ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1821.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1821/2023-549
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České katolické charity , identifikační číslo osoby: 004 45 355, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1460/12, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) městu Jindřichův Hradec , identifikační číslo osoby: 002 46 875, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 135/II, zastoupenému JUDr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 321/2015, o určení vlastnického práva k nemovitostem, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2022, č. j. 7 Co 742/2022-509, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2022, č. j. 7 Co 742/2022-509, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 31. 12. 2021, č. j. 2 C 321/2015-461, zamítl žalobu na určení, že vlastnicí pozemků parc. č. 3966/4, parc. č. 3968/3, parc. č. 3969/1 a parc. č. 3966/5 v katastrálním území Jindřichův Hradec je první žalovaná (výrok I.); dále uložil žalobkyni nahradit oběma žalovaným konkrétně určené náklady řízení (výroky II. a III.).
2. Rozhodováno bylo ve věci určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Podle uplatněných žalobních tvrzení předmětné pozemky coby původní majetek církve v rozhodném období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) přešly do vlastnictví státu v důsledku majetkové křivdy dle §5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb. a bylo s nimi nakládáno v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, resp. nebyly naplněny podmínky pro jejich přechod z vlastnictví státu do vlastnictví obce (druhý žalovaný) podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.
3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně součástí majetku Ústavu chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci a spolu s ním měly „mimoknihovně“ přejít do vlastnictví žalobkyně (dle rozhodnutí Krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 1952, č. j. 293.8-17/3-52). Předmětné nemovitosti převzal stát na základě darovací smlouvy uzavřené mezi Náboženskou maticí a Čs. státem
– Finančním odborem ONV v Jindřichově Hradci ze dne 10. 4. 1962 (podle příkazu Ministerstva školství a kultury ze dne 17. 1. 1962, č. j. 2974/62/VI), poté, co žalobkyně svůj nemovitý majetek převedla smlouvou ze dne 28. 12. 1961 na Náboženskou matici coby nabyvatele. Dle soudem přijatého závěru ovšem žalobkyně (církevní právnická osoba ve smyslu §3 písm. b/ zákon č. 428/2012 Sb.) není ve vztahu k předmětnému majetku oprávněnou osobou; tou – pokračuje soud prvního stupně – je právě Náboženská matice (s ohledem na ustanovení §3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), jež byla vlastníkem na stát převáděných nemovitostí. K tomu soud prvního stupně nemá za bezpečně doložené, že žalobkyně je právní nástupkyní Ústavu chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci coby původního vlastníka, jehož majetek dle soudem současně přijetého závěru přešel do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Nadto pokládá soud prvního stupně za doložené, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví druhého žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., případně že je druhý žalovaný jako oprávněný držitel nabyl originárně vydržením.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 12. 2022, č. j. 7 Co 742/2022-509, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
5. Po částečném zopakování dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že nelze s určitostí potvrdit, že k převzetí předmětných pozemků státem došlo již postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., jsou-li zde listiny spíše nasvědčující tomu, že stát nemovitosti převzal až na základě darovací smlouvy uzavřené v r. 1962 s Náboženskou maticí, jež měla získat pozemky podle převodní smlouvy uzavřené s Českou katolickou charitou. S ohledem na klauzuli obsaženou v naposled uvedené převodní smlouvě o vyrovnání pohledávky Náboženské matice za Českou katolickou charitou, uznané v částce 11 871 091,11 Kč (podle odvolacího soudu žalobkyně neměla k dispozici žádné důkazy k jejímu zpochybnění), odvolací soud uvádí, že „nelze vyloučit, že převod zemědělských pozemků z České katolické charity na Náboženskou matici byl spojen s úhradou pohledávek Náboženské matice uznaných Českou katolickou charitou“, pročež nelze mít za prokázanou existenci žalobkyní tvrzené majetkové křivdy dle §5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb. a žalobkyně tak není k restituci oprávněnou osobou. Poukaz žalobkyně na nepoměr hodnoty převáděného majetku (jehož inventarizační hodnota dle čl. IV. Smlouvy činí 100 942 101,43 Kčs) a výší pohledávky uznané Českou katolickou charitou bez dalšího podle odvolacího soudu k vyloučení pochybností o bezplatném převodu pozemků z vlastnictví církve na stát (prostřednictvím Náboženské matice) také nestačí. Dalšími soudem prvního stupně současně učiněnými závěry [zda lze za oprávněnou osobu, jež byla by nadána věcnou legitimací ve sporu, považovat Náboženskou matici, případně zda předmětné nemovitosti platně přešly z vlastnictví státu do vlastnictví obce (druhého žalovaného), event. nabyla-li je obec originárně vydržením] se odvolací soud pro nadbytečnost již ani nezabýval.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí částečně na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a částečně pak na vyřešení otázky, kterou se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu“. Dovolatelka je přesvědčena, že proces dokazování a hodnocení provedených důkazů je zatížen vadami (tvrdí zejména absenci poučení dle §118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), jež způsobily nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozsudku odvolacího soudu; namítá, že v důsledku odvolacím soudem přijatého závěru byla zbavena možnosti argumentovat v otázce tísně při uzavření převodní (darovací) smlouvy. Ačkoliv lze závěr o pozbytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem již v roce 1950 (kdy byl jejich vlastníkem Ústav chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci) provedením revise dle zákona č. 142/1947 Sb. považovat za vysoce nepravděpodobný (tyto nemovitosti nebyly předmětem revise, ale až pozdějších právních jednání), byla by tím naplněna majetková křivda dle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., je-li žalobkyně prokazatelně nástupkyní uvedeného Ústavu. Posouzení odvolacího soudu považuje dovolatelka za formalistické a nereflektující dobové poměry. S ohledem na vzájemnost plnění naznačuje možné posouzení převodní smlouvy i jako kupní, nikoliv (jen) jako darovací, poukazujíc současně na hrubý nepoměr vzájemných plnění – převod vlastnictví za cenu desetinovou oproti skutečné hodnotě převáděného nemovitého majetku, tedy za podmínek, jež lze charakterizovat jako nápadně nevýhodné, případně naplňujících i restituční titul dle §5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Dle dovolatelky okolnosti uzavření smlouvy vybočují z obvyklých okolností při projevování vůle, kdy jde o vybočení naplňující znak tísně při uzavírání posuzované převodní smlouvy. Dále se dovolatelka věnuje i dvojímu postavení Náboženské matice a nejenom s ohledem na souslednost v dané věci činěných úkonů (převod, darování) dovozuje, že v této věci byla Náboženská matice nástrojem majetkové křivdy, jíž se žalobkyně stala obětí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
7. Z vyjádření první žalované je patrno, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a konformní s ustálenou rozhodovací praxí; navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, event. zamítnuto jako nedůvodné.
8. Druhý žalovaný pokládá dovolání za nepřípustné, pročež navrhuje jeho odmítnutí.
9. Nejvyšší soud, jak soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; v textu i jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva [zejm. jde-li o interpretaci pojmu „tíseň“ v restitučním zákonodárství, zde jako předpoklad naplnění restitučního titulu dle §5 písm. e/, event. §5 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. „oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.“
17. Smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015). Oprávněná osoba je legitimována k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. i na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
18. Shora citované ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.; vedle zahrnutí do výčtu oprávněných osob vyžaduje ustanovení splnění podmínky, podle které tato osoba v rozhodném období utrpěla majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 zákona č. 428/2012 Sb., případně tuto křivdu utrpěl její právní předchůdce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).
19. Ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. řadí ke skutečnostem vedoucím k majetkovým křivdám v rozhodném období (srov. §1 zákona č. 428/2012 Sb.) mimo jiné i odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (písm. a/), úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem (písm. c/), darování v tísni (písm. e/) a uzavření kupní smlouvy v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek (písm. f/).
20. K interpretaci pojmu „tíseň“ v restitučním zákonodárství lze odkázat na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněné pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010), dle níž se tísní rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou intenzitou doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Uvedené závěry, vyslovené při výkladu starších restitučních předpisů, zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., považuje soudní praxe za aplikovatelné ve všech restitučních věcech, a tedy za přenositelné i do poměrů založených zákonem č. 428/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1560/2019).
21. Pojem „tísně“ v restitučními předpisy použitém významu je tedy i v oblasti církevních restitucí třeba vykládat v širších souvislostech, tudíž i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, č. 10, nebo nález ze dne 10. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 95/96, uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5). Za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represívní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, z jehož závěrů vycházel Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1454/2013).
22. Nápadně nevýhodné podmínky spatřuje soudní praxe zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými, ale i v jiných okolnostech konkrétního případu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15). U úplatných smluv tak jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993). Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53).
23. Při posuzování přítomnosti tísně na straně převodce (žalobkyně) při uzavírání smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 28. 12. 1961 na Náboženskou matici (kdy odborná literatura při posuzování skutečností vedoucích k majetkové křivdě dle §5 zákona č. 428/2012 Sb. spočívající v uzavření smlouvy v tísni nevylučuje, aby nabyvatelem byl subjekt od státu odlišný; viz Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 177), se odvolací soud od výše prezentovaných judikatorních závěrů, na nichž není důvod čehokoliv měnit, zřetelně odchýlil, neinterpretoval-li pojem tísně v širších dobových souvislostech (i optikou dobových reálií) a nepřihlédl-li ke všem v tomto směru relevantním okolnostem, včetně těch, jež v dané době mohly působit na svobodu vůle jednající církevní právnické osoby. Uzavírá-li pak odvolací soud, že převod zemědělských pozemků z České katolické charity na Náboženskou matici byl spojen s úhradou pohledávek Náboženské matice uznaných Českou katolickou charitou (a to dokonce jen v rovině hypotetické, uvádí-li že úhradu pohledávek „nelze vyloučit“), nejenže nezkoumal, zda uváděná „protihodnota“ byla ekvivalentní hodnotě převáděných nemovitostí (a i z hlediska možného naplnění restitučního titulu dle §5 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., šlo-li o plnění vzájemné, kdy se vyžaduje jen alternativní naplnění některého ze dvou tam uvedených znaků), ale neprověřil ani okolnosti vzniku tvrzených dluhů, tedy vznikly-li právně a společensky akceptovatelným způsobem a nešlo-li o závazky jen „uměle“ vytvořené za účelem nátlaku na danou církevní právnickou osobu, aby přistoupila k majetkoprávnímu úkonu, jímž se zbavila svého majetku a jež by jinak (svobodně) neučinila, nehledě na markantní nepoměr hodnoty převáděných nemovitostí (v inventarizační hodnotě 100 942 101,43 Kč) k řádově nižší hodnotě tvrzených pohledávek Náboženské matice za Českou katolickou charitou („uznaných“ve výši 11 871 091,11 Kč).
24. Ve světle výše uvedeného lze tak konkluzi odvolacího soudu (o absenci tísně, event. i nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání převodní smlouvy), odvíjející se od neúplného a tím i nesprávného posouzení považovat za přinejmenším předčasnou.
25. Se zřetelem na v dané věci zjištěné okolnosti (bezprostřední souslednost činěných majetkoprávních úkonů – převod vlastnického práva na Náboženskou matici smlouvou ze dne 28. 12. 1961 a následné darování nemovitostí státu Náboženskou maticí) akcentované i podaným dovoláním, lze pro úplnost také připomenout, že Náboženská matice (jinak se řadící mezi subjekty, vůči nimž má dojít ke zmírnění majetkových křivd; srov. §3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.) mohla být rovněž „nástrojem“ majetkových křivd, k nimž docházelo i jejím prostřednictvím (k tomu blíže také Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 138-141); dle §5 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb. jsou skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, i úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem.
26. Nejenom v kontextu uvedeného (nastíněné dvojí postavení Náboženské matice) lze pak dále poukázat např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1363/2004, vydané ve věci, v níž byla řešena – se zřetelem na právní úpravu tehdy obsaženou v zákoně č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého – otázka určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem taktéž smluvně převedeným na Náboženskou matici a kdy nalézací soudy – v době před přijetím příslušné restituční úpravy řešící komplexně majetkové vypořádání státu s církvemi (provedené až zákonem č. 428/2012 Sb., jež je v poměru k obecným předpisům pro otázky jím normované předpisem zvláštním) posuzovaly platnost smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Náboženskou maticí optikou dobového občanského zákoníku (se závěrem, že jde o smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek); ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 403/05. Dále lze pak poukázat např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1394/2020, jímž dovolací soud – jsa vázán nalézacími soudy tehdy učiněnými skutkovými zjištěními a vymezeným dovolacím důvodem – aproboval soudy přijatý závěr, že tam popsanými majetkoprávními úkony v rozhodném období (převod majetku na Náboženskou matici a jeho následné darování státu) mohla žalobkyně utrpět majetkovou křivdu i ve smyslu §5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.
27. Naproti tomu, namítá-li dovolatelka, že bylo lze uvažovat i o naplnění restitučního titulu dle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. [odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě], jde o argumentaci, jež se rozchází se skutkovým stavem věci, jenž vzal za základ svého rozhodnutí odvolací soud (oproti odlišným – dílem zřetelně rozporným – závěrům soudu prvního stupně), a to i s reflexí žalobních tvrzení (že předmětné pozemky z majetku žalobcova předchůdce – Ústavu chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci – nebyly předmětem revise dle označených právních předpisů, nýbrž až pozdějších majetkoprávních úkonů, činěných na počátku šedesátých let minulého století).
28. Jak již výše uvedeno, předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se nevyčerpávají toliko zodpovězením otázky, je-li žalující církevní subjekt oprávněnou osobou (je-li k podání žaloby aktivně legitimován), ale patří k nim i zjištění o protiprávní dispozici s předmětných majetkem (v rozporu s tam uvedenými blokačními ustanoveními), zde včetně posouzení, zda byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., event. nabyla-li je obec (druhá žalovaná) originárně vydržením. Takové posouzení však odvolací soud – se zřetelem na jím učiněný závěr o postavení žalobkyně jako nelegitimované osoby k podání žaloby (jenž lze mít však za předčasný) – neučinil, když v tomto směru soudem prvního stupně přijaté závěry neprověřil (a tedy ani dovolacímu soudu nepřísluší, aby se v této fázi řízení vyslovil i k těmto otázkám, nota bene bez opory v podaném dovolání).
29. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). V tomto směru dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že odvolacím soudem vydané rozhodnutí lze označit za nepředvídatelné, resp. překvapivé. Jím je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018).
30. Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Takovým defektem řízení u soudů nižších stupňů v posuzované věci netrpí, nehledě na to, že i v tom případě, že by řízení bylo dovolatelkou namítanou vadou zatíženo, k uplatnění procesních práv (uvádí-li dovolatelka také, že k prokázání svého žalobního tvrzení, že nemovitosti nebyly konfiskovány postupem dle zák. č. 142/1947 Sb. ještě před uzavřením darovací smlouvy s Náboženskou maticí byla žalobkyně v odvolacím řízení vyzvána postupem dle ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatímco úvaha odvolacího soudu ohledně neexistence tísně na straně žalobkyně při uzavření darovací smlouvy je pro žalobkyni zcela nová a neměla možnost na tuto námitku reagovat, neboť s ní byla seznámena až v rámci písemného odůvodnění napadeného rozsudku, tedy že pro překvapivost rozhodnutí odvolacího nemohla na odvolacím soudem zamýšlené posouzení adekvátně reagovat) otevírá se dovolatelce znovu prostor po kasaci napadeného rozhodnutí.
31. Jak plyne z výše vyloženého, rozsudek odvolacího soudu správný není, neboť spočívá na neúplném a tím i nesprávném právním posouzení věci (a dovolací důvod dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. tím byl naplněn). Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, včetně závislých nákladových výroků II. a III. (srov. §243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
33. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
34. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu