ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3531.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3531/2022-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci navrhovatele R. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Ječmenem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Růžová 972/1, PSČ 110 00, proti Stavebnímu bytovému družstvu XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2818/3, PSČ 150 00, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 132/2017, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 327/2020-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu XY na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce družstva.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem doručeným soudu 12. 10. 2017 domáhal určení neplatnosti usnesení představenstva Stavebního bytového družstva XY (dále jen „družstvo“) ze dne 24. 9. 2013, kterým byl navrhovatel vyloučen z družstva, a usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 6. 6. 2017, kterým bylo rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatele potvrzeno.
[2] Městský soud v Praze o návrhu nejprve rozhodl usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 73 Cm 132/2017-45 tak, že návrh zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 6 Cmo 118/2019-67, ve znění usnesení ze dne 19. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 118/2019-75, usnesení soudu prvního stupně, v části, v níž zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva, kterým nebylo vyhověno odvolání navrhovatele proti rozhodnutí představenstva družstva, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Městský soud v Praze o návrhu ve zrušeném rozsahu opětovně rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 73 Cm 132/2017-99 tak, že „určil“, že usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 6. 6. 2017, kterým nebylo vyhověno odvolání navrhovatele proti rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatele z družstva, je neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] K odvolání družstva proti naposledy uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 327/2020-132, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na „určení“ neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 6. 6. 2017 zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o poplatkové povinnosti (třetí výrok).
[6] Navrhovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[7] Dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání uvádí, že „v rámci dosavadního řízení je posuzována otázka doručování mezi družstvem a jeho členy za takových skutkových okolností, které nasvědčují tomu, že způsob, jakým byla posouzena tato zásadní právní otázka, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“
[8] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[9] Dovolatel sice uvádí, že má být právní otázka „posouzena jinak“, nicméně k tomuto předpokladu přípustnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezuje. Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), totiž významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 27 Cdo 2711/2020, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
[10] Dovolací argumentace zpochybňuje řešení otázky doručování písemností družstva do vlastních rukou dovolatele coby jeho člena. Ve vztahu k přípustnosti dovolání se k tomu z obsahu dovolání podává, že odvolací soud se při řešení této otázky měl odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011. Závěry tohoto rozhodnutí však s ohledem na odlišný skutkový stav nejsou v poměrech projednávané věci přiléhavé.
[11] V rozsudku sp. zn. 26 Cdo 268/2011 Nejvyšší soud dovodil objektivní nemožnost adresáta seznámit se s obsahem jemu adresovaného projevu vůle za okolností, kdy se na dané adrese v rozhodné době nezdržoval, protože mu to jeho zdravotní stav nedovoloval (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13). V projednávané věci však bylo dokazováním před soudy nižších stupňů zjištěno, že se dovolatel s obsahem předmětné zásilky neseznámil, jelikož se dočasně pracovně zdržoval ve Spolkové republice Německo. Za takových okolností, na rozdíl od okolností citovaného rozhodnutí, měl dovolatel možnost učinit opatření, aby, v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt , předešel faktické nedoručitelnosti (a právní fikci doručení) jemu družstvem adresovaných zásilek. To však dovolatel neučinil.
[12] Tvrzení dovolatele, že se odvolací soud v této věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nereflektuje ustálenou judikaturu k otázce doručování adresných jednostranných hmotněprávních úkonů, podle které platí, že zašle-li družstvo zásilkou určenou do vlastních rukou rozhodnutí o vyloučení na adresu člena uvedenou v seznamu členů, učiní k zajištění práva člena družstva bránit se proti vyloučení vše, co po něm lze spravedlivě požadovat. Družstvo není povinno zasílat písemnosti na adresu místa, v němž se člen zdržuje, i když je mu známa, určil-li člen jako doručovací adresu jinou adresu a nepožádal-li o její změnu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3803/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5729/2017].
[13] V projednávané věci družstvo doručovalo dovolateli jak na jeho adresu podle seznamu členů (XY), tak na adresu jeho rodičů, kde navrhovatel skutečně bydlel (XY), přičemž ani jednu z písemností si dovolatel po jejich uložení na poště nevyzvedl. Jinou adresu dovolatel družstvu nesdělil a v souladu s výše uvedenou judikaturou není povinností družstva ji zjišťovat a nelze dovodit ani povinnost družstva doručovat členům písemnosti jiným způsobem. Odvolací soud tak otázku doručování do vlastních rukou navrhovatele ze strany družstva posoudil plně v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
[14] Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele vznesené v replice k vyjádření družstva, která byla dovolacímu soudu doručena dne 1. 2. 2023, tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání a tím i lhůty ke změně či doplnění dovolacích důvodů (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
[15] Konečně ani opakované skutkové námitky dovolatele přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací přezkum podle §241a odst. 1 o. s. ř. je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 155/2021, a ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 35/2021).
[16] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, a účastníkovi tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[18] Náklady dovolacího řízení vzniklé družstvu sestávají z odměny zástupce družstva za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené soudu 7. 11. 2022) podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal družstvu k tíži navrhovatele celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu