ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.725.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 725/2023-294
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. R. , zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalovaným 1) Š. K. , a 2) Z. K. , obou zastoupených Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, o zaplacení 1 120 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 18 C 318/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 23 Co 117/2021-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2023, č. j. 23 Co 117/2021-284, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 23 Co 117/2021-248, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 1. 2023, č. j. 23 Co 117/2021-284, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 18 C 318/2019-191 (v e znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 C 318/2019-279), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 120 370 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou spoluvlastníky (každý s podílem id. 1/2) pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY. Žalobce uzavřel „za účasti Z. K. staršího“ (otec žalovaných) s vlastníky pozemků v dané lokalitě smlouvy o spolupráci, jež určovaly podmínky, za nichž měli žalobce se Z. K. st. „provést investice do pozemků, mimo jiné zasíťování lokality“. S žalovanými smlouva uzavřena nebyla. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaných uhrazení částky představující zhodnocení jejich pozemků před výstavbou inženýrských sítí a po jejich vybudování. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li žalobce v nějakém právním poměru, tak s otcem žalovaných, jenž byl účastníkem smluv o spolupráci a rovněž vykonával i práce na developerském projektu. Žalobce neměl žádný opodstatněný důvod spoléhat na to, že se mu od žalovaných má něčeho dostat, přesto bylo jeho jednání i na ně orientováno a šlo tak z jeho strany o jednání činěné s nejistým výsledkem. Žalobce tak jednal ve svém osobním zájmu a na vlastní nebezpečí, pročež v souladu s §2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“), nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení.
3. Krajský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 23 Co 117/2021-248 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 1. 2023, č. j. 23 Co 117/2021-284), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni do 30 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1 120 370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z uvedené částky za dobu od 4. 2. 2019 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud po doplnění dokazování vzal za správný soudem prvního stupně přijatý závěr, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy týkající se „zasíťování“ pozemků žalovaných. Považoval za nepochybné, že žalobce provedl dílo spočívající ve zhotovení inženýrských sítí v dané lokalitě v katastrálním území XY, čímž došlo ke zhodnocení zde se nacházejících pozemků, a to i pozemků žalovaných. Toto zhodnocení představuje bezdůvodné obohacení, jehož výše je dána rozdílem obvyklé ceny pozemků před a po provedení investic. Zabývaje se dále aplikací ustanovení §2992 o. z. odvolací soud vyšel ze zjištění, že myšlenka projektu zasíťování lokality byla věcí dohody žalobce a otce žalovaných, dodávaje, že vzhledem k jejich předešlé spolupráci a propojení finančními závazky nebylo lze shledat neobvyklým, byla-li určitá forma spolupráce sjednána toliko ústní dohodou. Žalobce mohl v daném případě důvodně předpokládat, že záležitosti ohledně pozemků žalovaných byly s žalobcem řešeny prostřednictvím jejich otce s jejich vědomím, že zhodnocení pozemků mu bude kompenzováno stavební činností firmy otce žalovaných (za účasti druhého žalovaného jako zaměstnance). Nelze tedy uzavřít, že by žalobce jednal na vlastní nebezpečí a ve vlastním zájmu. Za stavu, kdy ze strany žalovaných, resp. prostřednictvím jejich otce nedošlo k úplatnému plnění v podobě stavebních prací, neboť práce byly Z. K. starším vykonány toliko částečně a za úplatu, došlo na straně žalovaných k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce, jež jsou dle §2991 o. z. povinni vydat.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní (dále také jen „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že odvolací soud dílem nerespektoval ustálenou judikaturu a dílem „vzhledem k relativně nové úpravě §2991 a §2992 o. z. otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“. Za podstatnou považují dovolatelé otázku, zda soudy nižších stupňů věc posoudily správně jako závazek z bezdůvodného obohacení, jež jim vzniklo na úkor žalobce. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu (uvádějí „rozs. NS ČR 22 Cdo 223/2012 ze dne 14.09.2012“; správně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012) argumentují, že vybudované inženýrské sítě představují samostatné stavby ve vlastnictví žalobce, ten také rozhoduje o připojení k nim a o možnosti jejich užívání, proto bez dalšího nemohlo dojít ke zvýšení hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví; se závěry odkazované rozhodovací praxe se soudy dle mínění dovolatelů nikterak nevypořádaly. Ze soudy zjištěných skutečností dovolatelé akcentují, že o zasíťování svého pozemku s žalobcem nikdy nejednali, zhotovení inženýrských sítí v dané lokalitě bylo věcí dohody jejich otce s žalobcem, jež se týkala zhotovení inženýrských sítí k pozemkům jiných vlastníků, s nimiž byly uzavřeny písemné smlouvy, zatímco jednání za žalované jejich otec v řízení „výslovně a opakovaně popřel“. Naznačují tak, že žalobce mohl jednat i ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí.
6. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Spolu s dovoláním dovolatelé učinili i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. O něm Nejvyšší soud samostatně rozhodl usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2576/2022-275 (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
8. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovil pochybnosti o projednatelnosti dovolání, zatímco právní posouzení odvolacího soudu, učiněné ve vazbě na soudy přijatá skutková zjištění, považuje za správné, jež se dovolateli odkazované judikatuře nepříčí. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
9. Dovolání bylo projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v aktuálním znění (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalovanými) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že nepostrádá povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (posuzováno podle obsahu dovolání, z nějž lze – navzdory mínění žalobce – dovodit i uvedení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání, jakož i dovolací důvod vymezený v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když pro ně neplatí žádné omezení plynoucí z §238 o. s. ř.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalovanými podané dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právních otázek týkajících se předpokladů vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, event. identifikace osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
16. Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
20. Byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat (srov. §2992 o. z.).
21. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen (srov. §2993 o. z.).
22. Vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný (§2995 o. z.).
23. Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (srov. §2999 odst. 1 o. z.).
24. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. K předpokladům vzniku závazku z bezdůvodného obohacení nepatří protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí zásadně subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil; je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). [Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přiměřeně použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. o. z., účinného od 1. l. 2014; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018.]
25. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1662/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1579/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4277/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a další), tedy absentuje-li právní důvod, jež zakládá povinnost ochuzeného poskytnout předmětné hodnoty.
26. Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je pak i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011). V rozhodovací praxi dovolacího soudu je pevně ukotvena konkluze, že je-li bez právním řádem uznávaného důvodu vynaložena investice na cizí věc, je rozsah takto nabytého bezdůvodného obohacení zásadně určen mírou zhodnocení daného objektu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2069/2019, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 821/2020). Od kritéria zhodnocení cizí věci je však třeba odlišit případy, kdy došlo ke zhodnocení plněním na základě vadného či posléze odpadnuvšího titulu. V takovém případě je žádoucí, aby si restituční povinnosti obou smluvních stran hodnotově odpovídaly; je namístě poměřovat prospěch příjemce plnění obvyklou tržní hodnotou přijaté služby, například obvyklou cenou provedených stavebních prací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018, a ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3757/2021).
27. Podle konstantní rozhodovací praxe nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje platná smlouva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008, či ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009). Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž platí-li smlouva a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li proto splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, z odborné literatury PETROV, J. Komentář k §2991. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 13]. Lze-li tak dovodit existenci povinnosti ochuzeného k příslušnému plnění, pak daný majetkový přesun bezdůvodné obohacení nevyvolává.
28. V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy, pak rozhodovací praxe uzavírá, že aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srov. §2993 o. z.), nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle §2995 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V naznačeném směru i dřívější judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1406/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a další v nich citovaná rozhodnutí) akcentovala vzájemnou spjatost práv a povinností strany smlouvy, zpravidla vylučující uplatnitelnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě (šlo-li o plnění neplatného či později zrušeného závazku), pročež v zásadě není rozhodné, v čí majetkové sféře se takové plnění přímo projevilo a mezi kterými osobami došlo k přesunu majetkových hodnot.
29. Jednání na vlastní nebezpečí ve smyslu §2992 o. z. se podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod číslem 108/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyznačuje tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění má od jiné osoby (či osob) něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno, a to zpravidla v očekávání majetkové či jiné výhody, protislužby nebo jiného prospěchu jako projevu slušnosti, vděčnosti či společenského uznání apod., jež nelze právně vynutit, aniž by zároveň šlo o obohacení jiného plněním nedluhu (vnucené obohacení) podle §2997 odst. 1 věta druhá o. z. Jde o jednání, jež ochuzený činí s celkově nejistým výsledkem. Ochuzený nejedná na vlastní nebezpečí pouze proto, že poskytuje obohacenému majetkový prospěch bez právního důvodu.
30. V posuzované věci se odvolací soud při právním posouzení věci soustředil na otázku týkající se aplikovatelnosti jedné z výluk bezdůvodného obohacení dle §2992 o. z., jednání na vlastní nebezpečí (uzavíraje, že předpoklady pro jeho použití nebyly splněny), aniž by však v prvé řadě – se zřetelem na další jím zjištěné, i v odůvodnění rozsudku reprodukované právně významné skutečnosti – vyhodnotil, zda byly v posuzované věci vůbec naplněny předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení (§2991 o. z.), potažmo jsou-li právě žalovaní podle hmotného práva povinnými osobami k vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení (poskytnutí peněžité náhrady, nelze-li bezdůvodné obohacení in natura vydat). V kontextu uvedeného lze připomenout odvolacím soudem silně akcentované skutečnosti naznačující potencialitu dohody mezi žalobcem a osobou třetí (o níž ani odvolací soud neuvádí, že by snad jednala jako zástupce žalovaných; takový závěr nelze činit toliko ze zjištění o jejím blízkém příbuzenském poměru s žalovanými), totiž že „myšlenka projektu zasíťování pozemků uvedené lokality, včetně počátku jeho realizace, byla dohodou žalobce a otce žalovaných“ (Z. K. starší), přičemž – za okolností v projednávané věci daných – „lze považovat za nikoliv neobvyklé, pokud byla určitá forma spolupráce sjednána pouze ústní dohodou, nikoliv písemně formálním způsobem“, a že „žalobce mohl důvodně předpokládat, že zhodnocení pozemků žalovaných mu bude kompenzováno stavební činností společnosti Z. K.“ (a kdy se i ze strany odvolacího soudu dále naznačuje porušení této dohody, totiž že sjednané protiplnění nebylo žalobci od jeho kontrahenta poskytnuto, případně se tak stalo jen částečně).
31. I v intencích takto zjištěných individuálních okolností bylo namístě zabývat se otázkou, šlo-li vskutku (z žalobcovy strany) o plnění bez právního důvodu, podávají-li se z učiněných skutkových zjištění indicie, že i k „zasíťování“ pozemků žalovaných žalobcem mohl existovat právní důvod poskytnutého plnění v podobě stavebních prací (dohoda mezi žalobcem a třetí osobou), jenž by – jak plyne i z výše reprodukovaných závěrů rozhodovací praxe – vylučoval vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015).
32. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná i závěry rozhodovací praxe, podle nichž projeví-li určitá osoba ve smlouvě zájem o plnění majetkového rázu, jež je jí poskytnuto, dostane se jí takto zjevně majetkového prospěchu bez ohledu na to, zda se tímto současně zhodnotí majetek jiné osoby. Není žádného právního podkladu pro závěr, že by objednatelem stavebních prací mohl být toliko vlastník nemovitosti a že pouze vlastníka nemovitostí lze považovat za osobu způsobilou inkasovat prospěch ze smlouvy, na jejímž základě jsou prováděny stavební práce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014) a kdy – jak již také výše uvedeno – i v případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy – svědčí pak aktivní a pasivní věcná legitimace zásadně toliko smluvním stranám (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle §2995 o. z.).
33. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že na straně žalovaných došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce, jež jsou mu povinni vydat, aniž by se zabýval potenciální existencí právního důvodu žalobcova plnění (existencí dohody mezi žalobcem a třetí osobou, potažmo jejím obsahem, event. i právním vztahem mezi třetí osobou a žalovanými), jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné a neúplné, tudíž nesprávné.
34. V situaci, kdy není najisto postaveno, zda žalobcem realizovaná investice (zhotovení inženýrských sítí) byla podložena právním důvodem či nikoliv (event. o jakou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení jde, byla-li smlouva neplatná či později zrušena), bylo by zajisté předčasné se nyní zabývat i dovoláním současně nastolenou otázkou zhodnocení nemovitostí žalovaných. Mimo jiné i proto, že kritérium zhodnocení cizí věci (z nějž vychází odvolací soud v napadeném rozhodnutí) již nenalézá své uplatnění tam, kde došlo k plnění na základě vadného či posléze odpadnuvšího titulu (kde se peněžitá náhrada poměřuje s hodnotou takto poskytnutého plnění). Nelze pak přehlédnout, že v dosavadním průběhu řízení nebyly spolehlivě vyvráceny ani námitky žalovaných týkající se zhodnocení pozemků, se zřetelem na jimi tvrzenou nemožnost užívání (napojení) nově zhotovených inženýrských sítí, jde-li právě o žalovanými vlastněné pozemky (kdy odvolací soud v tomto směru jen mechanicky odkázal na v řízení podaný znalecký posudek, jenž danou okolnost bez dalšího předpokládá).
35. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
36. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v napadeném meritorním výroku zrušil, spolu s na něm závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
37. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
38. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
39. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu