ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2366.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2366/2023-176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , identifikační číslo osoby 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti města Dobřichovice , identifikační číslo osoby 002 41 181, se sídlem v Dobřichovicích, Vítova 61, zastoupeného Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 377/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 22 Co 68/2022-156, 22 Co 183/2022, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 22 Co 68/2022-156, 22 Co 183/2022 – vyjma té části jeho výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 5. 10. 2021, č. j. 6 C 377/2016-123, v rozsahu o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 155/51 (vymezeného geometrickým plánem č. 2024-125/2020 ze dne 1. 10. 2020) v katastrálním území Dobřichovice – se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 6 C 377/2016-123, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 155/3, parc. č. 347/2, parc. č. 347/3 a parc. č. 1872/2 v katastrálním území Dobřichovice, in eventum dohodu o vydání pozemků parc. č. 155/3, parc. č. 155/48, parc. č. 155/51 (vymezené geometrickým plánem č. 2024-125/2020 ze dne 1. 10. 2020) a pozemků parc. č. 347/2, parc. č. 347/3, a parc. č. 1872/2 v katastrálním území Dobřichovice (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
2. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 6 C 377/2016-143, vydaným jako doplňujícím, soud prvního stupně zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 155/52 (vymezeného geometrickým plánem č. 2024-125/2020 ze dne 1. 10. 2020) v katastrálním území Dobřichovice (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 22 Co 68/2022-156, 22 Co 183/2022, oba shora označené rozsudky soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném žalobcem podaným dovoláním – ve výrocích I. o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 155/51 a parc. č. 155/52 (vymezených geometrickým plánem č. 2024-125/2020 ze dne 1. 10. 2020) v katastrálním území Dobřichovice, jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení – potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
4. Oběma soudy bylo rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na vydání (nezemědělských) pozemků v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ nebo jen „zákon“.
5. Rozsudek odvolacího soudu je založen na aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., jíž byly nárokované nemovitosti odňaty v rozhodném období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.) postupem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy podle ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a žalovaná je osobou povinnou (§4 zákona č. 428/2012 Sb.), jež byla žalobcem v zákonem stanovených lhůtách (§10 odst. 1 zákona) vyzvána k vydání nemovitostí. Vydání pozemků parc. č. 155/51 a parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice (vymezených označeným geometrickým plánem), jež jediné zůstaly předmětem odvolacího řízení, i podle odvolacím soudem přijatého závěru brání překážky zabraňující jejich vydání oprávněné osobě. Pozemek parc. č. 155/51 je veřejným prostranstvím (kdy jde o mírně vyvýšenou, vydlážděnou a volně přístupnou plochu ve veřejném prostoru přiléhající k chodníku a zcela obklopující pozemek parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice, na němž leží kamenný podstavec se sloupem a sochou Immaculaty), jehož vydáním by žalobci vzniklo toliko holé vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restitucí. I v případě pozemku parc. č. 155/52, o výměře 2 m 2 , v celém svém rozsahu zastavěném sloupem se sochou Immaculaty, jenž je ve vlastnictví žalobce, odvolací soud uzavírá, že nad zájmem oprávněné osoby na jeho vydání převažuje veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů, jestliže vydáním tohoto pozemku prokazatelně nedojde ke změně (zlepšení) způsobu jeho užívání, v poměru k tomu, jak užívá žalobce tento pozemek a na něm stojící plastiku již nyní.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a (dále) že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Za nesprávný označuje dovolatel odvolacím soudem přijatý závěr o překážkách bránících vydání pozemků oprávněné osobě podle aplikovaného restitučního předpisu. Namítá, že oba geometrickým plánem nově oddělené pozemky přímo souvisejí se sloupem se sochou Immaculaty v jeho vlastnictví, jsou nezbytné pro jeho užívání a údržbu, tvoří s ním jeden funkční celek a slouží pro pastorační, kultovní a bohoslužebné účely. Silně pak kritizuje závěr, že i pozemek parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice je veřejným prostranstvím, je-li v celém svém rozsahu zastavěn sloupem se sochou Immaculaty. Namítá, že právě žalovaná má nyní k pozemku toliko holé vlastnictví a jeho vydáním žalobci dojde k odstranění nežádoucího stavu rozdílného vlastnictví pozemku a stavby (sloupu) na něm umístěné. Odvolacímu soudu pak dovolatel dále vytýká, že při posouzení, zda lze pozemky vydat oprávněné osobě, akcentoval jejich výměru, jakož i okolnost, zda vydání pozemků přivodí změnu ve způsobu jejich dosavadního užívání. Odvolacím soudem přijaté závěry, zakládající se na nepřípustně extenzívním výkladu ustanovení o překážkách vydání nemovitostí, považuje dovolatel za neslučitelné i s výkladovým a aplikačním pravidlem ex favore restitutionis . Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a v uvedeném rozsahu žalobě na vydání obou pozemků vyhověl, nebo aby napadený rozsudek zrušil (případně spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) a věc vrátil soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ani ji v řízení podporující vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Pro právní posouzení věci je relevantní ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jehož znění je následující: „Věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby“.
12. Systém překážek naturální restituce, včetně právě připomenutého ustanovení, představuje reflexi veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, kterým se modifikuje vůle zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé skutečnostmi vypočtenými v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. V určitém případě veřejný zájem, respektive práva třetích subjektů, převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků, jež by omezovalo, popřípadě vylučovalo, jejich využití v soukromém vlastnictví (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37. nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11.) Obecně se tak jedná o stanovení skutečností, které zohledňují současný faktický a právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona č. 428/2012 Sb. jsou splněny. Platí přitom, že v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období, respektive v době před účinností zákona. Při aplikaci jednotlivých ustanovení restitučních předpisů rozhodovací praxe dovolacího soudu klade důraz i na individuální posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, připomínajíc, že nejsou na místě na straně jedné paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak na straně druhé extenzivní interpretace překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
13. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu – argumentující jak gramatickým výkladem textu zákona, tak i jeho smyslem a účelem, k němuž tento restituční předpis směřuje – za zastavěný pozemek ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze zásadně považovat jen takový pozemek, na němž byla stavba vybudována poté, co se stal předmětem majetkové křivdy podle ustanovení §5 zákona (k tomu srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 610/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019). Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání) nevyžadují [srov. dikci ustanovení §8 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, jako i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019. V případě, kdy je vlastníkem stavby oprávněná osoba, se z logiky věci režim zastavěného pozemku (ve smyslu překážky vydání oprávněné osoby) neuplatňuje.
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena rovněž v závěru, že překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství nebo účelové komunikace, kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008).
15. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci je nutno vždy zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15). Opomíjet pak nelze ani smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či §1 zákona č. 428/2012 Sb.), ani judikaturou již bezpočtukrát akcentovanou interpretační zásadu „ ex favore restitutionis“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jež nachází svůj odraz i v ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.
16. Výše odkazované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) se odvolací soud ve svých právních úvahách vztahujících se k pozemku parc. č. 155/51 v k. ú. Dobřichovice nikterak nezpronevěřil, uzavřel-li že vydání tohoto pozemku oprávněné osobě (žalobci) brání překážka dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jestliže podle učiněného skutkového zjištění (a to i s využitím místního šetření) je pozemek veřejným prostranstvím (kdy jde o mírně vyvýšenou, vydlážděnou a volně přístupnou plochu ve veřejném prostoru přiléhající k chodníku a zcela obklopující pozemek parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice, na němž leží kamenný podstavec se sloupem a sochou Immaculaty), kdy je užíván předem neomezených okruhem uživatelů a slouží k uspokojování potřeb občanů obce (resp. i jejích návštěvníků) a plní tak funkci veřejného statku. Konvenuje pak ustálené rozhodovací praxi odvolacím soudem podané vysvětlení, že v posuzovaném případě převáží veřejný zájem na zachování veřejného vlastnictví daného pozemku, umožňujícího nerušený výkon jeho funkce v daném sídelním celku, nad zájmem oprávněné osoby na jeho naturální restituci (v situaci, kdy míra jeho veřejného užívání by výkon vlastnických práv oprávněné osoby značně limitovala až znemožňovala).
17. K výtkám dovolatele, že odvolací soud do svých úvah pojal i výměru pozemku parc. č. 155/51 v k. ú. Dobřichovice, nelze než uvést, že uvedenou okolnost (výměru pozemku 37 m 2 ) odvolací soud nestaví jako určující (nosný) důvod rozhodnutí [ten tkví v tom, že vydáním pozemku, jenž patří k veřejnému prostranství, takto dotčeného institutem veřejného užívání (tj. předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů), by žalobci vzniklo toliko tzv. holé vlastnictví], ale jako další okolnost dokreslující na straně jedné celkové prostorové poměry (geometrickým plánem) nově vymezených pozemků, na straně druhé představující jednu z dalších okolností vzatou odvolacím soudem v potaz v rámci úvah o tom, jaká majetková újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání pozemku - tedy v rámci testu proporcionality mezi účelem aplikované restituční úpravy (jímž je zmírnění majetkových křivd) a konkrétním veřejným zájmem na zachování státního vlastnictví daného pozemku. I výsledek takto provedeného testu rezultuje v nyní projednávané věci v konkluzi, že veřejný zájem ve vztahu k citovanému pozemku převažuje nad zájmem oprávněné osoby na jeho vydání, jestliže dovolatel by vydáním nárokovaného pozemku nezískal žádnou hodnotu, kterou by mohl nějakým způsobem realizovat (ať již v rovině duchovní či v rovině ekonomické), zatímco na straně druhé nevydáním nárokovaného pozemku dovolateli nedojde k narušení jeho nehmotných potřeb (pastoračních, kultovních či bohoslužebných) či zhoršení možnosti užívání a péče o sloup se sochou Immaculaty (nacházejícím se na pozemku parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice), který je jeho vlastnictvím. Tedy ani v rámci těchto úvah se odvolací soud neodchýlil od shora citované relevantní judikatury.
18. Rozhodnutí odvolacího soudu o žalobcem vzneseném požadavku na vydání pozemku parc. č. 155/51 v k. ú. Dobřichovice není v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a nepříčí se ani závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019, jestliže se odvolací soud (byť implicitně) hlediskem proporcionality mezi účelem aplikované restituční úpravy a konkrétním veřejným zájmem na zachování státního vlastnictví daného pozemku v nyní posuzované věci zabýval. Konečně, rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3831/2020, je-li v nyní souzené věci geometrickým plánem nově vymezený pozemek parc. č. 155/51 v k. ú. Dobřichovice dotčen restituční výlukou v celém svém rozsahu (je-li v celé své výměře veřejným statkem).
19. Jde-li o samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) a z něj učiněná skutková zjištění, Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
20. Z uvedeného tedy vyplývá, že v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vydání pozemku parc. č. 155/51 v k. ú. Dobřichovice (vymezeného tam označeným geometrickým plánem) pro překážku naturální restituce (dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž není důvod čehokoliv měnit. V uvedeném rozsahu tak dovolání přípustné není (ve světle ustanovení §237 o. s. ř.).
21. Posuzováno prizmatem již shora odkazované judikatury je naproti tomu nutno dospět k závěru o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice (k němuž bylo zjištěno, že je zastavěn stavbou ve vlastnictví žalobce coby oprávněné osoby), neboť zde právní závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nekonvenují.
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v takto dotčeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je i opodstatněné (v uvedeném rozsahu spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci; §241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
23. Znovu sluší se připomenout, že institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí a jejich důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví.
24. Ve světle soudy učiněných zjištění, že pozemek parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice (nyní ve vlastnictví státu – žalované) je částí původního pozemku dovolatele (oprávněné osoby), jíž byl v rozhodném období odňat postupem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy dle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a že jde – dle aktuálního stavu – o pozemek nepatrné výměry ve svém celém rozsahu zastavěný sakrální stavbou (sloupem se sochou Immaculaty) v žalobcově vlastnictví, jsou odvolacím soudem přijaté závěry o preferenci veřejného zájmu na zachování stávajících vlastnickým vztahů k pozemku (či aplikovatelnosti ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) oproti zájmu oprávněné osoby na jeho vydání zjevně nepřiměřené.
25. V dané souvislosti sluší se znovu připomenout shora citované judikatorní i doktrinální závěry, dle nichž se režim zastavěného pozemku (ve smyslu překážky vydání oprávněné osoby ve smyslu §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) – za splnění dalších tam uvedených podmínek – neuplatní v případě, kdy je vlastníkem stavby oprávněná osoba. Působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež by převažovaly nad zájmy žalobce coby oprávněné osoby na vydání pozemku, odvolací soud neuvádí; na rozdíl od pozemku parc. č. 155/51 v k. ú. Dobřichovice není pozemek parc. č. 1551/52 v k. ú. Dobřichovice veřejným prostranstvím, způsob jeho užívání je předurčen jeho zastavěností stavbou ve vlastnictví oprávněné osoby (je to nyní žalovaná, jež má k pozemku jen holé vlastnictví) a vydání pozemku žalobci coby vlastníku stavby může vést jen k racionálnějšímu uspořádání poměrů (ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby).
26. Uzavírá-li odvolací soud, že i v případě pozemku parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice je dána překážka bránící jeho vydání (tj. výjimka z účelu restitucí), zůstává jen u tohoto strohého (obecného) konstatování, aniž by jakkoli blíže osvětlil, které z podmínek té které (konkrétní) restituční výluky má ve vztahu k citovanému pozemku za naplněné. Argumentuje-li tím, že není záměrem restitučního zákonodárství vydat oprávněné osobě část jejího původního pozemku, na němž má tato osoba umístěnu stavbu ve svém vlastnictví, kdy současně jako zásadní akcentuje „nepatrnou výměru“ pozemku, jehož vydáním „nedojde k žádné změně stávajícího status quo“ a dovolateli „to nic nepřinese“ (bylo ovšem jen na uvážení oprávněné osoby, požádá-li i v takovém případě o navrácení v rozhodné době odňatého majetku), jde o argumentaci z pohledu relevantních ustanovení aplikovaného restitučního předpisu bezcennou (srov. §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) a současně i jen obtížně slučitelnou se smyslem a účelem restitučního zákonodárství (zmírnění minulých majetkových křivd), jenž se má prioritně uskutečnit právě formou restituce naturální ( in integrum ), která může být vyloučena toliko v případě existence některé z restitučních výluk (odůvodněných působením konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů), jež takto představují právě výjimku z účelu restitucí. Jinými slovy řečeno, v důvodech napadeného rozhodnutí prozatím není identifikován žádný veřejný zájem, resp. práva třetích osob, s nimiž by žalobcem uplatňovaný nárok na vydání pozemku parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice, mohl být v kolizi (a kdy bylo lze následně vážit, zdali veřejný zájem, respektive práva třetích subjektů převažují nad restitučním nárokem na vydání tohoto pozemku z původního majetku církve).
27. Protože rozsudek odvolacího soudu v naposled uvedeném rozsahu [tj. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 155/52 v k. ú. Dobřichovice, vymezeného tam označeným geometrických plánem] není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v napadeném rozsahu dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně všech – na něm závislých – nákladových výroků (výroky II. a III. obou odvoláním napadených rozsudků soudu prvního stupně, jakož i výroky II. a III. o nákladech odvolacího řízení), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
28. Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
29. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
31. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu