ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1065.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1065/2023-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, proti žalované L. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené opatrovníkem Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, o zaplacení částky 83.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 109/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočce ve Zlíně ze dne 21. září 2022, č. j. 59 Co 118/2022-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5.759,60 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Zdeňky Pechancové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 59 Co 118/2022-145, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2022, č. j. 4 C 109/2019-98, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 83.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 83.230,- Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení a nahradit k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 28.193,- Kč (výrok I.). Žalované dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 11.519,20 Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů založily skutkový stav na zjištěních (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně), dle nichž účastníci řízení byli spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům a pozemku parc. č. XY, zahrada, v katastrálním území XY (dále „nemovitost“), přičemž žalobce je spoluvlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ¾ na nemovitosti a žalovaná podílu o velikosti ideální ¼ nemovitosti. Tyto nemovitosti oba účastníci užívají. Žalobce se žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení v důsledku nadužívání spoluvlastnického podílu ze strany žalované vzniklého tím, že obývá více než ¼ nemovitosti. Soudy obou stupňů dále vycházely ze zjištění, která byla učiněna v dříve probíhajícího řízení mezi týmiž účastníky ve věci sp. zn. 6 C 130/2016 vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti, v níž byl prokazován charakter a rozsah užívání sporné nemovitosti. Soudy obou stupňů odkazovaly na skutečnost, že v nynějším řízení nebylo prokazováno a ani to jinak nevyšlo najevo, že by se rozsah užívání každým z účastníků, oproti stavu zjištěnému v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 4. 2018, č. j. 6 C 130/2016-105, nějak změnil. Soudy tak přihlédly i k závěrům znaleckého posudku č. 2521-177/2017, vypracovaného Ing. Jiřím Markem, který byl proveden v rámci výše uvedeného řízení a jímž bylo zjištěno, že podlahová plocha místností v podzemním podlaží (sklepy, kotelna, prádelna – místnosti jsou přístupné ze společného schodiště) činí 93,09 m 2 , podlahové plochy v 1. nadzemním podlaží činí 95, 54 m 2 a podlahové plochy místností ve 2. nadzemním podlaží činí 96,34 m 2 . Podlahová plocha domu celkem činí 284,96 m 2 , přičemž podlahová plocha, kterou užívá v 1. nadzemním podlaží žalovaná činí 88,24 m 2 a podlahová plocha užívaná ve 2. nadzemním podlaží žalobcem činí 89,04 m 2 . Soudy se ztotožnily se závěry rozsudku vydaného v předchozí věci, dle nějž bylo prokázáno, že byty v prvním a druhém nadzemním podlaží užívá každý z účastníků, ostatní prostory domu a pozemky jsou společné a není nikomu bráněno je užívat. Jediné prostory, které jsou tedy trvale uzamčeny a nejsou přístupné druhému účastníkovi, jsou místnosti sloužící k jejich bydlení, přičemž každý z takto uzavřených bytů užívaných jednotlivými účastníky má prakticky shodnou výměru, je tedy zřejmé, že žalovaná nadužívá spornou nemovitost v rozsahu ¼. Námitku žalované, že v uzamčeném prostoru svého bytu neužívá jednu místnost, konkrétně ložnici, a že by se tato místnost dala stavebními úpravami oddělit, soudy obou stupňů nepovažovaly za relevantní.
3. Na zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §1121 a §1122 odst. 1 a §1126 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a §2991 odst. 1 a 2 o. z. Odvolací soud uvedl, že může zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil odpovídající právní závěry. Přisvědčil také rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že rozsah užívání nemovitosti mezi účastníky nebyl rozporný a uvedl, že lze přičítat k tíži žalované, že v prostorách, které má sama uzamčené, neužívá jeden z pokojů.
4. V otázce výše náhrady bezdůvodného obohacení, jež na úkor žalobce žalovaná získala, odvolací soud shledal za adekvátní úvahu soudu prvního stupně o možnosti stanovit tuto náhradu na základě dříve vypracovaného znaleckého posudku s předpokladem, že při současné ekonomické situaci a cenách nemovitostí by nesporně částka za užívání předmětných prostor byla vyšší, čehož žalobce nežádal.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, jaké předpoklady musí být splněny pro formulaci závěru, že jeden spoluvlastník se na úkor druhého spoluvlastníka bezdůvodně obohatil nadužíváním svého spoluvlastnického podílu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (rozsudek byl publikován pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Žalovaná dále uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a o. s. ř.).
6. Dovolatelka po zevrbuné rekapitulaci řízení před soudy obou stupňů, odkazem na výše označený rozsudek připomněla jím přijaté konkluze, dle nichž ,, užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.“ Tvrdila, že ona sama nemovitost neužívá v takovém rozsahu, jak uvedl žalobce, a má za to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že část nemovitosti, konkrétně jeden pokoj, neužívá a ten je žalobci k dispozici.
7. V další části dovolání namítala, že se odvolací soud nijak nezabýval ani předpokladem pro vydání bezdůvodného obohacení, kterým je užívání bez právního důvodu. Uvedla, že nemovitost užívá již na základě svolení dřívějších spoluvlastníků, rodičů žalobce a žalované, v nezměněném rozsahu již více než 60 let. Zdůraznila, že toto užívání bylo vždy bezúplatné. Dále konstatovala, že z povahy podílového spoluvlastnictví vyplývá, že dohoda je primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků. V této souvislosti pak dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, dle nějž dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná, a to ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Z uvedeného tak dle dovolatelky plyne, že žalobce je vázán obsahem dohody o užívání předmětné nemovitosti, neboť tato dohoda nebyla změněna novou dohodou, uzavřenou mezi stávajícími spoluvlastníky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce ve vyjádření k dovolání upozornil na to, že se jeho podáním ze strany dovolatelky jedná pouze o obstrukce a zmínil jeho nedostatky, pokud jde o řádné vymezení právní otázky, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Dle žalobce v dovolání absentuje vymezení důvodu dovolání a některého z předpokladů jeho přípustnosti. Uvedl, že dovolání se soustřeďuje na skutkovou polemiku se závěry odvolacího soudu a je pouhým opakováním již řečených skutečností a citací skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Žalobce připomněl, že skutečnost, zda žalovaná fakticky užívá či neužívá jeden pokoj, není rozhodná, neboť se jedná pouze o účelovou argumentaci z její strany. K pokoji totiž není jiného přístupu než přes uzamčené místnosti a žalobce je tak z jejich užívání vyloučen; uzamčení daného prostoru žalovanou přitom není mezi účastníky spornou skutečností. V části dovolání argumentující existencí dohody o užívání věci ve spoluvlastnictví žalobce upozornil na to, že se jedná o nová tvrzení, se kterými přichází žalovaná až v rámci dovolacího řízení; proto by k nim neměl dovolací soud přihlédnout. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalované není přípustné pro řešení právní otázky, jež byla založena na argumentaci o existence (údajné) dohody o užívání nemovitosti uzavřené mezi ní a předchozími spoluvlastníky. Dovolatelka tuto skutečnost uplatnila až v dovolacím řízení (podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy), a proto k ní nemůže přihlížet. Navíc z povahy věci tak plyne, že na řešení této právní otázky není rozsudek odvolacího soudu založen a v rozsahu této argumentace proto absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
13. Dovolací soud se proto zabýval pouze námitkou dovolatelky ohledně tvrzeného rozporu rozsudku odvolacího soudu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, v tom smyslu, zda žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu se zřetelem na rozsah, v jakém oba spoluvlastníci nemovitost fakticky užívali v rozhodné době.
14. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení §1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „rozsudek velkého senátu“), dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení §1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (nutnost rozlišit obě situace vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu).
15. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v konkluzi, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo - ať už technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků - druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není přitom bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. obč. zák., použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)].
16. Argumentovala-li žalovaná v přítomné právní věci ve prospěch posouzení dovolání jako přípustného, závěry vyplývající ze shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, pak se řešení projednávané věci s odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu míjí. Dovolatelka sice z odkazovaného rozsudku správně vyvozuje pro vznik bezdůvodného obohacení povinnost bezdůvodně ochuzeného spoluvlastníka prokázat, že jiný spoluvlastník užívá společnou nemovitost v rozsahu větším, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, nicméně již opomíjí, že stav bezdůvodného obohacení vzniká i tehdy, jestliže bezdůvodně obohacený spoluvlastník užívá pod vlastním uzamčením nejen prostory, které svým rozsahem odpovídají výši jeho spoluvlastnického podílu, ale společně s nimi znepřístupní i prostory, které již výši jeho podílu nekorespondují, a bezdůvodně ochuzený spoluvlastník do nich nemá volně přístup. V poměrech projednávané věci bylo postaveno najisto, že pod vlastním uzamčením měla žalovaná v rámci užívané bytové jednotky i místnost (byť jí třeba neužívanou), jež v součtu s ostatními prostory na podlaží, představovala rozsah užívání nekorespondující výši jejího spoluvlastnického podílu.
17. Dovolací soud tak uzavírá, že ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce došlo tím, že uzamčením celé bytové jednotky byly nastoleny takové faktické poměry ve společné nemovitosti, že žalovaná v rozhodném období nadužívala svůj spoluvlastnický podíl, kterému užívání celého podlaží v domě svým rozsahem neodpovídalo; hodnotový ekvivalent tohoto nadužívání je pak povinna žalobci vydat. Aproboval-li odvolací soud takto formulované závěry rozsudku soudu prvního stupně, pak se výše připomenuté ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nijak nezpronevěřil.
18. Protože žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I. jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
19. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 5.759,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4.460,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 999,60 Kč.
21. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobce, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 5. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu