ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.267.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 267/2023-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) S. R. H., nar. XY, bytem XY, a b) M. H., nar. dne XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za vedlejší účasti na straně žalované P. N., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 178/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 28 Co 69/2022-584, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům k rukám JUDr. Martina Kölbla, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 3 809 Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 28 Co 69/2022-584, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 12. 2021, č. j. 3 C 178/2018-297, tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY každému v podílu o velikosti ½ (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), jakož i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, publikovaný pod č. 215/55 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10. Předestřela dále otázku, zda žalobci zvolený pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je vhodným náhradním zemědělským pozemkem v situaci, kdy již byl zařazen do veřejné nabídky, jíž se však žalobci neúčastnili. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005, ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 18. 9. 2014, a 28 Cdo 2462/2014.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Judikatura dovolacího soudu zároveň dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
7. Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
8. Hodnotící závěr odvolacího soudu o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobců, jakož i o dostatečnosti žalobci vyvíjené snahy o jejich uspokojení cestou veřejných nabídek pozemků, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Odvolací soud totiž v souladu s judikaturou akcentoval skutečnost, že o nároku žalobců bylo rozhodnuto až v roce 2015; v době od října 2020 do března 2022 se pak účastnili 14 veřejných nabídek pozemků, vzdor tomu nebyly jejich restituční nároky uspokojeny. Jejich řádné uspokojení přitom zřetelně znemožňovalo nesprávné ocenění restitučního nároku – zatímco původně evidovala dovolatelka restituční nárok každého z žalobců ve výši 36 419,98 Kč, resp. 60 138,90 Kč, na základě jejich žádosti ze dne 29. 9. 2021 byly restituční nároky žalobců přeceněny u každého na 813 320,53 Kč; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Závěr o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobci uspokojení restitučního nároku domáhali mimo zákonem zásadně předpokládaný postup) nemůže pak úspěšně zpochybnit ani ta skutečnost, že žalovaná v průběhu soudního řízení akceptovala ocenění předestírané žalobci (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020, nebo jeho usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020). Jestliže se tedy dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ocitla v prodlení s uspokojením restitučního nároku žalobců, odvolací soud zcela v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovodil, že následkem jejího liknavého postupu nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo – obecně vzato – namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Nejde přitom zjevně o případ, kdy by se žalobci bez legitimního důvodu nezajímali o převod pozemků z veřejných nabídek či od počátku sledovali cíl domoci se toliko specifických jimi vybraných pozemků (jak tomu bylo kupř. ve skutkových poměrech řešených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019).
9. Dovolací soud pak ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že jako náhradní lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (ve vlastnictví státu), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. , či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018 , a v něm citovaná rozhodnutí).
10. Opakovaně pak již Nejvyšší soud uvedl, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018 ), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019 ) a ani sama skutečnost, že byl daný pozemek dotčen předběžným opatřením, jímž je žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020 , nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020 ). V případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest však vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020 , ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020 , ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021 , ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021).
11. Posledně citované závěry mohou nalézt své uplatnění i v případě, kdy o převod dotčeného pozemku ve veřejné nabídce postupem dle §11a zákona o půdě požádala jiná oprávněná osoba. Každý případ konkurence více oprávněných osob s nárokem na převod náhradních pozemků je totiž značně individuální a i s ohledem na smysl restitučního zákonodárství je nezbytné na základě konkrétních skutkových zjištění posoudit, které z oprávněných osob svědčí „lepší“ právo na převod požadovaného náhradního pozemku. Nelze pominout, že předpokladem oprávněnosti žaloby na nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků je nemožnost (pro liknavý, svévolný či diskriminační postup žalované při uspokojování restitučních nároků) postupu zákonným způsobem, tedy okolnost, kterou oprávněná osoba nezapříčinila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021).
12. Odvolací soud se tedy vzdor mínění dovolatelky výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, vyhověl-li žádosti žalobců o vydání náhradního zemědělského pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) již zařazeného do veřejné nabídky. V souladu s přijatými judikatorními kritérii pak upřednostnil uspokojení restitučního nároku žalobců před uspokojením souběžně uplatňovaného nároku vedlejšího účastníka řízení v situaci, kdy výše jeho dosud neuspokojeného restitučního nároku nedosahuje ani poloviny hodnoty vydávaného náhradního zemědělského pozemku.
13. Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované, k němuž se připojil vedlejší účastník, bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 2 848 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 809 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu