ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3854.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3854/2022-1167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. B. , narozeného XY, bytem XY, b) R. B. , narozeného XY, bytem XY, a c) T. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno -venkov pod sp. zn. 8 C 32/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2022, č. j. 13 Co 125/2022-1104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 881 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské.
III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců b) a c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 13 Co 125/2022-1104, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2022, č. j. 8 C 32/2020-1028, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu geometrickými plány (tvořícími nedílnou součást rozsudku) vymezených pozemkových částí označených jako parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na žalobce a) v podílu ideální ½ a na žalobce b) a c) v podílu ideální ¼, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právním předchůdcům žalobců odňatých a pro překážky stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), posléze nevydaných pozemků, dotčených návrhy regulačního a zastavovacího plánu pro části území Prahy XY, XY, XY a XY, a to XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, z 30. let 20. století. Nesouhlasila s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, namítajíc, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, uvedené regulační a zastavovací plány pozbyly své platnosti a při výstavbě na značné části odňatých pozemků bylo postupováno dle územně plánovací dokumentace z roku 1971 či 1976. Mínila, že daná otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebyla. Za neřešenou otázku, případně otázku, jež měla by být (oproti dosavadní soudní praxi) vyřešena jinak, měla též otázku své liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku žalobců; upozorňovala přitom na okolnost, že na žádost žalobců přistoupila k částečnému přecenění restitučního nároku. Konečně měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované zejména rozsudky ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, či ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017), nevypořádal-li rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení a přiklonil se pouze k závěrům znaleckého posudku označeného žalobci a učinil-li na základě provedeného dokazování nesprávné závěry stran aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen ,,vyhláška č. 182/1988 Sb.“).
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ zákon o půdě“), ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je podmíněno zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě (viz šestinásobnou účast žalobců ve veřejných nabídkách pozemků v letech 2006 až 2012), když svůj restituční nárok uplatnili (resp. jejich právní předchůdkyně) již v letech 1992 a 1993, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (žalovaná evidovala restituční nárok žalobců v celkové výši 259 881,14 Kč, ačkoliv jí předkládaný znalecký posudek vypracovaný Ing. Pavlem Pelcem ze dne 28. 7. 2021 oceňuje odňaté nemovitosti částkou 2 196 604 Kč a znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph. D., z něhož vyšly soudy nižšího stupně, dokonce částkou 8 304 364 Kč), v jehož důsledku byli žalobci též vyloučeni z účasti na veřejné nabídce konané dne 2. 7. 2019; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Konkluze o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobci uspokojení restitučního nároku domáhali mimo zákonem zásadně předpokládaný postup) přitom nemůže úspěšně zpochybnit ani skutečnost, že žalovaná požadavku žalobců na přecenění restitučního nároku částečně vyhověla (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020, nebo jeho usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020). Ke shodným závěrům o liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců dospěl ostatně Nejvyšší soud za obdobných skutkových i právních poměrů i v dalších projednávaných sporech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, a ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2524/2022).
9. Při oceňování odňatých pozemků se pak odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené judikatuře dovolacího soudu, dle níž pozemky, jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014 a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015); dovolací soud přitom aprobuje i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Své závěry o potřebě ocenit odňaté pozemky ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavební totiž odvolací soud v projednávané věci opírá o zjištění, že po svém odnětí pozemky byly určeny k zastavění souvislou obytnou zástavbou a komunikacemi nebo sportovišti (v souladu s návrhem regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XY, XY, XY, XY, a to XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, ze 30. let 20. století) a stavební činnost na nich byla po přechodu na stát (v letech 1960 a 1963) dle tohoto návrhu vzdor nové právní úpravě (zákon č. 84/1958 Sb.) i nadále plánována a (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace; ke shodnému závěru (o vlivu změny právní úpravy realizované zákonem č. 84/1958 Sb. na oceňování odňatých pozemků stavebního charakteru) dospěl dovolací soud ostatně za obdobných skutkových a právních poměrů již i v usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022.
10. V situaci, v níž (mezi účastníky řízení nesporná) hodnota převáděných náhradních zemědělských pozemků (277 006,90 Kč) při zohlednění výše, v níž byl restituční nárok žalobců již uspokojen (858 793,73 Kč), nedosahuje ani částky, kterou odňaté pozemky oceňuje dovolatelkou předkládaný znalecký posudek Ing. Pavla Pelce (2 196 604 Kč), ostatně rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou kladených otázek týkajících se přesného ocenění restitučního nároku (včetně hodnocení znaleckých posudků, jimiž bylo prováděno dokazování, či posouzení podmínek aplikace cenových srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v poměrech odňatých pozemků) zjevně nezávisí.
11. Polemika dovolatelky s hodnocením provedeného znaleckého dokazování (včetně závěrů o absenci podmínek pro cenové srážky) představuje nadto kritiku skutkových závěrů soudů nižšího stupně, jež s účinností od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím námitek, že soud neprovedl výslech zpracovatelů znaleckých posudků, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry či formou výtek vad řízení tedy na přípustnost dovolání ani usuzovat nelze.
12. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11 761 Kč, z níž náleží žalobci a) částka ve výši 5 881 Kč a každému ze žalobců b) a c) částka ve výši 2 940 Kč, neboť z celkové výše v řízení uspokojeného restitučního nároku žalobce a) uplatňoval nárok ve výši jedné poloviny a žalobci b) a c) uplatňovali nárok každý ve výši jedné čtvrtiny, přičemž žalobci mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu (srovnej §91 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování tří účastníků řízení ve výši 9 420 Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem předmětných pozemků uspokojeného restitučního nároku ve výši 277 007 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 041 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu