ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.164.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 164/2023-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně CAMPA – NET a. s. "v likvidaci" , se sídlem v Jeseníku, 28. října 892/11, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 27770567, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 722/14, PSČ 790 01, proti žalovanému Miroslavu Pekárkovi , narozenému 20. 6. 1957, bytem v Mikulovicích, Mlýnská 47, PSČ 790 84, zastoupenému JUDr. Lucií Radkovičovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Břežánecká 758/2, PSČ 158 00, o zaplacení 9.820.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 62/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2022, č. j. 5 Cmo 134/2020-396, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci dne 16. 5. 2019 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 9.820.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měl způsobit žalovaný jako její předseda představenstva porušením péče řádného hospodáře. Ze žalobních tvrzení se podává, že žalovaný jménem žalobkyně uzavřel dne 9. 10. 2017 dohodu o narovnání se společností GEMER s. r. o., se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody 875/24, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 16627032, vymazané z obchodního rejstříku ke dni 12. 3. 2020 (dále též jen „GEMER“), v níž se žalobkyně zavázala společnosti GEMER zaplatit 9.470.000 Kč (dále též jen „dohoda o narovnání“). Žalovaný uzavřel dne 10. 4. 2018 s (manželkou) Libuší Pekárkovou, se sídlem v Mikulovicích, Mlýnská 47, PSČ 790 84, identifikační číslo osoby 68054793 (dále též jen „L. P.“) smlouvu o poskytování služeb, na jejímž základě žalobkyně zaplatila L. P. (za období od dubna 2018 do ledna 2019) částku celkem 350.000 Kč.
[2] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2020, č. j. 23 Cm 62/2019-258, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9.470.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 350.000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 134/2020-339, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V., k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 27 Cdo 1371/2021-366, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene a namítá, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které ke svému tvrzení navrhl. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté k otázce dokazování se podává, že:
1) Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srovnej §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, či – v ústavněprávní rovině – nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 122/1999).
2) Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
[7] V poměrech projednávané věci odvolací soud v odst. 19. až 23. odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč zamítl důkazní návrhy dovolatele, byť učiněné v reakci na soudem poskytnuté poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., pro jejich zjevnou nadbytečnost. Nejvyšší soud nemá žádnou pochybnost o tom, že odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, z jakého důvodu podle jeho názoru navrhované důkazy nepochybně nemohou prokázat dovolatelovo tvrzení o uzavření dohody o postoupení práv. Odvolací soud se proto svým postupem nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
[8] Nelze souhlasit s argumentací dovolatele, podle které odvolací soud na dovolatele „klade nesplnitelnou důkazní povinnost“, neboť „jediné dva existující přímé důkazy svědčící o uzavření dohody o postoupení práv mezi žalobkyní a společností GEMER jsou soudy označeny za nevěrohodné a navržené nepřímé důkazy k prokázání těchto skutečností jsou zamítnuty jako důkazy, které nemohou vést k prokázání předmětné skutečnosti“.
[9] Závěr o neunesení důkazního břemene je totiž soudy přijímán právě tehdy, neprokáže-li účastník navrženými důkazy svá tvrzení (typicky jsou-li tyto důkazy soudy vyhodnoceny jako nevěrohodné nebo nedostatečné), případně k prokázání svých tvrzení označí důkazy nezpůsobilé taková tvrzení prokázat. Jinými slovy řečeno, neprokázání tvrzení, z nichž účastník pro sebe vyvozuje příznivý důsledek, jde k tíži tohoto účastníka (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[12] Přípustnost dovolání nezakládá ani další otázka procesního práva, jež dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá, namítaje, že ho odvolací soud nepoučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat splnění informační povinnosti ve vztahu k uzavření dohody o narovnání vůči členům představenstva a dozorčí rady žalobkyně.
[13] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, či ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018).
[14] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
[15] Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) shledal žalobu důvodnou již na základě závěru, podle něhož „dovolatel svým jednáním, které spočívalo v uzavření dohody o narovnání, následném uzavření dohody o vzájemném zápočtu a navazujícím plnění vůči společnosti GEMER, porušil svou povinnost péče řádného hospodáře (povinnost loajality) dle §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť takto učinil, ačkoli žádný závazek žalobkyně vůči společnosti GEMER (z postoupení práv k hernám) neexistoval, což žalovaný musel vědět“. Tento závěr nebyl dovolatelem řádně (uvedením způsobilého dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání) napaden. Nejvyšší soud se proto jeho důvodností nemohl zabývat.
[16] S ohledem na uvedené nemůže věcný přezkum otázky uvedené v odstavci [12] ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatele příznivější).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu