Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 01.03.2023, sp. zn. 28 Cdo 324/2023 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.324.2023.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.324.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 324/2023-514 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , identifikační číslo osoby 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 10/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2022, č. j. 1 Co 11/2022-480, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit Lesům České republiky, s.p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci odmítl (pro opožděnost) žalobkyní podané odvolání v části směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2021, č. j. 23 C 10/2016-371, ve znění usnesení ze dne 21. 4. 2022, č. j. 23 C 10/2016-439, jímž bylo řízení – ve vztahu k pozemkům v tomto výroku blíže specifikovaným – zastaveno (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále pak rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I. ohledně tam označených pozemků z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); ve zbývající části výroku I. [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. SP 21551/2014-571102, č. j. SPU 608156/2015/Pš, tak, že žalobkyni budou vydány v této části výroku I. konkretizované pozemky] a v nákladových výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V.). 2. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyla-li vlastnictví k nim již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“. Odvolací soud přitom odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a že některé otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně. Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, argumentujíc tím, že neplatnost majetkových převodů v době německé okupace nastávala ex lege podle dekretu č. 5/1945 Sb., kdy postup podle zákona č. 128/1946 Sb. měl za následek jen deklaratorní rozhodnutí o již obnoveném vlastnickém právu. Dovolatelka poukazuje na snahu představeného své předchůdkyně o navrácení majetku (s odkazem na korespondenci adresovanou různým institucím), jíž na rozdíl od odvolacího soudu považuje za dostatečnou k obnovení vlastnického práva. Poválečné restituční předpisy označuje za nesystémovou právní úpravu, která u její právní předchůdkyně vyvolala nejistotu o tom, jakým postupem se má domoci navrácení vlastnického práva k nemovitostem, pročež její následný postup jí není možné klást k tíži. Přitom dovolatelka tvrdí, že na základě odkazované korespondence byla zahájena správní řízení, která (v důsledku nástupu nedemokratického režimu) nebyla do dnešního dne ukončena. Odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil jen formalistického výkladu zákona č. 428/2012 Sb., omezil-li se toliko na jeho jazykový výklad, a že jím vydané meritorní rozhodnutí je doprovázeno nedostatečným zdůvodněním, v němž se soud opomněl vypořádat se všemi jí uplatněnými argumenty; v uvedeném spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. 4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. 5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a že se domáhá svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení §1 tohoto zákona, počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176). 11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege , nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno, a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež není aktivně legitimována v přítomném sporu, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019). 12. Odkaz na rozhodovací praxi (aprobovanou například v dovolatelkou zmiňovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), dle níž není překážkou realizace restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., není případný, neboť jde o závěry týkající se restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., který (jak bylo konstatováno již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018) na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval fyzické osoby, jimž svědčil restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). 13. Přitom ani nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019); k tomu lze připomenout i důvody nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v nichž Ústavní soud znovu připomněl, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb. 14. Ke stejným závěrům – opřeným o tatáž judikatorní východiska – dospěl dovolací soud i v řadě svých dalších rozhodnutí vydaných v obdobných žalobkyní iniciovaných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2486/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2439/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3289/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2842/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3826/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1042/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1828/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2040/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2935/2022). 15. Přijatý závěr ohledně statusu žalobkyně (že není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný shora označenou judikaturou dovolacího soudu, přitom již dříve obstál i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2447/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3077/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 990/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 2631/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2924/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 350/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 130/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2759/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2988/22). 16. Důvod pro odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž Ústavní soud opakovaně označil za ústavně konformní a učinil tak i v dříve skončených věcech téže žalobkyně coby stěžovatelky) nelze nalézt ani v argumentaci dovolatelky závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán nikoliv v restitučním řízení a po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. [Zmíněným nálezem Ústavní soud aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů a nebylo zde tehdy žádné osoby, jež jej v určených lhůtách mohla uplatnit. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.] 17. I s ohledem na shora uvedené lze jen stěží přitakat výtkám dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na formalistické či snad přespříliš restriktivní interpretaci zákona č. 428/2012 Sb. (jde-li o jím stanovené podmínky restituce) a že se odvolací soud omezil jen na jazykový výklad dané právní normy, jenž by byl v rozporu s žalobkyní v dovolání odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Tato kolize v dané věci evidentně nenastala, jak svým rozhodováním (a to i v dalších věcech téže žalobkyně coby stěžovatelky) již dříve opakovaně stvrdil sám Ústavní soud. 18. Relevanci (ovšem i důvodnost) postrádají i námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Kritizuje-li dovolatelka, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces (podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo jejím restitučním nárokům vyhověno. I ve světle judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014) a Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06) nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za nepřezkoumatelné a nepodložené řádným zdůvodněním. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). 19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež není v kontradikci ani k judikatuře Ústavního soudu, aprobující obecnými soudy přijaté řešení jako ústavně konformní) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek. 20. Přestože žalobkyně v dovolání uvádí, že je podává „vůči všem výrokům rozsudku“ odvolacího soudu, tedy včetně výroku II. (jímž odvolací soud v rozsahu, ve kterém žalobkyně za odvolacího řízení vzala jí podanou žalobu zpět, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil) a výroků IV. a V. (jimiž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k těmto výrokům již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů uplatněných v dovolání; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (což platí i pro tu část výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích pod body III. a IV.) 21. Objektivně nepřípustné bylo by pak dovolání i proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud odmítl žalobkyní podané odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně pro jeho opožděnost (srov. §229 odst. 4, §238 odst. 1 písm. e/, §243c odst. 1 o. s. ř.), byť ani ve vztahu k tomuto výroku dovolatelka žádnou argumentaci neuplatňuje. 22. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady každého z oprávněných účastníků (České republiky – Státního pozemkového úřadu a Lesů České republiky, s.p.) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). 24. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 3. 2023 Mgr. Petr Kraus předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/01/2023
Spisová značka:28 Cdo 324/2023
ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.324.2023.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§1 předpisu č. 428/2012 Sb.
§3 předpisu č. 428/2012 Sb.
předpisu č. 128/1946 Sb.
předpisu č. 5/1945 Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:05/08/2023
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 1202/23
Staženo pro jurilogie.cz:2023-07-01