li schopni shodnout se na této skutečnosti zcela ani odborníci), a aby v pochybnostech podával žalobu o náhradu újmy. Je proto opodstatněný závěr, že vědomost o svém zdravotním stavu může poškozený nabýt teprve tehdy, když byl léčebný proces definitivně ukončen, nebo tehdy, když se na ustálenosti zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a v tomto ohledu mu podali jasnou a srozumitelnou informaci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18).
Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Bolestí v tzv. širším slova smyslu jsou míněny nejen samotné bolestivé stavy, nýbrž i další dočasné obtíže spojené s léčením. Například i omezení či vyloučení poškozeného z možnosti vykonávat práci, věnovat se zálibám a jiným obvyklým činnostem, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti, jsou-li pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací, zohledňují se při stanovení výše bolestného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, uveřejněný pod č. 7/2017 Sb. rozh. obč.). Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Dovolatelce je možno přisvědčit, že mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky, které se též samostatně promlčují. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019 (od něj se měl odvolací soud podle dovolatelky odklonit při posouzení námitky promlčení), v němž dovodil, že nároky na náhradu za bolesti spojené s jednotlivými operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po každém zákroku bylo možno provést ohodnocení. Šlo však o skutkově odlišnou situaci, než nastala v nyní projednávané věci, neboť ze závěrů znalkyně MUDr. Evy Matějů, Ph.D., vyplývá, že z hlediska bolesti vzniklé žalobci v důsledku dopravní nehody dne 16. 9. 2012 došlo k relativnímu ustálení zdravotního stavu žalobce teprve dva až tři týdny po poslední doložené lékařské prohlídce, tj. v období 12. 1. 2015 – 19. 1. 2015. Všechny zákroky z důvodu zlomeniny lýtkové kosti, otevřené víceúlomkové zlomeniny dolní třetiny holenní kosti, tříštivé zlomeniny čéšky levého kolene a tržně-zhmožděné rány lýtka s výhřezem lýtkových svalů (operace v den dopravní nehody, chirurgické odstranění zánětlivé píštěle jizvy na koleni, definitivní odstranění kovového materiálu z kostí poškozeného dne 16. 12. 2014 a poslední lékařská zpráva ze dne 29. 12. 2014, v níž operující lékař povolil postupné zatěžování kostí levé dolní končetiny) byly podle znalkyně v příčinné souvislosti s poškozením vzniklým dopravní nehodou. Časové odstupy mezi jednotlivými zákroky byly dány tím, že léčení probíhalo ve vlnách, protože defekt se postupně hojil, avšak ohledně bolestivých stavů souvisejících s postupně prováděnými výkony v rámci léčebného procesu nebylo prokázáno, že by v době od dopravní nehody do ukončení léčby byly odděleny vymizením bolesti, významným časovým úsekem nebo že by byly způsobeny jinou – na prvotní škodní události nezávislou – příčinou. Rozhodující je, že zejména dočasná obtíž spočívající v omezené pohyblivosti při poranění dolní končetiny trvala (bez ohledu na zřejmě proměnlivou bolestivost) minimálně do ledna 2015, kdy se podle zpráv lékaře noha dostala do stavu, aby vůbec mohla být zatěžována. Tehdy se také žalobce mohl prvně dozvědět, že mu takto ucelený nárok na náhradu za vytrpěnou bolest vznikl, takže odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí neshledal námitku promlčení opodstatněnou.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, v němž Nejvyšší soud přezkoumával správnost závěru odvolacího soudu o promlčení nároku na náhradu za bolest žalobkyně, kterými trpěla po operaci kolene, v důsledku nedostatečné pooperační péče a po reoperaci, a vytkl odvolacímu soudu nerozlišení povahy jednotlivých bolestivých stavů a jejich příčin. Jak vyplývá i z druhého rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci (ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 127/2023, kdy bylo najisto postaveno odlišení různých fází bolestivosti též s ohledem na příčiny vyvolané různými škůdci), nejde o případ srovnatelný s nyní projednávanou věcí, neboť zde žalobce trpěl po delší dobu léčení určitými obtížemi od škodní události až do reoperace, takže není důvodu jednotlivé fáze bolestivých stavů pro účely stanovení počátku běhu promlčecí doby rozlišovat.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že se odvolací soud ani při posouzení námitky promlčení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a bylo proto rovněž odmítnuto.
Dovolací nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu