ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1197.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1197/2023-341
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Vojenských lesů a statků ČR, s. p. , se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, identifikační číslo osoby: 00000205, zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vítězslava Nováka 763/20, proti žalované obci Bohdalice-Pavlovice , se sídlem v Bohdalicích 125, identifikační číslo osoby: 00291641, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 266/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2022, č. j. 16 Co 82/2021-324, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2022, č. j. 16 Co 82/2021-324, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 10 C 266/2014-290, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 785/1, parc. č. 785/3, parc. č. 785/5, parc. č. 785/6, parc. č. 785/8, parc. č. 785/9, parc. č. 785/10, parc. č. 785/12, parc. č. 786/2, parc. č. 788/1, parc. č. 788/2, parc. č. 845/1, parc. č. 851, parc. č. 853/1, parc. č. 853/2, parc. č. 854 a parc. č. 1289, všech v katastrálním území Bohdalice (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), s právem podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., s tímto majetkem státu hospodařit (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a na něj navazujícím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 16 Co 269/2016-161, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalované, obdržela žalovaná v rámci přídělu rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu ze dne 29. 6. 1950, č. j. 64145/50-II/21, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ke dni 1. 7. 2000 byly pak předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky a jako přídělový majetek – dle závěru soudu prvního stupně – přešly k uvedenému dni do vlastnictví obce (žalované) podle ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“). Soud prvního stupně měl totiž (zejména na základě výslechu svědka J. Ž.) za prokázané, že předmětné pozemky byly využívány pro obranu státu do roku 1991 a ke dni 1. 7. 2000 již žádným specifickým a nezastupitelným účelům nesloužily.
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 16 Co 82/2021-324, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že Česká republika je výlučným vlastníkem předmětných pozemků s právem žalobce s tímto majetkem státu hospodařit (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 68.189,- Kč (výrok II.).
4. Odvolací soud po zopakování vybraných důkazů (konkrétně důkazu sdělením Ministerstva obrany – Agentury hospodaření s nemovitým majetkem ze dne 26. 9. 2019 a administrativní dohodou z roku 1959), z nichž vzal za prokázané, že předmětné pozemky sloužily k obraně státu jak ke dni 24. 5. 1991, tak ke dni 1. 7. 2000, dovodil, že pozemky z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly. Aniž by opakovaně provedl výslech svědka J. Ž., konstatoval, že jmenovaný svědek se zjevně zmýlil ve sdělení okamžiku, k němuž předmětné pozemky přestaly sloužit vojenským účelům; za rozhodující pokládal skutečnosti vyplývající z výše označených listinných důkazů.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění – viz bod 7. odůvodnění tohoto rozsudku níže (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. byly splněny, neboť předmětné pozemky se fakticky k vojenským účelům nevyužívaly od roku 1991, ačkoli formálně z evidence majetku potřebného pro obranu státu byly vyřazeny až dne 28. 8. 2003. Odvolacímu soudu vytkla, že nezopakoval výslech svědka J. Ž. a vycházel toliko z listin založených ve spise. Nadto zdůraznila, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nekonkretizoval úvahy, jež jej vedly k závěru, že se uvedený svědek při podávání svědecké výpovědi před soudem prvního stupně skutečně zmýlil. Dále vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud měl žalovanou vyzvat ve smyslu ustanovení §118a odst. 3, popřípadě §118a odst. 1, o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů k rozhodným okolnostem, jestliže žalovaná přednášela skutková tvrzení, která byla podporována výslechem zmíněného svědka, jehož výpověď odvolací soud hodnotil jako mylnou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že žalovaná nepředložila žádný důkaz svědčící o faktickém nevyužívání předmětných pozemků pro účely obrany státu. Vyzdvihl přitom, že žalobci a jeho právním předchůdcům bylo vždy svěřeno právo hospodaření výhradně k pozemkům určeným k obraně státu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 12. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná místostarosta, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §118a o. s. ř., neboť žalovanou nastolená otázka procesního práva již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
10. Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl opakovaně artikulován závěr, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či přiměřeně též dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 196/2005). Byla-li tudíž žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního založeno není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
11. Rozhodoval-li v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního (odvolací soud nepokládal tvrzení žalované a jí předložené důkazy za nedostatečné, ale naopak rozhodoval na základě toho, že se již z tvrzení žalobce a jím předložených důkazů dle názoru odvolacího soudu jednoznačně podávalo, že žaloba je důvodná), poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. nebylo namístě. V této souvislosti jeví se vhodným podotknout, že skutkovým závěrem je rovněž závěr o tom, že tvrzené právně významné skutečnosti se v řízení nezdařilo prokázat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019). Hodnocení důkazu se přitom zakládá na volné úvaze soudu ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., přičemž sdělení náhledu na hodnocení důkazu soudem v době před vydáním rozhodnutí jde nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení §118a o. s. ř. Nad rámec řečeného je pak třeba akcentovat, že poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, respektive jeho zástupci, který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020). Žalované tak namítané poučení ani nemohlo být uděleno, a to vzhledem k její nepřítomnosti u jednání odvolacího soudu dne 7. 12. 2022.
12. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá obsahově vymezená otázka procesního práva týkající se výkladu ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikace v posuzované věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
15. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Rozsah dokazování je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci; jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, respektive proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod číslem 11/2001 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010; obdobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
16. Z obsahu spisu vyplývá, že ke zjištění skutkového stavu, jenž se týká posouzení sporné otázky (způsob využití předmětných pozemků) provedl soud prvního stupně rozsáhlejší dokazování, zatímco odvolací soud provedl jen důkazy některé (důkaz sdělením Ministerstva obrany – Agentury hospodaření s nemovitým majetkem ze dne 26. 9. 2019 a administrativní dohodou z roku 1959). Odvolací soud přitom lakonicky uvedl, že k naznačené důkazní redukci přistoupil proto, že svědek J. Ž. se „zjevně zmýlil při sdělení časového údaje, kdy měly podle něj předmětné pozemky přestat sloužit svému vojenskému účelu“. Jestliže tak odvolací soud hodnotil výpověď svědka J. Ž. – na rozdíl od soudu prvního stupně – jako „zjevně mylnou“, aniž by však jeho výslech zopakoval, je jeho odůvodnění nepřesvědčivé a lze v něm spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Nejvyšší soud proto konstatuje, že odvolací soud nepostupoval v souladu se shora uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jakož ani s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. (k tomu srovnej dále též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněného pod číslem 86/2002 v časopise Soudní judikatura, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4696/2018). Konkluze odvolacího soudu o nenaplnění podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na žalovanou dle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., z důvodu jejich využívání jak k 1. 7. 2000 Českou republikou, tak i k 24. 5. 1991 bývalou federací, k plnění specifických a nezastupitelných úkolů na úseku obrany státu, je tak přinejmenším předčasná, a tudíž nesprávná.
17. V dané souvislosti sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, či ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004), tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví České republiky k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení §2a odst. 1 ( „Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti…., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“ ) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch obcí a umožnění hospodaření i s dalším přídělovým majetkem, jenž byl do této doby ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).
18. Toliko v případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace (ČSFR) nevztahuje, zejména pak na majetek, jež stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tudíž zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010; uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem – srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10.
19. V posuzované věci odvolací soud opřel závěr, že na žalovanou nemohlo přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., bez dalšího o okolnost, že se požadované určení týká majetku, s nímž byl příslušný hospodařit žalobce, respektive jeho právní předchůdce, coby organizace zřízená ministerstvem národní obrany k tomu, aby obhospodařovala lesní pozemky potřebné pro obranu státu. Podle přesvědčení dovolacího soudu ovšem neexistuje jediný rozumný důvod, proč z přechodu vlastnického práva podle citovaného ustanovení vylučovat – při splnění všech podmínek tam stanovených ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2000 – též prokazatelně zbytný majetek, který stát ve skutečnosti – navzdory všem předpokladům (kupříkladu vzhledem k jeho evidování v záznamech Ministerstva obrany) – nevyužívá ke specifickým a nezastupitelným účelům, respektive k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Pokud by byly předmětné pozemky formálně vedeny jako majetek potřebný pro obranu státu, ačkoli by fakticky k takovému účelu nesloužily, nemůže toliko tato okolnost eliminovat účinky případného dřívějšího přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. I v tomto směru lze tudíž úvahy odvolacího soudu označit za neúplné, a tedy nesprávné, neboť odvolací soud – jak již bylo výše předestřeno – nevěnoval patřičnou pozornost všem důkazům, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu