ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1208.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1208/2023-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , identifikační číslo osoby 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Moravskoslezský kraj , identifikační číslo osoby 708 90 692, se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, 28. října 2771/117, a 3) statutární město Opava, identifikační číslo osoby 003 00 535, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 382/69, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 252/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, č. j. 57 Co 212/2022-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému (Moravskoslezskému kraji) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému (statutárnímu městu Opava) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I., Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 10 C 252/2015-220, potvrdil ve výroku I. [jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastníkem ve výroku označených pozemků parc. č. 190/1, jehož součástí je stavba občanské vybavenosti č. p. 171, parc. č. 190/2, jehož součástí je stavba garáže bez č.p./č.e., parc. č. 190/3, parc. č. 190/6, jehož součástí je stavba garáže bez č.p./č.e., parc. č. 191/1, parc. č. 195/1, parc. č. 195/2 a parc. č. 196/2, vše v katastrálním území Opava – město] a ve výrocích II. a III. [jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení první žalované a druhému žalovanému], změnil ve výroku IV. a náhradě nákladů v poměru mezi žalobkyní a třetím žalovaným (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III., IV. a V.).
2. Rozsudek odvolacího soudu je založen na aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyla-li vlastnictví k nim již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud přitom odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“) dovolání, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a současně některé otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně“. Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, argumentujíc tím, že neplatnost majetkových převodů v době německé okupace nastávala ex lege podle dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž postup podle zákona č. 128/1946 Sb. měl – dle jejího mínění – za následek jen deklaratorní rozhodnutí o (již obnoveném) vlastnickém právu. Přitom dovolatelka akcentuje ztíženou možnost podat žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb. v důsledku nástupu nedemokratického režimu, jakož i snahu představeného její právní předchůdkyně o navrácení majetku (korespondenci adresovanou různým institucím). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se dopustil formalistického výkladu zákona č. 428/2012 Sb., omezil-li se toliko na jeho jazykový výklad, vytýkajíc dále napadenému rozhodnutí nedostatečné odůvodnění a nevypořádání se se všemi jejími argumenty. V uvedeném spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, zda je žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li církevní právnické osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §5 (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení §1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege , nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů.
11. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno, a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež není aktivně legitimována v přítomném sporu, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019).
12. Odkaz na rozhodovací praxi (aprobovanou například v dovolatelem zmiňovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), dle níž není překážkou realizace restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., není případný, neboť jde o závěry týkající se restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., který (jak bylo konstatováno již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018) na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval fyzické osoby, jimž svědčil restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).
13. Přitom ani nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019); k tomu lze připomenout i důvody nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v nichž Ústavní soud znovu připomněl, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
14. Ke stejným závěrům opřeným o tatáž judikatorní východiska dospěl dovolací soud i v řadě svých dalších rozhodnutí vydaných v obdobných věcech téže žalobkyně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2486/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2439/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3289/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2842/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3826/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1042/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1828/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2040/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2935/2022).
15. Přijatý závěr ohledně statusu žalobkyně (že není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů) reglementovaný shora označenou judikaturou dovolacího soudu přitom již dříve obstál i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2447/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3077/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 990/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 2631/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2924/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 350/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 130/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2759/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2988/22).
16. Důvod pro odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž Ústavní soud opakovaně označil za ústavně konformní a učinil tak i v dříve skončených věcech téže žalobkyně coby stěžovatelky) nelze nalézt ani v argumentaci dovolatelky závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán nikoliv v restitučním řízení a po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. [Zmíněným nálezem Ústavní soud aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů a nebylo zde tehdy žádné osoby, jež jej v určených lhůtách mohla uplatnit. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.]
17. I s ohledem na shora uvedené lze jen stěží přitakat výtkám dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na formalistické či jen restriktivní interpretaci zákona č. 428/2012 Sb. (jde-li o jím stanovené podmínky restituce) a že se odvolací soud omezil jen na jazykový výklad dané právní normy, jenž by byl v rozporu s žalobkyní v dovolání odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Tato kolize v dané věci evidentně nenastala, jak svým rozhodováním (a to i v dalších věcech téže žalobkyně coby stěžovatelky) již dříve opakovaně stvrdil sám Ústavní soud.
18. Relevanci (ovšem i důvodnost) postrádají i námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Kritizuje-li dovolatelka, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces (podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo jejím restitučním nárokům vyhověno. I ve světle judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014) a Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06) nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za nepřezkoumatelné a nepodložené řádným zdůvodněním. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež není v kontradikci ani k judikatuře Ústavního soudu, aprobující obecnými soudy přijaté řešení jako ústavně konformní) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
20. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (uvádí-li, že dovolání podala „proti rozsudku odvolacího soudu“, z čehož se podává, že jej napadá v celém rozsahu), ve vztahu k této části výroku již žádnou argumentaci – natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady každého z oprávněných žalovaných (České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Moravskoslezského kraje a statutárního města Opava) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu