ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3488.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3488/2022-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Mgr. Ing. Petr Konečný, IČO 66242002, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, insolvenční správce dlužnice H. M. T., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Janem Galuszkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalovanému: M. P., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Josefem Sedláčkem, ml., advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení 95 480 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 215/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2022, č. j. 69 Co 88/2022-180, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. října 2022, č. j. 69 Co 88/2022-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 6. 2022, č. j. 69 Co 88/2022-180, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. 69 Co 88/2022-261, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 12. 2021, č. j. 17 C 215/2018-155, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 95 480 s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku vlivu insolvenčního řízení (postavení žalobce coby insolvenčního správce) či zdravotního stavu insolvenční dlužnice (v postavení věřitelky uplatňované pohledávky) na posouzení rozporu vzneseného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné nemovité věci (bytové jednotky č. 2739/2 v budově čp. XY, XY, XY a XY na pozemku st. p. č. XY v k. ú. XY) nad rámec spoluvlastnického podílu s dobrými mravy. Měl za to, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, případně byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění (a nevyžaduje se proto ani deliktní způsobilost). Při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení nelze postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I. části první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“; srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, bod 42. odůvodnění, publikovaný pod č. 11/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11, publikovaný pod č. 137/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ty se promítají i do interpretace soukromého práva (§2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.). V zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení tedy nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporující dobrým mravům (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004, či ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019).
5. Judikatura dovolacího soudu je dále konstantní v závěru, že prizmatem souladu s dobrými mravy lze posuzovat pouze základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv jeho výši. Dobré mravy je třeba chápat jako relativně neurčitý pojem, jenž umožňuje soudu v souladu s pravidly ekvity přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní kauzy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2480/2019). Ačkoli je i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení přípustné poměřovat korektivem dobrých mravů, výše bezdůvodného obohacení nemůže být soudem změněna. Uplatnění dotčeného nároku lze z hlediska souladu s dobrými mravy aprobovat či reprobovat pouze jako celek, moderovat výši tohoto oprávnění z důvodu amorálnosti naopak soudu nepřísluší, neboť pro takový postup není zákonného podkladu (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu 6. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3102/2020, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1456/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2482/15).
6. Mají-li být při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, zváženy všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se domáhá práva, a jsou-li oněmi rozhodnými okolnostmi i ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po „žalobci“ spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný pod č. 62/1997 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva), pak je skutečnost, kdo se daného práva domáhá (kdo je žalobcem, včetně jeho případného zdravotního stavu) obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností ovlivňujících možnost aplikace korektivu dobrých mravů na příslušný spor. Po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy (dlužníka), soud musí při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka odepřít (pro rozpor s dobrými mravy) soudní ochranu uplatňovanému právu, přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikovaný pod č. 15/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů pak Nejvyšší soud v obecné rovině dovozuje, že ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jakož i ustanovení §6 a §8 o. z. (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §6 a §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017) jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018).
8. Odvolací soud se citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil. Jeho úvahy, dle nichž žalobcem (insolvenčním správcem) vznesený nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému užíváním společného bytu nad rámec spoluvlastnického podílu odporuje dobrým mravům, totiž nejsou nikterak nepřiměřené, vyšel-li ze zjištění, že žalovaný rovnodílný spoluvlastnický podíl k bytu insolvenční dlužnici daroval (následně dar odvolal pro nevděk), insolvenční dlužnice je matkou společné nezletilé dcery spoluvlastníků, byt užívaný žalovaným a dcerou sama opustila, nepodílí se na úhradách spojených se svým vlastnictvím, dceři neplatí výživné, na žalovaného podává opakovaně „šikanózní“ nedůvodná trestní oznámení a dopouští se nevhodného jednání vůči společné dceři (pro něž byla svěřena do výchovy otce). V souladu s výše reprodukovanými judikatorními konkluzemi přitom odvolací soud nepochybně implicitně hodnotil též v řízení najevo vzešlé okolnosti týkající se postavení žalobce, coby insolvenčního správce (insolvenční) dlužnice, či zdravotního (duševního) stavu insolvenční dlužnice (byl obeznámen s probíhajícím řízením o omezení její svéprávnosti – viz narace odvolacích námitek žalobce); od ustálené judikatury dovolacího soudu se přitom nikterak neodchýlil, měl-li za to, že uvedené skutečnosti ve světle zjištění o způsobu nabytí spoluvlastnického podílu insolvenční dlužnicí a důvodech odvolání poskytnutého daru pro nevděk, jakož i o jednání insolvenční dlužnice vůči žalovanému a společné nezletilé dceři spoluvlastníků, nijak nevylučují opodstatněnost závěru o kolizi uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši 95 480 Kč s příslušenstvím) s dobrými mravy.
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu