ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.129.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 129/2023-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., v právní věci žalobců: a) I. D., nar. XY, bytem XY, b) M. Z., nar. XY, bytem XY, c) J. Z., nar. XY, bytem XY, d) P. Z., nar. XY, bytem XY, e) P. Z., nar. XY, bytem XY, f) E. Z., nar. XY, bytem XY, g) Š. R., nar. XY, bytem XY, h) R. R., nar. XY, bytem XY, i) D. Z., nar. XY, bytem XY, j) V. F., nar. XY, bytem XY, k) B. Z., nar. XY, bytem XY, l) A. Z., nar. XY, bytem XY, m) O. Z., nar. XY, bytem XY, n) L. Z., nar. XY, bytem XY, o) D. Z., nar. XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovanému: hlavní město Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, o žalobě proti správnímu rozhodnutí podle části V. o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 220/2016, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 29 Co 168/2020-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29 Co 168/2020-161, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 10. 2019, č. j. 8 C 220/2016-134, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2022, č. j. 8 C 220/2016-219, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 24. 5. 2016, č. j. PÚ 2533/92/10, sp. zn. SPÚ 2593530/2016/Ket, výrokem, dle něhož jsou žalobci ve vymezených spoluvlastnických podílech spoluvlastníky pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 11. 2022, č. j. 8 C 220/2016-219, bylo řízení o dovolání žalobců a) a c) až o) ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §241 odst. 1 o. s. ř. a §241b odst. 1 o. s. ř. zastaveno. Žalobkyně b) pak dle obsahu podaného dovolání má za to, že se odvolací soud při hodnocení provedeného dokazování odchýlil od jí odkazované judikatury dovolacího soudu, a učinil tak nesprávné závěry o okamžiku odnětí pozemku, jehož vydání se dovolatelka coby oprávněná osoba domáhá, a jeho zastavění (k okamžiku odnětí) bytovými domy.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Klade-li ovšem dovolatelka otázku hodnocení provedeného dokazování, zpochybňujíc závěry odvolacího soudu o okamžiku odnětí pozemku, jehož naturální restituce se domáhá, a jeho zastavění (k okamžiku odnětí) bytovými domy, představuje její kritika konkluzí učiněných odvolacím soudem polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Pomíjí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17); z uvedeného důvodu se též neprosadí dovolatelkou označená judikatura vztahující se k předchozí procesněprávní úpravě. Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
5. Kritika skutkových závěrů odvolacího soudu ostatně postrádá relevanci; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá totiž vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Konkluze odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek ke dni odnětí vlastnického práva netvořil součást zemědělského půdního fondu (nebyl užíván k zemědělským účelům), se přitom opírají o provedené důkazy (ortofotosnímky z let 1945, 1953, 1989 a 2016, znalecké posudky o ceně vystavěných bytových domů, vyvlastňovací výměry ONV Praha 6 ze dne 9. 2. 1952 a ze dne 1. 2. 1954), z nichž vzal odvolací soud za prokázané, že bytové domy byly na pozemku zbudovány již v roce 1952, kdy bylo též zahájeno vyvlastňovací řízení.
6. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně b) bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného (vzniklé mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Z konstantní judikatury se totiž podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015, jakož i další rozhodnutí, na něž je odkazováno).
8. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu