ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1686.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1686/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Modigliani, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 64578488, zastoupené Mgr. Martinem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Miloši Pšeničkovi , narozenému 24. 5. 1962, bytem v Praze 3, Kubelíkova 1123/33, PSČ 130 00, zastoupenému Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, PSČ 120 00, o vydání účetních dokladů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 4/2021, o dovolání žalovaného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2022, č. j. 3 Cmo 150/2021-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3 domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat jí v žalobě specifikované účetní dokumenty.
[2] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. Ncp 742/2020-37, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 74 Cm 4/2021-87:
1) uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni dokumenty:
- přiznání k dani z přidané hodnoty za každý jeden kalendářní měsíc za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018,
- kontrolní hlášení za rok 2016, 2017 a 2018,
- výsledovka analyticky za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018,
- rozvaha analyticky za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018,
- obratová předvaha za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018,
- účetní deník za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018,
- hlavní kniha za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018,
- doklady o pohybech na účtech žalobkyně od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2018,
- seznam pohledávek a závazků k 31. 12. 2014, 31. 12. 2015, 31. 12. 2016, 31. 12. 2017 a 31. 12. 2018,
- inventarizace účtů k 31. 12. 2014, 31. 12. 2015, 31. 12. 2016, 31. 12. 2017 a 31. 12. 2018,
- karty majetku za rok 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018 (výrok I.), a
2) rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 3 Cmo 150/2021-134:
1) zrušil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, která se týkala povinnosti žalovaného vydat žalobkyni přiznání k dani z přidané hodnoty v rozsahu požadavku vydání těchto přiznání za každý jednotlivý kalendářní měsíc, a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok),
2) potvrdil část výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, která se týkala povinnosti žalovaného vydat žalobkyni přiznání k dani z přidané hodnoty v rozsahu všech přiznání k dani z přidané hodnoty za roky 2014 až 2018, která byla žalobkyně povinna v těchto letech podat (druhý výrok), a
3) rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[5] Proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož neprokázal (neunesl důkazní břemeno ohledně toho), že žalobkyni předal žalobou požadované účetní dokumenty. Podstatou dovolacích námitek je však jen polemika dovolatele se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené dokazování.
[7] Dovolatel výslovně uvádí, že „své důkazní břemeno (…) unesl, když v předmětném soudním řízení bylo prokázáno, že v souladu s pokyny stávajícího jednatele žalobkyně došlo dne 7. 3. 2019 v jím určeném termínu a místě k řádnému předání mj. i kompletního účetnictví žalobkyně ve formě a způsobem určenými stávajícím jednatelem žalobkyně“. Vedle toho dovolatel uvádí, že „pozbytí držby (…) předmětných účetních dokladů a jejich předání žalobkyni lze prokázat i jinými důkazy, než pouze předávací listinou obsahující podrobně specifikované účetní doklady opatřenou vlastnoručním podpisem jedině stávajícího jednatele žalobkyně či jeho tehdejší právní zástupkyně, jak zcela nesprávně dovodil odvolací soud v napadeném rozsudku.“ V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2405/2000, a zdůrazňuje, že „§125 o. s. ř. obsahuje pouze příkladný výčet možných důkazů, přičemž současně určuje, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.“
[8] Dovolatel však v tomto kontextu přehlíží, že hodnocení důkazů nelze (vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř.) samo o sobě úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.). Z tohoto důvodu není argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, způsobilá založit přípustnost dovolání.
[9] Na tom nic nemění ani poznámka dovolatele, kterou „ponechává dovolacímu soudu na zvážení, zda v této věci není namístě odchýlit se svým rozhodnutím v předaném dovolacím řízení od právních závěrů odvolacího soudu v napadeném rozsudku (…), tedy zda nemá být tato právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, než jak bylo rozhodnuto odvolacím soudem v napadeném rozsudku.“
[10] Takové vymezení předpokladů přípustnosti dovolání totiž významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3736/2014, či ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15.
[11] Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani dovolatelem namítaná „nepřezkoumatelnost“, která má podle dovolatele spočívat v tom, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním „v celém rozsahu“, a proto měl odvolací soud rozhodnout i o „potvrzení, změně či o zrušení zbývající části výroku I. rozsudku soudu I. stupně (…) týkajících se zbývajících účetních dokladů“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1150/2013, ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2208/2017, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1119/2018, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 965/2020, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3103/2020, či ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2204/2021).
[12] V této souvislosti Nejvyšší soud pouze podotýká, že úprava §166 o. s. ř., která podle §211 o. s. ř. platí přiměřeně pro řízení u odvolacího soudu, umožňuje účastníku do patnácti dnů od doručení rozsudku, v němž odvolací soud nerozhodl o některé části předmětu odvolacího řízení, navrhnout jeho doplnění.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a tak žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[14] Náklady dovolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného datované 15. 5. 2023) podle §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí [podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu] 3.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč, tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného celkem 4.114 Kč.
[15] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
| Poučení:
| Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
|
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 10. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu