ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.598.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 598/2023-702
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Biskupství českobudějovického, se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská 132/4, identifikační číslo osoby: 00445118, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. října 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 120/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2022, č. j. 4 Co 212/2020-659, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2022, č. j. 4 Co 212/2020-659, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Plzni (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 19 C 120/2015-509, žalobci vydal nemovité věci v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, a to pozemek parc. č. 994/1 o výměře 260 m 2 , který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 994 na základě geometrického plánu č. 3522-3/2018 vyhotoveného A. M. ze dne 17. 8. 2018 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-941/2018-404, a pozemek parc. č. 888/3 o výměře 1.602 m 2 (výrok I.). Dále žalobci v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce vydal pozemky parc. č. 52/3 o výměře 610 m 2 , parc. č. 59/2 o výměře 56 m 2 , parc. č. 59/4 o výměře 40 m 2 a parc. č. 59/5 o výměře 227 m 2 , které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 52/3 a pozemku parc. č. 59 na základě geometrického plánu č. 126-4/2019 vyhotoveného A. M. ze dne 13. 5. 2019 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 22. 5. 2019, č. j. PGP-550/2019-404, a pozemky parc. č. 23 o výměře 611 m 2 , parc. č. 52/4 o výměře 431 m 2 , parc. č. 168/2 o výměře 237 m 2 , parc. č. 197/2 o výměře 496 m 2 , parc. č. 198 o výměře 187 m 2 a parc. č. 216 o výměře 1.550 m 2 (výrok II.). Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 994/2 o výměře 17 m 2 v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 994 na základě geometrického plánu č. 3522-3/2018 vyhotoveného A. M. ze dne 17. 8. 2018 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-941/2018-404, a dále vydání pozemků parc. č. 52/7 o výměře 6 m 2 , parc. č. 59/1 o výměře 450 m 2 , parc. č. 59/6 o výměře 15 m 2 a parc. č. 59/3 o výměře 21 m 2 , všech v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 52/3 a pozemku parc. č. 59 na základě geometrického plánu č. 126-4/2019 vyhotoveného A. M. ze dne 13. 5. 2019 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 22. 5. 2019, č. j. PGP-550/2019-404 (výrok III.). Tím v rozsahu výroků I. až III. nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498 (výrok IV.). Dalšímu účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 81.036,- Kč (výrok V.).
2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání dalšího účastníka řízení proti výrokům I., II., IV. a V. rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 4 Co 212/2020-659, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemků v katastrálním území Sušice nad Otavou, a to pozemku parc. č. 994/1, vymezeného geometrickým plánem č. 3522-3/2018 vyhotoveným A. M., a pozemku parc. č. 888/3, a dále pozemků v katastrálním území Červené Dvorce parc. č. 52/3, parc. č. 59/2, parc. č. 59/4, parc. č. 59/5, vymezených geometrickým plánem č. 126-4/2019 vyhotoveným A. M., a pozemků parc. č. 23, parc. č. 52/4, parc. č. 168/2, parc. č. 197/2, parc. č. 198 a parc. č. 216 (dále „předmětné pozemky“); tím rozhodl o tom, že se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498 (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 43.378,50 Kč a náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 18.694,50 Kč (výroky II. a III.).
3. Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3098/2021, konstatoval, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Shledal, že předmětné pozemky mají zemědělský charakter, neboť se na nich nachází stromy a trvalý travní porost, a žalobci byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. Dovodil rovněž, že další účastník řízení je povinnou osobou dle ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož mu k rozhodnému okamžiku (ke dni 24. 6. 1991) svědčilo a i nadále svědčí právo hospodaření k předmětným pozemkům, což vyplývá z účelu, k němuž byl další účastník řízení coby státní podnik zřízen a jenž spočívá v provozování zemědělské výroby a racionálním hospodaření na zemědělské půdě. Dále pak dospěl k závěru, že předmětné pozemky nelze vydat do vlastnictví žalobce, jelikož nebyla splněna podmínka funkční souvislosti či účelového určení ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a), respektive písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podal žalobce dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, a ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2388/2021 – zmíněné rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), jelikož nezohlednil zemědělský charakter předmětných pozemků a s tím spojenou okolnost, že příslušnost hospodařit s takovým majetkem náleží Státnímu pozemkovému úřadu, nikoli dalšímu účastníku řízení. Z procesní opatrnosti dodal, že právní předchůdce žalobce užíval předmětné pozemky k charitativním a vzdělávacím účelům, přičemž v této souvislosti uvedl, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda podmínka účelového určení dle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je naplněna i v případě využívání pozemků dětským domovem k výchově dětí, jejich rekreaci a obživě. Domnívá se též, že v otázce posouzení funkční souvislosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu koliduje s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. Skutková zjištění odvolacího soudu ohledně pozemků parc. č. 197/2 a parc. č. 198, obou v katastrálním území Červené Dvorce, přitom pokládá za extrémně rozporná s provedenými důkazy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil.
5. Další účastník řízení se k dovolání žalobce vyjádřil nesouhlasně. Akcentoval, že předmětné pozemky nepředstavují svou povahou pozemky zemědělské. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 9. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky určení subjektu příslušného k hospodaření s předmětnými pozemky, jež je spojena s hmotněprávním posouzením podmínek pro naturální restituci historického církevního majetku ve smyslu ustanovení §6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb.; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
11. Podle ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
12. Podle ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
13. Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
14. Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 zákona o půdě spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady („pozemkové fondy“; srovnej zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 569/1991 Sb.“), s výjimkou pozemků, a) na nichž se nachází veřejné nebo neveřejné pohřebiště, b) které jsou určeny pro obranu státu, c) které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů, d) chráněných podle zvláštních předpisů.
15. Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon (mimo jiné) vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
16. Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 111/1990 Sb.“), podnik je právnickou osobou; vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
17. Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví.
18. Podle ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. podnik vzniká na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu do podnikového rejstříku. Zakladatel je povinen k návrhu na zápis podniku do podnikového rejstříku připojit zakládací listinu [§12 odst. 2 věta druhá písm. a) zákona č. 111/1990 Sb.]. Zakládací listina musí obsahovat základní předmětu činnosti (podnikání) a vymezení majetku [§13 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 111/1990 Sb.].
19. Podle ustanovení §20 odst. 1 věta první zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 77/1997 Sb.“), podniky vzniklé podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, se považují za podniky vzniklé podle tohoto zákona ode dne zápisu změny v obchodním rejstříku, je-li jejich zakladatelem ústřední orgán státní správy, který do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona přizpůsobí zakládací listinu a složení dozorčí rady tomuto zákonu a zašle návrh na zápis změny v obchodním rejstříku a zakládací listinu příslušnému soudu, který vede obchodní rejstřík, v němž je podnik zapsán.
20. Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. při likvidaci podniku zpeněží likvidátor majetek podniku veřejnou dražbou. Jiným způsobem může likvidátor s majetkem podniku naložit pouze po předchozím souhlasu zakladatele. Likvidátor může uzavřít smlouvu o převodu nemovité věci do práva hospodařit jiného podniku, nebo do příslušnosti hospodařit organizační složky státu nebo jiné státní organizace pouze po předchozím souhlasu zakladatele. Likvidátor může po předchozím souhlasu zakladatele uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nemovité věci do práva hospodařit jiného podniku, nebo do příslušnosti hospodařit organizační složky státu nebo jiné státní organizace jen v případech, kdy takový převod nemovité věci přispěje k urychlenému dokončení likvidace převádějícího podniku a nebude tím ohroženo plnění jeho dluhů, je-li bezúplatný převod hospodárnější než jiný způsob naložení s nemovitou věcí nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis (§9 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb.).
21. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle ustanovení §17 zákona o půdě Pozemkový fond České republiky (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2465/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020); nástupcem Pozemkového fondu České republiky je Státní pozemkový úřad (§22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů). Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to se zřetelem k dikci ustanovení §4 odst. 1, věty druhé, zákona č. 503/2012 Sb., včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám (§9 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020).
22. Pro posouzení, zda jde o zemědělský pozemek, tj. zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, může být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom v poměrech správního soudnictví za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ).
23. V řízení před soudy nižších stupňů bylo postaveni najisto, že předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu ustanovení §2 písm. b) bodu 1. zákona č. 428/2012 Sb. (tento závěr byl formulován na základě konkrétních skutkových zjištění o výskytu vegetace na předmětných pozemcích, kterými je dovolací soud vázán – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). V této souvislosti se jeví vhodným pro úplnost podotknout, že na uvedeném ničeho nemění ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství, v němž správní orgán dospěl k závěru, že některé předmětné pozemky nesplňovaly ke dni účinnosti zákona o půdě podmínky ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona. Ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak. O stejnou věc rozhodnutou (závazně) mezi účastníky řízení pak může jít toliko za předpokladu totožného obsazení sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3450/2020). V situaci, kdy se žalobce (oprávněná osoba) řízení před Ministerstvem zemědělství vedeného podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o půdě neúčastnil, nemohla pro něj být rozhodnutím Ministerstva zemědělství posuzovaná otázka závazně vyřešena. Konkluze odvolacího soudu o zemědělském charakteru předmětných pozemků vyjádřená v dovoláním dotčeném rozsudku (viz bod 7. odůvodnění) je tudíž správná. V návaznosti na tento závěr pak nelze mít za přiléhavou námitku žalobce, že by snad odvolací soud k charakteru předmětných pozemků při určení subjektu, jenž má právo s majetkem státu hospodařit, nepřihlédl, neboť odvolací soud nebyl postaven před úkol řešit charakter předmětných pozemků, ale určit subjekt, jenž má s pozemky majícími povahu zemědělských nemovitostí oprávnění hospodařit, popřípadě vykonávat jejich správu, tedy zda povinnou osobou bude další účastník řízení nebo Státní pozemkový úřad. Z tohoto důvodu pak není ani přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2021, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, v nichž se formulované závěry připínají právě k potřebě zkoumat charakter nárokovaných pozemků (zda se jedná o zemědělské či nezemědělské nemovitosti) a v návaznosti na to pak určit osobu povinnou k jejich případnému vydání (a také v řízení s touto osobou jednat). Konkluze přijaté v dalším z odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2388/2021, jsou sice založeny na zjištění o zemědělské povaze nárokovaných pozemků, nicméně byly přijaty ve vztahu k označené povinné osobě, do jejíhož předmětu činnosti zemědělská výroba či obhospodařování půdy zjevně nenáležely; tudíž ani v tomto rozhodnutí nebyla Nejvyššímu soudu k řešení předložena otázka, který ze dvou subjektů, jež byly za účelem hospodaření se zemědělským majetkem státu či jeho správou založeny, je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb.
24. Jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesně právní rovině, je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005). Soud je v občanském soudním řízení povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§4 zákona č. 428/2012 Sb.); případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003).
25. Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace. Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020), je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda v poměrech přítomné právní věci právo hospodaření svědčí Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, či nikoli.
26. Institut práva hospodaření byl původně upraven v ustanovení §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „hospodářský zákoník“). I když byl hospodářský zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále platilo podle ustanovení §761 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, že až do vydání nové právní úpravy se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až §74b hospodářského zákoníku. Právo hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů. „Nová právní úprava“ zmíněná v ustanovení §761 odst. 1 obchodního zákoníku je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), kterým byla současně zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. (srovnej §66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.); k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002, a ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005. Zákon č. 77/1997 Sb. je pak lex specialis k zákonu č. 219/2000 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010).
27. V přítomné věci lze úvahu odvolacího soudu stran určení povinné osoby k uspokojení restitučního nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k zemědělským nemovitostem, jež je opřena o závěr, že ke dni 24. 6. 1991 a i nadále svědčilo Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku (v likvidaci), právo hospodaření k předmětným pozemkům (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), označit za neúplnou, a tudíž nesprávnou. Z žádného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. nevyplývá, že by kritériem pro určení povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 citovaného zákona mělo být datum účinnosti zákona o půdě. Takový závěr zjevně nedává smysl v situaci, kdy nyní aplikovaný právní předpis nabyl účinnosti o více než dvacet let později a i podmínky restituce církevního majetku upravuje se zřetelem k tomu, že do režimu působnosti zákona č. 428/2012 Sb. spadá jak majetek zemědělský, tak i majetek nezemědělský, odchylně. Stav ke dni 24. 6. 1991 proto není pro určení povinné osoby v režimu zákona č. 428/2012 Sb. rozhodný, stejně jako vymezení předmětu činnosti (podnikání) k okamžiku založení (vzniku) dalšího účastníka řízení, neboť za dobu více než dvou desetiletí se mohl změnit.
28. V rozsudku ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vymezil okamžik rozhodný pro aplikaci konkrétního ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., konkrétně §8 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, a uplatnění výlukového důvodu (zákonné překážky) pro naturální restituci církevního majetku. V tomto rozsudku, mimo jiné, uvedl, že „vznik práva oprávněné osoby na vydání věcí, jež jsou původním církevním majetkem, je primárně spojen s okamžikem, kdy tato osoba splní podmínky stanovené zákonem, jež jsou v koncentrované podobě vyjádřeny v ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb., tj. má postavení oprávněné osoby, nemovitá věc, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, je ve vlastnictví státu a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5. Splnění těchto podmínek se bude zásadně krýt s účinností zákona č. 428/2012 Sb., přičemž ovšem nelze vyloučit, že některá z nich může být dovršena ještě v průběhu plynutí lhůty určené k podání písemné výzvy ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2703/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 84/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke vzniku práva oprávněné osoby ve smyslu shora předestřeném ovšem musí přistoupit jeho uplatnění vůči příslušné povinné osobě, aby takové právo bylo aktivováno a stalo se nárokovatelným. Okamžik takové aktivace práva je ztotožnitelný s okamžikem doručení včasné a řádné výzvy k vydání věci, Vznik práva oprávněné osoby na vydání věcí, jež jsou původním církevním majetkem, je primárně spojen s okamžikem, kdy tato osoba splní podmínky stanovené zákonem, jež jsou v koncentrované podobě vyjádřeny v ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb., tj. má postavení oprávněné osoby, nemovitá věc, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, je ve vlastnictví státu a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5. Splnění těchto podmínek se bude zásadně krýt s účinností zákona č. 428/2012 Sb., přičemž ovšem nelze vyloučit, že některá z nich může být dovršena ještě v průběhu plynutí lhůty určené k podání písemné výzvy ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2703/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 84/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke vzniku práva oprávněné osoby ve smyslu shora předestřeném ovšem musí přistoupit jeho uplatnění vůči příslušné povinné osobě, aby takové právo bylo aktivováno a stalo se nárokovatelným. Okamžik takové aktivace práva je ztotožnitelný s okamžikem doručení včasné a řádné výzvy k vydání věci“. Obdobnou úvahou se musí soud řídit i při určení povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb., neboť z tohoto ustanovení nevyplývá, že by subjekt tam uvedený (tedy i státní podnik) měl podmínku, že „ tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu “, splnit ke konkrétnímu datu jako třeba v případě určení povinné osoby ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě. Pro závěr, že v poměrech projednávané věci je další účastník řízení povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., bude tedy rozhodný okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání předmětných pozemků, ke kterémužto datu by se mělo připínat oprávnění dalšího účastníka řízení s nárokovanými pozemky hospodařit. Změnami, k nimž mohlo v osobě oprávněné za stát hospodařit s předmětnými pozemky v mezidobí dojít, se však odvolací soud (veden nesprávným právním názorem o stavu rozhodném ke dni 24. 6. 1991) nezabýval, ač minimálně s ohledem na změnu postavení dalšího účastníka řízení, jenž již v době před účinností zákona č. 428/2012 Sb. vstoupil do likvidace, se s touto změnou související zásahy do majetkového portfolia likvidovaného státního podniku dají předpokládat.
29. Lze proto uzavřít, že odvolací soud ve výše popsaných souvislostech nesprávně vyložil ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. a současně se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešící otázku určení časového kritéria rozhodného pro aplikaci těch ustanovení právního předpisu, jejichž subsumpční podmínky nejsou spojeny s uvedením konkrétního časového okamžiku (kromě důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, srovnej na ně odkazující usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020, ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2139/2021, ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2756/2021, ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3686/2021, nebo ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2423/2022). Řešení otázky potenciality příslušnosti hospodaření k majetku státu pro dalšího účastníka řízení, popřípadě pro Státní pozemkový úřad, se promítá jak v rovině hmotněprávní [zmíněné subjekty coby povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 písm. a) a d) zákona č. 428/2012 Sb. a odlišný přístup ke zkoumání podmínek dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.], tak v rovině procesního práva (při řešení otázky, která entita je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu). Právě vazba řešení otázky, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, na posouzení otázky hmotného práva, jehož správnost v rámci uplatněného důvodu dovolání žalobce rovněž napadá, se v přítomné právní věci projevuje nikoliv toliko jako vada řízení, ale jako právní otázka řešitelná z hlediska přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř.
30. V situaci, kdy odvolací soud neúplně, a tudíž nesprávně, posoudil otázku, zda další účastník řízení je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., bylo by zjevně předčasné činit závěry o tom, zda jsou v případě předmětných pozemků (či některých z nich) naplněny předpoklady pro naturální restituci ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb.
31. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu