ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2227.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2227/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované LINPET s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26825317, zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 8/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co 2/2022-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu 21. 1. 2020 se žalobce po žalované domáhá zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o zápůjčce. Podle podání doručeného soudu 25. 9. 2020 se téže částky (případně) domáhá z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
[2] Obvodní soud pro Prahu 4 elektronickým platebním rozkazem ze dne 31. 1. 2020, č. j. EPR 18006/2020-6, uložil žalované zaplatit žalobci 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), poučil ji o možnosti podání odporu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] Žalovaná 10. 2. 2020 doručila soudu odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu.
[4] Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 32 C 8/2020-125, uložil žalované zaplatit žalobci 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[5] K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[7] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[8] Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) zda absence právního titulu plnění sama o sobě naplňuje znak absence spravedlivého důvodu coby zákonného znaku bezdůvodného obohacení dle §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
2) zda lze bezdůvodné obohacení spatřovat v placení záloh, které nebyly vyúčtovány,
3) zda je plněním za jiného pouze plnění, které věřiteli poskytla třetí osoba se souhlasem dlužníka.
[9] První dovolací otázka přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že odpověď na ni poskytuje §2991 odst. 2 o. z., který výslovně uvádí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. O výjimečnou situaci popsanou v §2997 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017) v projednávané věci nejde.
[10] Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem přitom nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3863/2018, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 167/2020, nebo ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3683/2021).
[11] Nadto, závěr soudu prvního stupně (který převzal odvolací soud), podle něhož se dovolatelka na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť neprokázala právní titul, na jehož základě by si mohla finanční prostředky poskytnuté žalobcem ponechat, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešící otázku rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Podle ní důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022, a judikaturu v něm citovanou).
[12] Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolací otázka. Při její formulaci totiž dovolatelka vychází ze skutkového stavu, který soudy nebyl zjištěn.
[13] Dovolatelka k této otázce uvádí, že „v poměrech projednávané věci je nesporné, že obě platby … byly platbami zálohovými“. Podle jejího mínění přitom do doby, než budou zálohy vyúčtovány, nelze učinit závěr o bezdůvodném obohacení.
[14] Podle skutkových zjištění odvolacího soudu však mezi žalobcem a dovolatelkou nebyl prokázán žádný právní vztah, ze kterého by plynula povinnost žalobce poskytnout dovolatelce peněžité plnění (tím méně povinnost poskytnout zálohy).
[15] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto na řešení této otázky nespočívá. Podle §237 o. s. ř. je pak jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[16] Prostřednictvím třetí otázky dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle kterého je bezpředmětné, zda mezi dovolatelkou a společností A. h. (dále jen „společnost“) existoval nájemní vztah, na který žalobce (hypoteticky) mohl plnit. Podle názoru odvolacího soudu je totiž na cizí dluh možné plnit pouze se souhlasem dlužníka; nebyl-li souhlas dlužníka udělen, nevyvolá takové plnění zánik dlužníkova závazku, ale jde o bezdůvodné obohacení věřitele.
[17] V projednávané věci však ani otázka „zda je plněním za jiného pouze plnění, které věřiteli poskytla třetí osoba se souhlasem dlužníka“ dovolání přípustným nečiní. Při její formulaci totiž dovolatelka přehlíží, že odvolací soud (jenž se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně), nezaložil své právní posouzení pouze na úvaze, podle níž (případné) placení nájemného z nájemního vztahu mezi dovolatelkou a společností nemohlo přivodit zánik závazku, neboť společnost, jakožto dlužník, k tomu neposkytla svůj souhlas ve smyslu §1936 odst. 1 o. z., nýbrž i na závěrech, že:
1) mezi dovolatelkou a společností žádná nájemní smlouva uzavřena nebyla, a pokud byla, tak se jednalo o „simulované právní jednání ve smyslu §555 odst. 2 o. z.“, a nadto
2) i pokud by mezi dovolatelkou a společností existoval nájemní vztah, dovolatelce se v řízení nepodařilo prokázat, že by žalobce chtěl na tento nájemní vztah cokoliv plnit.
[18] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, či ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018).
[19] Jelikož dovolatelka závěry odvolacího soudu, podle kterých jednak mezi ní a společností nebyla uzavřena nájemní smlouva (a pokud ano, jednalo se o „simulované právní jednání“), a jednak nebylo prokázáno, že by žalobce na tento případný nájemní vztah chtěl za společnost plnit, nenapadá, a tyto závěry obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o tom, že bez souhlasu dlužníka nemůže třetí osoba plnit na jeho dluh, vliv na výsledek řízení a neprojeví se tudíž v poměrech dovolatelky, i kdyby byl dovolatelkou napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4744/2018, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1863/2020, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 80/2022, nebo ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 650/2022).
[20] Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[21] A konečně, namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýká odvolacímu soudu (údajnou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; pak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[22] Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že k podání dovolatelky ze dne 23. 11. 2022 nepřihlížel, neboť podle §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, toliko po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání dovolatelce uplynula 27. 6. 2022, ve svém podání ze dne 23. 11. 2022 tedy již vymezení důvodu dovolání měnit nemohla.
[23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu