ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1299.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1299/2022-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. B. , narozeného XY, bytem v XY, a b) J. V., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti K. R. , narozeného XY bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 112/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, č. j. 17 Co 269/2021-641, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, č. j. 17 Co 269/2021-641, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 15 C 112/2018-605, nahradil projev vůle žalované (převádějící) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Podle soudem prvního stupně učiněného závěru jsou žalobci oprávněnými osobami (§4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jimž vznikl nárok na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků za původně vlastněné a odňaté pozemky, které nebylo možno vydat pro zákonem stanovenou překážku (dle §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) a jenž navzdory snaze žalobců dosud nebyl uspokojen zákonem zásadně předpokládaným postupem – prostřednictvím veřejných nabídek náhradních pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) – z důvodu liknavého a svévolného postupu žalované. Za daného stavu nelze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a je namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku – parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“ nebo jen „pozemek“), jenž je ve vlastnictví státu a správě Státního pozemkového úřadu, svou hodnotou nepřevyšuje výši neuspokojeného restitučního nároku žalobců a jeho převodu z vlastnictví státu nebrání žádná ze zákonem stanovených překážek a byl by tak do veřejné nabídky pozemků zařaditelný. Ačkoliv o vydání pozemku žalobcům za účelem vypořádání jejich nároku bylo již dříve rozhodováno v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 90/2012, rozhodnutím v něm vydaným (rozsudek ze dne 26. 9. 2012, č. j. 34 C 90/2012-159, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 21 Co 36/2013-193), jejich nárok ani částečně nezanikl, neboť v době rozhodování soudu pozemek již byl ve vlastnictví jiné oprávněné osoby (které byl vydán na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 12. 2012, č. j. 20 C 321/2011-216, jenž nabyl právní moci dne 23. 1. 2013) a až po její smrti připadl (opětovně) jako odúmrť do vlastnictví státu.
3. K odvolání žalované a jí podporujícího vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2022, č. j. 17 Co 269/2021-641, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Uzavřel, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) patřící k neodstranitelným nedostatkům podmínek řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Vyšel ze zjištění, že povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu téhož pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) k uspokojení žalobci uplatňovaného restitučního nároku „dle rozhodnutí PÚ 4194/92 a PÚ 442/02“ byla žalované uložena (pravomocným) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2012, č. j. 34 C 90/2012-159, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 21 Co 36/2013-193. Dovodil, že označenými rozhodnutím byl pozemek žalobcům již vydán, pročež se uspokojení nároku nemohou znovu domáhat v tomto řízení. Ani okolnost, že se žalobcům nepodařilo dokončit proces převodu pozemku do katastru nemovitostí a že žalovaná odmítá pravomocný rozsudek respektovat a neposkytuje žalobcům součinnost v rámci vkladového řízení, nemohou dle odvolacího soudu vést k tomu, „aby nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci rozsouzené nebyl soudem respektován“.
4. Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále i jen jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, zda nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté bránící projednání dané věci (o převod náhradního pozemku žalobcům coby oprávněným osobám k uspokojení jejich restitučního nároku) i tehdy, jestliže se žalobci na základě předchozího rozhodnutí soudu o převodu náhradního pozemku i v důsledku pochybení soudu nestali vlastníkem tehdy požadovaného pozemku. S poukazem na soudem prvního stupně učiněné zjištění, že v době vydání předchozího rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o převodu pozemku žalobcům, předmětný pozemek již nebyl ve vlastnictví státu ale jiné (třetí) osoby, dovolatelé dovozují, že rozhodnutí v poměrech účastníků nemělo žádné právní důsledky, na jeho základě nepřešlo vlastnické právo na žalobce a nelze podle něj docílit ani vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Za daného stavu žalobcům nelze upřít, aby se domáhali uspokojení svého nároku v tomto řízení, pro které dříve vydané rozhodnutí i s ohledem na později nastalé okolnosti nemůže představovat překážku věci rozhodnuté. Dodávají, že rozhodnutím odvolacího soudu jim bylo odepřeno právo uspokojit svůj restituční nárok a jen se jím prodlužuje dlouhá řada nespravedlností, kterých se na nich stát dopustil. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná pokládá dovolání za nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné, argumentujíc tím, že v daném případě není důvodu, proč by nemělo dojít k uplatnění „res iudicatae“ a že je odpovědností jen žalobců najít relevantní právní prostředek k tomu, aby se domohli svých práv. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále i jen „o. s. ř.“).
7. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a má zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
8. Dovolání (jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení) je přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení jím otevřené otázky výkladu a aplikace §159a odst. 4 o. s. ř. (kdy nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky vymezené dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
11. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozsahu pro účastníky a případně jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., věc projednána znovu (srov. §159a odst. 4, §167 odst. 2 a §174 odst. 1 o. s. ř.).
12. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v prvé řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém řízení jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, který byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
13. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení.
14. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
15. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2033/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 381/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016.
16. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1966, sp. zn. 4 Cz 14/66, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008 ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
17. V posuzované věci se žalobci jako oprávněné osoby domáhají na žalované převodu předmětného pozemku k uspokojení (tvrzeného) restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., jenž dříve uplatnili i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 90/2012 (skončeném rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 34 C 90/2012-159, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 21 Co 36/2013-193). Oproti dříve posuzované věci opírají uplatněný nárok o jiné (další) skutečnosti, jež tu nebyly v době původního řízení a nově jej vymezují tvrzením, že jejich nárok, navzdory dříve vydanému rozhodnutí, nebyl v rozsahu odpovídajícím hodnotě předmětného pozemku vypořádán (vyšlo-li později najevo, že v době rozhodování soudu pozemek nebyl ve vlastnictví státu ale jiné osoby) a předmětný pozemek nově požadují i proto, že vlastnické právo k němu opětovně přešlo na stát, který jej až později nabyl jako odúmrť (tedy na základě nově konstituovaného právního důvodu). Uvedené, oproti dříve skončenému řízení odlišné skutečnosti představují – i s přihlédnutím ke specifikům řízení o žalobách na vydání konkrétních náhradních zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. – natolik podstatnou modifikaci skutkového stavu věci, aby bylo možné dospět k závěru, že zde překážka věci pravomocně rozhodnuté dána není (uplatněný nárok není odvozován ze stejných skutkových tvrzení a není tak dána identita předmětu řízení).
18. Ani sám fakt, že se vznesený požadavek opírá o dílem shodný skutkový základ představovaný majetkovou křivdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a dalšími tvrzenými okolnostmi umožňujícími v duchu rozhodovací praxe vrcholných soudů oprávněné osobě uplatnit nárok na převod náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, případně usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) ke konstatování totožnosti věci nepostačuje (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn 28 Cdo 4161/2017).
19. Přitakat lze i závěrům soudu prvního stupně, že žalobci uplatňovaný nárok na převod náhradního zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze považovat za vypořádaný (uspokojený) dříve vedenými soudními rozhodnutími (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2012, č. j. 34 C 90/2012-159, ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 21 Co 36/2013-193), bylo-li zjištěno, že předmětný pozemek v době vydání označených soudních rozhodnutí nebyl ve vlastnictví státu ale jiné (třetí) osoby. V této souvislosti sluší se připomenout, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, je řazeno mezi konstitutivní rozhodnutí orgánu veřejné moci o nabytí vlastnictví (srov. §1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz jeho §132 odst. 2; z judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, uveřejněný pod č. 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účinky i takového rozhodnutí – se zřetelem na subjektivní meze právní moci rozhodnutí – se však zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí (k subjektivním mezím právní moci rozhodnutí o nabytí vlastnického práva srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 3035/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014; obdobně i nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Na základě dříve vydaného soudního rozhodnutí (coby vkladové listiny, u níž katastrální úřad podle §17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, zkoumá splnění podmínek podle odstavce 2 písm. a/ katastrálního zákona a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru zapsáno; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1794/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2008/2021) žalobci nedosáhli ani povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (viz soudem prvního stupně učiněné zjištění, zachycené v bodě 43. odůvodnění, z nějž se podává, že návrh žalobců na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byl zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. V-50387/2020).
20. V nyní posuzované věci nelze pak argumentovat ani usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2675/2021 (jak odvolací soud činí), jímž bylo rozhodováno o dovolání vedlejšího účastníka (v tehdy projednávané věci v procesním postavení žalobce), které vychází z týchž právních závěrů, ovšem reflektuje jen soudy tehdy učiněná skutková zjištění (do nichž žalobci v tomto řízení tvrzené okolnosti implikující závěr, že se vlastníky předmětného pozemku nestali, nepronikly).
21. Naproti tomu je možno odkázat i na důvody nálezu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2661/21, v němž Ústavní soud – s opětovným akcentem na smysl a účel restitučního zákonodárství – shledal jako přespříliš formalistický postup obecných soudů v řízení v obdobné věci převodu náhradního zemědělského pozemku oprávněné osobě dle zákona č. 229/1991 Sb., v němž stěžovatel coby oprávněná osoba sice dosáhl vydání pro sebe zdánlivě příznivého rozhodnutí o převodu zemědělského pozemku, jenž byl však již dříve vydán jiné osobě (tak jako v nyní posuzované věci) a stěžovatel se tak jeho vlastníkem nestal (a nedosáhl vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí). Takové rozhodnutí ve věci samé za daného stavu podle Ústavního soudu představovalo „od počátku de facto rozhodnutí nicotné, neboť bylo právně i fakticky neuskutečnitelné, pročež stěžovatelův restituční nárok nemohl být na jeho základě uspokojen“ (viz bod 25. odůvodnění nálezu).
22. I v kontextu specifik nyní posuzované restituční věci (v níž žalobci tvrdí, že na základě předchozího soudního rozhodnutí se nestali vlastníky náhradního pozemku a jejich restituční nárok není vypořádán ani po uplynutí doby delší dvou desetiletí od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu) se tak rozhodnutí odvolacího soudu jeví i jako přespříliš formalistické a opomíjející smysl a účel restitučního zákonodárství, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09).
23. Domáhají-li se tedy žalobci coby oprávněné osoby v tomto (pozdějším) řízení převodu náhradního zemědělského pozemku k uspokojení nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. s použitím výše uvedených tvrzení, nejde o nárok odvozovaný ze stejných skutkových okolností jako v předešlém řízení a projednání této věci tak překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. nebrání.
24. Z uvedeného vyplývá, že jiné právní posouzení, jež odvolací soud vedlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívají v překážce věci pravomocně rozhodnuté ( §104 odst. 1, §159a odst. 4 o. s. ř.), správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) byl naplněn.
25. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
26. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
27. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 1. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu