ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.655.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 655/2022-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: T. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: F. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 4/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 22 Co 152/2021-627, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 16 C 4/2015-575, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaslání omluvy označeným osobám (výrok I) a peněžitého zadostiučinění ve výši 150.000 Kč (výrok II), co do částky dalších 150.000 Kč žalobě vyhověl a uložil žalovanému ji uhradit (výrok III), současně též rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Soud takto rozhodl o požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, k jejímuž vzniku mělo dojít v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 355/2013, v němž je projednáván nárok společnosti D. C. F. – P. (dále též jen „C. F.“), jakožto žalobkyně, na zaplacení 900 milionů Kč a směnečné odměny 3 miliony Kč vůči žalované společnosti T., (dále též jen „T.“) coby indosantovi směnky vlastní. Žalobce je statutárním orgánem společnosti T., žalovaný pak byl zástupcem společnosti C. F. Žalovaný (v postavení zástupce žalobkyně) v rámci daného řízení podal vyjádření, čtené na jednání dne 16. 7. 2014, v němž hovořil o zapojení žalobce do privatizačních podvodů při privatizaci společnosti T. a jeho vlivu (podílu) na nejasné smrti finančního ředitele T. W., jenž měl podle závěrů vyšetřování spáchat sebevraždu. Předmětné vyjádření zaslal žalovaný též Ministerstvu financí a Krajskému ředitelství Policie ČR v Praze. Žalobce zdůraznil, že při čtení vyjádření bylo na jednání soudu přítomno celkem pět osob z řad veřejnosti a obsah vyjádření zasáhl do jeho práv se značnou intenzitou, jelikož je statutárním orgánem 16 obchodních společností a angažuje se ve veřejném životě, známé jsou zejména jeho aktivity v oblasti tenisového sportu. Soud se (a to i v návaznosti na předchozí rušící rozhodnutí odvolací instance) zabýval předně otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného, jenž jednal na základě plné moci jako obecný zmocněnec výše zmíněné žalující společnosti. Aby jednání žalovaného bylo přičitatelné společnosti, kterou zastupoval, muselo by směřovat k realizaci její činnosti, obvinění žalobce z privatizačního podvodu a podílu na smrti W. však (nehledě na souvislosti okolností vydání směnky s předmětem daného řízení) nemá s realizací činnosti společnosti C. F. nic společného. V předmětném řízení navíc docházelo k častým změnám právních zástupců žalobkyně, což je s ohledem na hodnotu směnky značně neobvyklé, zvláště pokud byla společnost v převážném rozsahu zastupována advokáty. S přihlédnutím k zásadě, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, nelze přičítat význam formálnímu zplnomocnění žalovaného, který se toliko skryl za právnickou osobu. Lze tedy mít za to, že žalovaný vybočil z rámce činnosti zastupované společnosti, a to bez ohledu na výslovné zmocnění jejím statutárním orgánem k učinění daného prohlášení, a je tudíž pasivně věcně legitimován. Osočení ze závažných trestných činů, za něž žalobce nebyl pravomocně odsouzen, představuje zásah do osobnostních práv. Žalobcem formulovaný požadavek na omluvu ovšem soud neshledal přiměřeným a způsobilým reparovat danou újmu, požadavek na finanční zadostiučinění pak měl za důvodný pouze z části, v níž žalobě vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 22 Co 152/2021-627, v zamítavých výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud po doplnění dokazování a skutkových zjištění konstatoval, že je třeba posuzovat povahu konkrétních výroků obsažených v předmětném vyjádření uplatněném v rámci sporu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 355/2013. V uvedeném sporu je zkoumána směnka, o níž žalující společnost tvrdí, že byla vystavena za účelem garantování odměny pro lobbistická seskupení okolo J&T Banky za pomoc při realizaci privatizace státního podílu ve společnosti T. Popisoval-li žalovaný jako obecný zmocněnec žalující společnosti C. F. okolnosti této privatizace a poukazoval na roli žalobce a W., včetně jeho údajně záhadného úmrtí, jednalo se o tvrzení s přímým vztahem k uplatňovanému směnečnému nároku. Nelze naopak dospět k závěru, že by žalovaný sledoval své vlastní zájmy, případně se za uvedenou společnost skrýval. Žalovaný ji zastupuje ve směnečném sporu dlouhodobě, jeho postup v řízení je konzistentní a v souladu se zájmy a vůlí této společnosti. Proti závěru o excesivnosti daných tvrzení z mezí činnosti žalovaného jako použité osoby svědčí i závěry trestního řízení ohledně podezření na tunelování společnosti T. a kroků žalovaného při vymáhání směnečného nároku. Bez významu je naopak okolnost, že společnost C. F. ve směnečním řízení několikrát změnila svého zástupce a po jistou dobu byla zastupována též advokátem. Je právem účastníka zvolit si zástupce nejlépe hájícího jeho zájmy, a to i v závislosti na jednotlivých fázích řízení. Jak připustil i žalobce, označená společnost si v průběhu směnečného sporu zvolila jako zástupce žalovaného (zejména v době výslechu svědků) právě pro jeho dobrou znalost reálií případu. Nevybočil-li žalovaný z mezí činnosti pro společnost C. F. jako zmocnitele, je jeho jednání přičitatelné výslovně této společnosti, a žalovaný tak není v dané věci pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má spočívat na otázkách Nejvyšším soudem doposud neřešených, jakož i na otázkách řešených odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel se táže, lze-li při hodnocení obsahu sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení považovat za exces ze zástupčího oprávnění, pokud zástupce žalovaného nepravdivě a bez důkazu obviní žalobce z vraždy (či podílu na sebevraždě), což nemůže mít vliv na platnost posuzované směnky či oprávněnost uplatněného směnečného nároku. Rovněž nebylo doposud řešeno, zda jde o exces, pokud vyjádření určené soudu v rámci soudního sporu, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv účastníka, je bezdůvodně rozesláno dalším osobám mimo účastníků řízení, které nemají s řízením nic společného. Neposuzoval-li odvolací soud při svém rozhodování tuto otázku, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe, a to například od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 78/2021, vyžadující vyjádření nosné kvalifikační úvahy v rozhodnutí. Žalovaný se nepodloženými a smyšlenými tvrzeními dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, vznesená tvrzení jsou způsobilá v očích především profesní veřejnosti vyvolat dojem, že žalobce má s těmito obviněními něco společného. Dovolatel je přitom statutárním orgánem, respektive členem statutárního orgánu řady velkých společností, v rámci podnikatelských kruhů je dobře znám a požívá úcty a respektu, tvrzení žalovaného jsou schopna účelově narušit a znehodnotit jeho dobrou pověst. Dovolatel namítl, že odvolací soud nerespektoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 137/2007, podle něhož nedůvodným osočením z nečestného jednání v písemném vyjádření v rámci občanského soudního řízení může dojít k vybočení z mezí jednání za zastoupeného. Stejně tak se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že exces ze zástupčího oprávnění byl dán i zasláním vyjádření osobám, jež se směnečným sporem nemají nic společného (Ministerstvu financí a Policii ČR). Rezignoval-li na posouzení významu této skutečnosti, schází v jeho rozhodnutí postihnutí stěžejního momentu pro právní posouzení, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5243/2014. Obvinění žalovaného z vraždy W. nemá žádný vztah k uplatněnému směnečnému nároku a mělo pouze manipulovat názor soudu ve směnečném sporu. Pokud pak na rozdíl od soudu prvého stupně neměl odvolací soud skutkový stav za náležitě prokázaný a provedl doplnění dokazování, měl následně odůvodnit, proč provedl právě vybrané důkazy, a nikoli důkazy ostatní, z velké části navrhované žalobcem. Nedostatečnost odůvodnění v tomto směru představuje vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Daným postupem se odvolací soud opět dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a to konkrétně rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2055/2020, a současně zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobce, označil uplatnění projednávaného nároku za zjevně účelové a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a zabýval se dále přípustností podaného dovolání.
Dovolací soud zásadně vychází ze skutkových zjištění nalézacích soudů, neboť mu jako instanci toliko přezkumné, a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1466/2022). Stěžejní závěr o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného s ohledem na přičitatelnost jeho jednání jím zastupované společnosti odvolací soud přijal, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, na základě zjištění ohledně sporů provázejících spornou směnku. Pokud žalovaný jako obecný zmocněnec společnosti C. F. v předmětném vyjádření popisoval okolnosti privatizace státního podílu ve společnosti T. a poukazoval na roli žalobce a P. W. (včetně jeho údajně záhadného úmrtí) v souvislosti s vystavenou směnkou, uváděl relevantní tvrzení s přímým vztahem k uplatněnému směnečnému nároku, aniž by sledoval své vlastní zájmy, či se za společnost C. F. skrýval. Odvolací soud vzal dále v úvahu i to, že ve sporu určitým způsobem figurující společnost Ch., zastoupená žalobcem, informovala Ministerstvo financí o uplatnění směnky proti společnosti T. a žádala ho o spolupráci, a že společnost T. podala trestní oznámení v souvislosti s uplatněním směnky s poukazem na to, že jde o organizovanou akci, na níž se má podílet žalovaný a další osoby, včetně statutárního zástupce společnosti C. F. Také zjištění širšího kontextu vztahů, v jejichž rámci žalovaný vystupoval jako zástupce společnosti C. F. při uplatňování práv ze směnky a jež v daném případě překračují otázky formální platnosti směnky, bylo pro odvolací soud zjevně podstatné při hodnocení otázky, zda jednání žalovaného bylo či nebylo překročením jeho zástupčího oprávnění a vedlo odvolací soud k závěru, že tvrzení ve sporném vyjádření mají přímý vztah k uplatněnému směnečnému nároku a zkoumání kauzy směnky. Oboustranná podezření z trestné činnosti, jakož i podávání podnětů dalším orgánům (policie, Ministerstvo financí), provázela podle zjištění odvolacího soudu spory účastníků již před podáním daného vyjádření. Stejně tak bylo třeba přihlédnout ke konkrétní podobě a formulaci daných sdělení. Hodnocení okolností smrti W. je podle vyjádření připsáno vdově po W. (na okraj lze dodat, že judikatura přitom odlišuje povahu osočení z trestného činu, označení osoby jako podezřelého a jasné prohlášení, že se dotyčná osoba činu dopustila – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021) . Formuluje-li tedy dovolatel otázky stran překročení zástupčího oprávnění, jež vychází z poněkud redukovaných rozhodných skutečností, nelze je v dané podobě mít za otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, právě s ohledem na to, že jejich zodpovězení by se týkalo jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v dané věci (k nezpůsobilosti založení přípustnosti dovolání za takovéto procesní situace viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Stěžejní momenty právně kvalifikační úvahy soudu jsou přitom z rozhodnutí odvolacího soudu seznatelné, a není tak důvodu se domnívat, že by absence jejich vyjádření mohla zakládat nesprávnost posouzení, tak jak o tom hovoří dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014.
Poukazuje-li dovolatel k excesu z výkonu subjektivního práva při písemném podání soudu v občanském soudním řízení na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007, opomíjí, že na posouzení, zda vyjádření bylo excesem z výkonu práv účastníka řízení, není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud uzavřel, že vyjádření je přičitatelné žalující společnosti, a nikoliv jejímu zástupci, což jej bez dalšího vedlo k zamítnutí žaloby.
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu procesní pochybení, je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu je v zásadě umožněno přihlížet k procesním nedostatkům jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, usnesení Ústavního soudu 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Takovouto otázku dovolatel ovšem neformuluje. Lze dodat, že rozsah částečného doplnění dokazování oproti soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na §213 odst. 4 o. s. ř. vysvětlil tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neprovedl-li důkazy navrhované žalovaným vztahující se k probíhajícímu sporu mezi společnostmi C. F. a T., v jehož rámci bylo podáno předmětné vyjádření.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 7. 3. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu