ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3011.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3011/2023-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Z. Č. , zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 291/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-305, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-305, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2023, č. j. 35 Co 79/2023-315, Městský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 1. 2023, č. j. 28 C 291/2021-262, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud jako správná aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění i právní posouzení, zakládající se na tom, že pravomocným soudním rozhodnutím (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2013, č. j. 18 C 187/2010-520, potvrzený rozsudkem Městského soud v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 69 Co 381/2013-556) byl nahrazen projev vůle žalobkyně uzavřít s žalovaným (coby nabyvatelem) smlouvu o převodu náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Označené soudní rozhodnutí nebylo změněno ani odklizeno a brání tak soudu, aby v následném sporu mezi týmiž účastníky samostatně a opětovně posuzoval stejnou otázku. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi odvolací soud poukázal na povahu soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku, jež je ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř. závazné a není v těchto případech rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle §161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle nějž se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci; proto se také nelze zabývat platností smluv inkorporovaných do těchto rozsudků. Odvolací soud nevyloučil, že přečerpáním restitučního nároku může na straně oprávněné osoby vzniknout na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, to však neznamená, že je žalobkyně oprávněna k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení formou deklarování vlastnického práva k údajně od počátku neprávem vydanému pozemku.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také i „dovolatelka“) dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, uzavřel-li, že „existence rozsudku na nahrazení projevu vůle je nyní překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, a současně že pokud došlo k přečerpání restitučního nároku na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle, nejedná se o bezdůvodné obohacení“. Přípustnost dovolání spojuje dovolatelka i s vyřešením otázky v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené, jež by dle jejího mínění měla být posouzena jinak, a to sice „zda v případě, že došlo k uzavření smlouvy a projev vůle jedné ze stran byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, lze u takové smlouvy uvažovat o neplatnosti této smlouvy z důvodu, že strana, jejíž projev vůle nebyl nahrazen rozsudkem soudu, zneužila skutkového omylu druhé smluvní strany.“ Dovolatelka argumentuje judikaturou dovolacího soudu, dle níž v případě přečerpání restitučního nároku dochází na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení, a namítá, že překážkou pro vydání bezdůvodného obohacení nemůže být ani soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, v němž je otázka výše restitučního nároku řešena jako předběžná. Dovozuje, že i v případě nabytí vlastnického práva mimo proces veřejných nabídek na základě soudního rozhodnutí lze zkoumat platnost nabytí vlastnického práva, pokládajíc jiný postup za diskriminující oprávněné osoby postupující cestou veřejné nabídky pozemků; k tomu opakuje své námitky o neplatnosti právního jednání z důvodu omylu dle §49a obč. zák. Titulem nabytí vlastnického práva i v tomto případě je dle mínění dovolatelky smlouva, nikoliv soudní rozhodnutí, jež zní na nahrazení projevu vůle a jež nelze považovat za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnictví; v tomto směru se dovolatelka dožaduje přehodnocení dovolacím soudem dříve vyslovených závěrů.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Napadený rozsudek odvolacího soudu (jde-li o dovoláním vytčené otázky) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z niž Nejvyšší soud vycházel již v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1957/2023 (vydaná ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků, resp. v případě usnesení sp. zn. 28 Cdo 710/2023 ve věci žalobkyně a singulární procesní nástupkyně žalovaného), na jejichž důvody lze v podrobnostech odkázat. Ani v této věci (za nezměněných poměrů) Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení v odkazovaných rozhodnutích uvedených judikatorních závěrů, k němuž neskýtá prostor ani další zde uplatněná argumentace dovolatelky (viz dále), v situaci, kdy dovolatelkou aktuálně kritizované judikatorní závěry již dříve obstály i při přezkumu v rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2078/23, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2021/23, jimiž byly stížnosti podané dovolatelkou proti prvním dvěma rozhodnutím odmítnuty jako zjevně bezdůvodné).
10. Také v předmětné věci jsou určující zejména závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci jsou s těmi v předešlé věci totožní (příp. vystupují-li v novém řízení právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (např. rozsudek ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). Posouzení předběžné otázky jiným soudem je pak pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
11. Promítnutím těchto závěrů rozhodovací praxe do reálií posuzované věci lze uzavřít, že výroky pravomocného rozhodnutí soudu, na jejichž základě nabyl žalovaný vlastnické právo k předmětným pozemkům, jsou pro toto řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke stejným pozemkům, závazné a procesní cestou, již žalobkyně zvolila (požadavek na deklarování práva), je nelze změnit. Aproboval-li odvolací soud soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobou, jíž žalobkyně požaduje určení, že je vlastnicí sporných pozemků, není možné eliminovat původní (dosud existentní) pravomocná soudní rozhodnutí, pak se takový závěr výše předestřeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí.
12. Poukazuje-li dovolatelka na (údajný) odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, nelze mít touto argumentací formulovaný předpoklad přípustnosti za naplněný již proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jehož předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. Zabýval se zde otázkou závaznosti určení výše restitučního nároku oprávněné osoby a hodnoty jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozích soudních řízeních, dospívaje k závěru, že tyto otázky nejsou v řízení o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby), jsou otázkami předběžnými a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné. Uvedené konkluze jsou též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
13. Dovozuje-li pak žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na požadovaném určení vlastnického práva a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného, pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže je v posuzované věci úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu (jak výše naznačeno) nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). Nelze ji však interpretovat tak, jak to v dovolání činí žalobkyně (a tuto interpretaci odvolacímu soudu podsouvá), a sice že rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci restitucí vytvářejí překážku věci pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku. Takovou úvahu odvolací soud nevyslovil, právě naopak možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (byl-li restituční nárok žalovaného přečerpán) nevyloučil, zároveň však konstatoval, že to neznamená, že by se žalobkyně mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení formou deklarování (určení) vlastnického práva k předmětným pozemkům pro vady nabývacího titulu.
14. Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti, ani otázky charakteru (povahy) pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků (jež byla dle dovolatelky v rozhodovací praxi vyřešena nesprávně a má být dovolacím soudem posouzena jinak). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu osvětlující způsob nabytí vlastnictví pozemků oprávněnou osobou v případě náhradní naturální restituce plyne, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle §161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem nabytí jeho právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je pak (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) podřaditelné pod ustanovení §1114 o. z. (do 31. 12. 2013 viz ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v těchto souvislostech není smlouva (byť by byla v různém znění vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022).
15. Ve světle těchto závěrů rozhodovací praxe (k otázce právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků), dle nichž právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci není vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, ale soudní rozhodnutí, nelze než uzavřít, že vlastnické právo nabyvatele takové věci v kategorii platnosti-neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanovení občanského zákoníku (§35 a následující zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013) zpochybnit nelze. Tedy ani pro řešení otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany (jež je svou povahou dílčí otázkou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu již konstantně řešené) nemůže být přípustnost dovolání založena.
16. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné [není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř., jestliže dovoláním vytčené otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež není v kontradikci ani k judikatuře Ústavního soudu) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek].
17. Proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu