ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.708.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 708/2022-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1. UNIQA pojišťovna a.s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1, a 2. P. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269/36, 591 01 Žďár nad Sázavou, o 1 995 733 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 149/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 17 Co 244/2020-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 11 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Dvořáka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 17 Co 244/2020-354, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 C 149/2018-295, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 5. 11. 2020, č. j. 7 C 149/2018-300, kterým tento soud vůči oběma žalovaným zamítl žalobu na zaplacení 1 995 733 Kč s příslušenstvím, vůči 1. žalované i žalobu na zaplacení úroku z prodlení z žalované částky za období od 25. 1. 2018 do 13. 3. 2018, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu, a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady újmy v žalované částce (požadoval bolestné 577 241 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění 1 011 487 Kč, náhradu věcné škody 194 500 Kč, náhradu nákladů spojených s léčením 17 088 Kč, nákladů za znalecké posudky ve výši 40 900 Kč a na právní zastoupení 154 517 Kč) vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 24. 6. 2015 v 15:55 hod. došlo na křižovatce hlavní silnice ve směru od Stržanova na Vojnův Městec s vedlejší silnicí ve směru od Polničky na Světnov, k dopravní nehodě při níž byl žalobce těžce zraněn. Motocykl XY řízený žalobcem narazil do nákladního automobilu XY, který byl pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku pojištěn u 1. žalované, a který byl řízen 2. žalovaným. Ke střetu došlo v jízdním pruhu žalobce jedoucího po hlavní silnici. Druhý žalovaný, který přijížděl z vedlejší silnice a chtěl přejet hlavní silnici v přímém směru, nejprve před křižovatkou zastavil, aby se rozhlédl, poté na hlavní silnici vjel a zastavil v reakci na rychle se blížícího žalobce. V okamžiku střetu jel žalobce rychlostí v rozmezí 114 až 122 km/hod a jeho rychlost v okamžiku, kdy se 2. žalovaný rozhodl vjet do křižovatky (předstřetová rychlost) byla mezi 127 až 136 km/hod, ačkoliv nejvyšší dovolená rychlost v daném místě byla 70 km/hod. Policie ČR při šetření nehody neshledala žádný podíl 2. žalovaného na jejím vzniku (nebyl postižen ani pro přestupek), naopak žalobci byla v rámci projednání přestupku uložena pokuta spolu se zákazem činnosti řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců (odvolací řízení bylo zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek pro uplynutí doby jednoho roku). Odvolací soud se po právní stránce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), §2 písm. q), §4 písm. b), §18 odst. 3 a 6, §22 odst.1 a §61 odst. 2 zákona č. 61/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Při posouzení míry zavinění dopravní nehody vycházel mimo jiné ze znaleckého posudku Ing. Mrázka, Ph.D. (podaného v rámci přestupkového řízení), zohlednil významné překročení rychlosti žalobcem (o 81 % - 94 %) a dovodil, že to byl primárně žalobce, který zásadním způsobem porušil základní povinnost řidiče, tj. povinnost jet maximálně nejvyšší povolenou rychlostí. Druhý žalovaný byl sice povinen dát žalobci přednost, avšak předpokládal, že křižovatkou (v přímém směru) bezpečně projede, aniž by jej jakkoliv omezil, neboť důvodně očekával, že žalobce bude dodržovat pravidla silničního provozu a pojede povolenou rychlostí (2. žalovaný by bezpečně projel křižovatkou i kdyby žalobce překročil maximální povolenou rychlost o 20 km/hod). Odvolací soud uzavřel, že žalobce výrazným překročením maximální povolené rychlosti ztížil průjezd křižovatkou 2. žalovanému, který v okamžiku vjezdu do křižovatky zastavil, čímž reagoval na velmi rychle se přibližujícího žalobce. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu soud uzavřel, že to byl žalobce, kdo vysokou rychlostí jízdy znemožnil 2. žalovanému splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Vzhledem k tomu, že 2. žalovaný se svým způsobem jízdy na vzniku újmy nepodílel, zamítl soud žalobu i vůči 1. žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení míry účasti provozovatelů na vzniklé újmě s odkazem na §2932 o. z. Předkládá vlastní verzi nehodového děje a odvolacímu soudu vytýká, že v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 553/2014, 25 Cdo 1097/2014, 7 Tdo 1411/2006, 7 Tdo 38/2009 a 8 Tdo 242/2017) a Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 7 As 91/2012) chybně stanovil 100% míru účasti žalobce na vzniklé újmě. Je přesvědčen, že jeho míra účasti na vzniklé újmě je minimální, a upozorňuje na další okolnosti, které soudy obou stupňů podle něj nevzaly v potaz (výhledové podmínky obou účastníků nehody, okolnost, že žalobce jel mimo obec po rovném a zcela přehledném úseku bez dalších vozidel, ideální povětrnostní podmínky a tvrzený chaotický a riskantní způsob průjezdu křižovatkou 2. žalovaným) a domnívá se, že to byl 2. žalovaný, kdo učinil celou řadu chybných rozhodnutí před započetím jízdy i při průjezdu křižovatkou. Překročením povolené rychlosti o 26 – 74 % (v závislosti na způsobu hodnocení důkazů a na tom, o který znalecký posudek soud opře své závěry) nezbavil 2. žalovaného povinnosti dát mu přednost v jízdě a ani mu podstatně neztížil její splnění. Poukazuje na to, že soudy odkázaly na skutkově odlišnou judikaturu (např. sp. zn. IV. ÚS 3159/15, 25 Cdo 2266/2017 a 5 Tdo 1173/2004). Namítá vadná skutková zjištění soudu, porovnává závěry znaleckých posudků Ing. Mrázka, Ph.D., a Ing. Tesaře, z čehož vyvozuje vlastní skutkové závěry, hodnotí svědecké výpovědi a zdůrazňuje pominutí některých důkazů (včetně navrženého revizního znaleckého posudku) a námitek, přičemž má za to, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovoláním napadá i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, poukazuje na rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za překvapivá, vybočující ze zásady právní jistoty a legitimního očekávání a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že nárok na náhradu újmy a nákladů řízení bude dovolateli v plné výši přiznán, případně navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný navrhl odmítnutí nepřípustného dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Žalobce založil svůj nárok na zjevné fabulaci okolností, za nichž k dopravní nehodě došlo a svým dovoláním zpochybňuje pouze skutkové závěry, které jsou z dovolacího přezkumu vyloučeny.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a zabýval se jeho přípustností.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nebylo-li žalobě vyhověno ohledně nároku na náhradu nákladů spojených s léčením ve výši 17 088 Kč, nepřevyšuje tento nárok limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a vzhledem k tomu, že nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné. Nárok na zaplacení nákladů na znalecké posudky ve výši 40 900 Kč (i nárok na náhradu nákladů na právní zastoupení) je příslušenstvím uplatněných nároků (jde o náklady spojené s uplatněním pohledávek na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění) ve smyslu §513 o. z., k němuž se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu nepřihlíží; přiznání tohoto příslušenství je závislé na výsledku řízení.
Dovolatel namítá, že soudy v důsledku vad dokazování učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
V této souvislosti je třeba zmínit, že přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckých posudků. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, znalecký posudek Ing. Mrázka, Ph.D., vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy (zejména znaleckým posudkem Ing. Tesaře, výslechem obou znalců i svědků) a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na jejich podkladě za prokázané. Takový postup není v rozporu s judikaturou. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se zabýval řádně zdůvodněním závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky a v souladu s pravidly logického myšlení.
V projednávané věci žalobce uplatnil svůj nárok vůči 2. žalovanému jako řidiči nákladního vozidla, který provozovatelem vozidla, které řídil, nebyl. Odpovědnostní vztah při dopravní nehodě ve vztahu mezi řidiči, který je 1. žalovaná povinna pokrýt pojistným plněním z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, se posuzuje podle §2910 o. z. a uplatní se i ustanovení §2918 o. z., podle něhož vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží, a v případě, že se okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě podílejí jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. I přes rozdíly ve formulaci §2918 o. z. a §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), vychází nová úprava z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury.
Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese odpovědnost za újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná, může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč.).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Vzhledem k tomu, že §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409 nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. V projednávané věci vycházel soud z odborných závěrů znaleckého posudku, podle něhož v případě dodržení povolené rychlosti 70 km/hod poškozeným (a dokonce i při rychlosti 90 km/hod) by 2. žalovaný přejel křižovatku, aniž by došlo ke střetu vozidel. Avšak žalobce jel rychlostí, která byla téměř dvojnásobná oproti rychlosti v místě povolené (překračovala ji o 60 km/hod), což nemohl 2. žalovaný předpokládat. Je na místě připomenout, že zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se účastník silničního provozu může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Závěr odvolacího soudu, že nepřiměřeně rychlá jízda okolo 130 km/hod (téměř dvojnásobné překročení povolené rychlosti), byť v přehledném místě a za dobré viditelnosti, znemožnila 2. žalovanému dát žalobci přednost a rozhodující příčinou dopravní nehody byla nepřiměřeně rychlá jízda žalobce, a proto odpovědnost za vznik újmy nese sám, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019 nebo obdobně usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020) a jeho úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou.
Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 553/2014, 25 Cdo 1097/2014, nejsou na projednávanou věc přiléhavá především proto, že v těchto rozhodnutích šlo o střet provozovatelů, který byl po právní stránce posuzován podle §431 obč. zák. (nyní §2932 o. z.). Provozovatelé dopravních prostředků podle předchozí právní úpravy (a i v současné době) nesou objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravy, přičemž z hlediska náhrady újmy je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků. Jinak řečeno, ve vztahu k řidiči (na rozdíl od vypořádání mezi provozovateli) se odpovědnost za vzniklou újmu posuzuje podle obecných ustanovení o odpovědnosti za újmu, kde musí být splněny všechny nezbytné předpoklady (protiprávní jednání řidiče, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi). Jak již bylo uvedeno, žalobce uplatnil svůj nárok vůči řidiči a nikoli vůči provozovateli vozidla, s nímž se střetl. Proto skutkový stav nelze posuzovat podle §2932 o. z. Navíc se odvolací soud posouzením věci podle §2932 o. z. (správně) nezabýval, neučinil ohledně něho žádný závěr, a i proto tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Od ostatních odkazovaných rozhodnutí (sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, 7 Tdo 38/2009 a 8 Tdo 242/2017 a sp. zn. 7 As 91/2012) se odvolací soud při svém rozhodování neodchýlil. Všechny tyto případy řeší (především z trestního hlediska) zavinění dopravní nehody při nedání přednosti v jízdě v souvislosti s překročením rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici se závěrem, že za takový střet je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, protože je jeho povinností dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. V rozhodnutích se ale rovněž uvádí, že od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že právě o takový případ se v projednávané věci jednalo, jestliže 2. žalovaný před vjezdem na hlavní silnici zastavil (na rozdíl od případů v odkazovaných rozhodnutích), aby dal přednost, vzdálenost motorkáře odhadl jako bezpečnou k přímému přejetí hlavní silnice (což by se mu zdařilo i kdyby žalobce překročil povolenou rychlost o 20 km/hod), avšak vzhledem k extrémně vysokému překročení rychlosti žalobcem se mu to nepodařilo. Žalobce mu tak svým způsobem jízdy znemožnil dát přednost.
Z uvedených důvodů lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami a důkazy, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek a že je jeho rozsudek překvapivý, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud, který může dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů v dovolání vymezených (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), shledal, že z těchto důvodů není dovolání přípustné, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu