ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2662.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2662/2022-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně obce Karlova Studánka , se sídlem v Karlově Studánce 17, IČO 00296104, proti žalovanému J. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 341/15, o vzájemné žalobě žalovaného o zaplacení částky 1.378.033 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 216 C 78/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2022, č. j. 57 Co 111/2018-606, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 57 Co 111/2018-606, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále (soud prvního stupně) ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378, kterým zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, jíž se po žalobkyni domáhal zaplacení částky 1.378.033 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné, když otázky vymezené dovolatelem posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
S ohledem na dobu uzavření smlouvy o nájmu (29. 9. 2010) a dobu, za níž je požadována úhrada, jež je předmětem tohoto řízení (do konce roku 2013), postupoval dovolací soud (při posouzení platnosti smlouvy a důvodnosti žalobního nároku) – stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud – podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Otázkou (ne)platnosti nájemní smlouvy pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., byl-li stejný předmět nájmu pronajat další osobě, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, překonal předcházející soudní praxi a dospěl k závěru, že nájemní smlouva není neplatná pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. jen proto, že pronajímatel poskytl nájemci do užívání věc, již předtím pronajal pro tutéž dobu jiné (příp. i stejné) osobě. Vycházel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, a k tomuto závěru se posléze přihlásil i v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3550/2021, rozsudky ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2122/2021, ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 460/2022). Dovolatel v podstatě nesouhlas s řešením této otázky omezuje na citaci právních závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, které však byly výše uvedeným rozhodnutím velkého senátu překonány, aniž by uvedl nějakou polemiku s důvody, pro něž došlo (v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18) ke změně dosavadní judikaturní praxe.
Nelze ani přisvědčit dovolateli, že se odvolací soud při posouzení otázky (ne)platnosti smlouvy o nájmu, v níž nejsou výslovně zmíněny právní vztahy třetích osob k předmětu nájmu uvedené ve vyhlášeném záměru (obce), odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010. V tomto rozhodnutí byla totiž řešena situace diametrálně odlišná od posuzovaného případu – jednalo se o neplatnost kupní smlouvy uzavřené v rozporu se zveřejněným záměrem (smlouva byla uzavřena se subjektem, který podmínky kladené záměrem na osobu kupující vůbec nesplňoval). V projednávané věci byl rozsah pronajímaných pozemků vyznačen na plánku, který byl součástí jak záměru, tak předmětné nájemní smlouvy, a jen skutečnost, že právní vztahy třetích osob k předmětu nájmu byly zmíněny v záměru, nikoli však v samotné nájemní smlouvě, neznamená, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu se zveřejněným záměrem (ostatně předmět smlouvy o nájmu je s předmětem záměru totožný). Nadto, nezpůsobuje-li neplatnost nájemní smlouvy samotná existence takových právních vztahů třetích osob k předmětu nájmu, pak stěží může být příčinou neplatnosti nájemní smlouvy pouhá skutečnost, že se nájemní smlouva o oněch právních vztazích nezmiňuje (za použití argumentu a maiori ad minus).
Odvolací soud rovněž při výkladu obsahu smlouvy o nájmu pro účely posouzení naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy ve smyslu §679 odst. 1 obč. zák. (předání věci ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému užívání) respektoval výkladová pravidla vyplývající z §35 obč. zák. Otázka výkladu smluv podle §35 obč. zák. je v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky téhož soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) ustálená. Neurčitost může být odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a podle následného chování smluvních stran. Přednost má přitom výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Otázku (ne)platnosti odstoupení ze dne 27. 2. 2013 od smlouvy o nájmu, zpochybnil dovolatel rovněž prostřednictvím skutkových námitek a uplatnil tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Ostatně skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou - s ohledem na znění nájemní smlouvy, zveřejněný záměr obce ve spojení s návrhem nájemní smlouvy vypracovaným žalovaným a s přihlédnutím k vůli účastníků vyjádřené v nájemní smlouvě, i k následnému chování smluvních stran - vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), nevykazují jakýkoliv nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu; výklad učiněný odvolacím soudem je zcela přiléhavý.
Odvolací soud při výkladu projevu vůle zcela správně přihlédl ke všem jednáním, která s uzavřením nájemní smlouvy souvisela, tj. k návrhu na uzavření nájemní smlouvy, který vypracoval a žalobci zaslal žalovaný, v němž výslovně prohlásil, že je s místními poměry dobře obeznámen, jeho vůlí tedy bylo přijmout předmět nájmu v takovém rozsahu, v jakém byl obcí k nájmu nabídnut, tzn. jako celek „Parkoviště na Hvězdě“ s tím, že „bude omezen“ tím, že část pozemku p. č. XY je užívána jako točna a parkoviště společnosti Veolia Transport Morava a. s. a část pozemku p. č. XY je užívána v souvislosti s provozováním kiosku občerstvení D. Č. Neobstojí ani námitka dovolatele, že pominul-li odvolací soud návrh dodatku č. 2 k nájemní smlouvě, vykládá projev vůle v rozporu s následným chováním smluvních stran (v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012), neboť z obsahu spisu plyne, že soud přihlédl i k následnému chování stran nájemní smlouvy, zejména ke skutečnosti, že žalovaný předmětné pozemky několik let skutečně využíval k provozu parkoviště.
Dovolání není přípustné ani pro řešení poslední z dovolatelem nastolených otázek - zda nájemci svědčí právo odstoupit od nájemní smlouvy podle §679 odst. 1 obč. zák., věděl-li o vadách předmětu nájmu před uzavřením nájemní smlouvy, neboť dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmět nájmu vady neměl, a tento závěr nebyl účinně zpochybněn ani v dovolacím řízení, pak na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 955/2019).
Jen pro úplnost lze zmínit, že žalovaný si navíc protiřečí, když na jednu stranu tvrdí, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná, a současně, že od ní odstoupil – odstoupit lze totiž pouze od platné smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu