ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1067.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 1067/2023-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 155/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 33/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 1 T 33/2023, byl obviněný M. S. uznán vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „dne 20. 3. 2021 kolem 00:30 hodin řídil po pozemní komunikaci silnice XY v obci XY ve směru jízdy XY, osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota Yaris, RZ XY, jehož majitelem je J. B., kdy při jízdě v obci XY na ulici XY hrubým způsobem nepřizpůsobil rychlost jízdy, zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě a jiným okolnostem, které mohl předvídat, s vozidlem několikrát vyjel mimo pozemní komunikaci, a to vpravo i vlevo ve směru jízdy vozidla, přičemž došlo k poškození silničních betonových obrubníků a svislého dopravního značení B20a (nejvyšší povolená rychlost) s dodatkovou tabulkou E9 (druh vozidla), v majetku Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, IČ 70932581, kdy při nárazu pravé strany vozidla Toyota do pevné překážky v podobě svislého dopravního značení, umístěného mimo pozemní komunikaci vpravo na úrovni domu č. p. XY, došlo ke zranění neslučitelného se životem spolujedoucí osoby V. Š., který seděl ve vozidle na předním sedadle spolujezdce vpravo, a dále ke zranění spolujedoucí osoby I. M., která seděla ve vozidle na zadním sedadle spolujezdce vpravo, jejíž zranění nebylo ze strany policejního orgánu zkoumáno, neboť tato neudělila souhlas s vydáním své lékařské zprávy pro účely dalšího šetření, přičemž řidič M. S. neposkytl po dopravní nehodě osobě V. Š. první pomoc, kdy událost ani neohlásil dle zákona č. 361/2000 Sb. příslušným orgánům a z místa dopravní nehody společně se spolujedoucí I. M. utekl, kdy byli v rámci rozsáhlé pátrací akce dohledáni ve městě Brně, na adrese XY, odborné měření na alkohol, test na přítomnost jiných návykových látek a lékařské vyšetření spojené s odběrem biologického materiálu (venózní krve a moči), řidič M. S. po řádném poučení odmítl, technická závada, jako možná příčina dopravní nehody, nebyla ohledáním vozidla zjištěna ani uplatněna, dotazem v informačních systémech bylo zjištěno, že osoba M. S. měla od 10. 7. 2019 do 1. 8. 2021 platnou blokaci řidičského oprávnění na všechny vydané skupiny, kdy tímto jednáním řidič M. S. porušil zejména ustanovení §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. f), §5 odst. 1 písm. g), §18 odst. 1, §47 odst. 3 písm. b), §47 odst. 3 písm. c), §47 odst. 4 písm. a), §47 odst. 4 písm. c), §47 odst. 5 písm. a), §47 odst. 5 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů .“
Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 (padesáti čtyř měsíců), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 72 (sedmdesáti dvou) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
· I. S., bytem XY Brno, náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 1.068.330 Kč,
· AAAAA (pseudonym), bytem XY Brno, náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 1.068.330 Kč,
· BBBBB (pseudonym), bytem XY Brno, náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 1.068.330 Kč,
· M. Š., bytem XY Brno, náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 800.000 Kč,
· M. Š., bytem XY Brno, náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 712.220 Kč,
· Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 411 97 518, sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, náhradu škody ve výši 6.722 Kč,
· České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 476 72 234, sídlem Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, náhradu škody ve výši 7.731 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Š., bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození I. S., AAAAA, BBBBB, a M. Š., odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 1 T 33/2023, podal obviněný M. S. odvolání, a to výhradně do výroku o uloženém trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 155/2023, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu Brně podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 482-485), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný. Má za to, že soud rozhodl v důsledku nesprávného právního posouzení obecných zásad pro ukládání trestů, zejména principu proporcionality a subsidiarity trestní represe. Poukazuje na své prohlášení viny učiněné u hlavního líčení dne 12. 5. 2023, které soud v rámci úvah o výši trestu opomněl. Dále připomíná a rozvádí zásadu přiměřenosti trestních sankcí s tím, že tato má ústavní povahu, a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv.
Obviněný dále namítá, že soudy nijak nezkoumaly možné spoluzavinění poškozeného V. Š., který nebyl v době nehody na sedadle spolujezdce připoután, přičemž za situace, kdy by připoután byl, nemuselo u něj dojít ke smrtelnému následku, resp. nemuselo vně vozidla dojít k devastujícímu poranění hlavy. Uvedený závěr se podává ze znaleckého posudku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, uvádí, že spolujezdec má být připoután bezpečnostním pásem a odpovědnost za to, aby přepravovaná osoba byla za jízdy připoutána bezpečnostním pásem ve vozidle dopadá na tuto přepravovanou osobu. To vyplývá přímo z ustanovení v §9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Zákon o provozu na pozemních komunikacích tedy neobsahuje žádnou explicitně formulovanou obecnou povinnost řidiče přímo zajistit použití bezpečnostního zádržného systému přepravovanými osobami (vyjma určených skupin přepravovaných osob – dětí), dokonce ani explicitně formulovanou povinnost je poučit o jejich vlastní povinnosti použít za jízdy zádržný bezpečnostní systém. Oproti tomu se z judikatury Nejvyššího soudu podává závěr, že povinnost připoutání přepravovaných osob primárně leží na řidiči, a to s odkazem na ustanovení §5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ukládajícího řidiči povinnost zajistit bezpečnost přepravovaných osob. Výklad Nejvyššího soudu je tak ve zjevném rozporu s textem i účelem relevantních ustanovení zákona, resp. závěr, že řidič je povinen zajistit, aby se přepravované osoby připoutaly bezpečnostními pásy i mimo případy, kdy je tato povinnost uložena zvlášť zákonem (§6 zákona o provozu na pozemních komunikacích), je ústavně nekonformní. Obviněný dále poukazuje na konkrétní rozhodnutí občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, v rámci nichž Nejvyšší soud shledal míru spoluzavinění poškozeného v různých procentuálních rozmezích, >1< s tím, že z těchto se podává, že nepřipoutání bezpečnostními pásy je důvodem spoluzpůsobení si škody poškozeným.
Obviněný rovněž napadá výrok o náhradě škody, neboť shledává, že v projednávané věci je třeba pro přiznání nároku na náhradu škody provést další dokazování. Poškození tedy měli být odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. I zde totiž soud musí zohlednit možnou míru spoluzavinění poškozeného.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 155/2023, zrušil a ve věci podle §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že změní výrok o trestu a dovolateli uloží trest odnětí svobody kratšího trvání. Současně však žádá, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadenému usnesení předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 1 T 33/2023, a to ve výroku o náhradě škody s tím, že poškozené odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 10. 2023, sp. zn. 1 NZO 776/2023.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a stručně shrnul námitky obviněného, uvedl, že v té části, kde obviněný brojí proti výroku o náhradě škody/újmy je podané dovolání nepřípustné. Jednak směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, nikoli rozhodnutí učiněnému ve druhém stupni, jednak napadá výrok, který nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu, neboť odvolání obviněného směřovalo výhradně proti výroku o uloženém trestu. Stran výroku o trestu státní zástupce uvedl, že výhrady obviněného jsou výhradami stran nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu, kteroužto argumentaci nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Přiměřenost trestu je možno zkoumat pouze za situace, že napadeným rozhodnutím uložený trest je trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Stran přípustnosti dovolání je třeba připomenout ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., které stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští . Jinými slovy, dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
V projednávané věci obviněný v rámci hlavního líčení dne 12. 5. 2023 učinil prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 6 tr. ř., soud prvního stupně téhož dne prohlášení viny obviněného přijal usnesením podle §206c odst. 4 tr. ř., neboť bylo v souladu se skutkovým stavem vyplývajícím ze spisového materiálu a v předchozím řízení nedošlo k žádnému závažnému porušení práv obviněného. Prohlášení viny přitom zahrnuje i ztotožnění se s právní kvalifikací skutku.
S ohledem na uvedené tedy nalézací soud neprováděl dokazování o skutkovém stavu a rozhodl pouze o druhu trestu a jeho výměře a rovněž o náhradě škody. Odvolání obviněného pak směřovalo pouze do výroku o uloženém trestu. Odvolací soud podané odvolání obviněného řádně projednal a rozhodl výše citovaným usnesením.
Pokud v rámci podaného dovolání obviněný napadá výrok o náhradě škody, resp. výrok o náhradě nemajetkové újmy z rozsudku soudu prvního stupně, je v tomto rozsahu dovolání obviněného nepřípustné. Současně se jedná o výrok, který nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu, neboť odvolání obviněného bylo ve veřejném zasedání omezeno na výrok o trestu (srov. Rt 20/2004).
Přípustnost dovolání podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 155/2023, je tedy možno dovodit toliko stran výroku o uloženém trestu. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně přísný, eventuelně mírný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjejí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený trest odnětí svobody ve výši 54 měsíců za nepřiměřený, neboť nalézací soud nijak nezohlednil jeho přiznání viny a projevenou lítost. Svou námitkou tak nenamítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 tr. zákoníku, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Závěr o uložení úhrnného trestu v souladu s ustanovením §43 odst. 1 tr. zákoníku není obviněným jakkoli napadán.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Námitky obviněného neodpovídají ani výše zmiňovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť jemu uložený trest odnětí svobody neoznačuje ani za nepřípustný, ani za stanovený mimo trestní sazbu. Obviněný žádnou z možných alternativ jeho uplatnění ve skutečnosti nenamítá, toliko brojí proti přílišné přísnosti jemu uloženého trestu odnětí svobody. Jak uvedl Nejvyšší soud již výše, námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný argumentuje tím, že soudy nijak nezohlednily jeho přiznání viny, projevenou lítost a zejména pak míru případného spoluzavinění na straně poškozeného. Zde je třeba uvést, že otázka spoluzavinění je otázkou skutkovou, kterou by soud zkoumal v rámci skutkového stavu, přičemž by byla i předmětem dokazování. Teprve na podkladě ustáleného skutkového stavu o míře spoluzavinění na straně poškozeného, by bylo možno uvedenou okolnost zohlednit v rámci ukládání trestu. Obviněný v projednávané věci učinil prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 6 tr. ř., dokazování o skutkovém stavu tedy nebylo prováděno, s čímž byl obviněný srozuměn. Pokud jde o přiznání viny, uvedená okolnost byla soudem při ukládání trestu zohledněna, jak se ostatně podává zejména z bodů 2) a 6) odůvodnění rozsudku. Stran projevené lítosti je možno odkázat na body 6) a 8) odůvodnění rozsudku, v rámci nichž nalézací soud vysvětlil, že projev lítosti obviněného neshledal upřímným, a jako polehčující okolnost tedy uvedenou skutečnost nevyhodnotil.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, nicméně pouze tehdy, pokud se trest jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „ zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky “ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného přezkoumal přiměřenost obviněnému uloženého úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 54 měsíců, tj. 4 a ½ roku, a zjistil, že nalézací, a potažmo v rámci přezkumného řízení odvolací soud, se jeho uložením nezpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou ve výměře jednoho roku až šesti let (§143 odst. 2 tr. zákoníku). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se podává, že nalézacím soudem uložený trest mírně nad polovinou trestní sazby není trestem nepřiměřeně přísným ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř., aby odvolací soud byl oprávněn do uloženého trestu zasahovat. Nalézací soud svůj postup podrobně zdůvodnil, přičemž v rámci procesu individualizace trestu vyšel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v §39 tr. zákoníku a podrobně vysvětlil, proč přistoupil k uložení trestu odnětí svobody přibližně ve ¾ trestní sazby [srov. zejména body 8) a 9) odůvodnění rozsudku]. Při ukládání trestu hodnotil charakter trestné činnosti, kdy se jednalo o dva velmi závažné trestné činy v dopravě, kdy následkem nezodpovědného jednání obviněného došlo ke smrti poškozeného. Obviněný řídil vozidlo vědom si toho, že má platnou blokaci řidičského oprávnění, svou jízdou porušil povinnosti řidiče a způsobil dopravní nehodu, jejímž následkem byla smrt poškozeného V. Š., a rovněž škoda majetková. Následně z místa nehody utekl, aniž by poškozenému poskytl jakoukoli pomoc, k jeho přiznání došlo až dva roky po nehodě, ve vztahu k pozůstalým se jeho jednání omezilo na messengerovou zprávu, v rámci níž vyjádřil soustrast a lítost nad celou situací, jakékoli další kroky z jeho strany podniknuty nebyly. Soud rovněž přihlédl k jeho trestní minulosti, neboť obviněný již v minulosti spáchal trestnou činnost na úseku dopravy, a rovněž přihlédl ke skutečnosti, že od spáchání skutku nevedl obviněný řádný život, neboť v mezidobí spáchal další přestupek v oblasti dopravy, a rovněž přestupek proti majetku. Neopomněl zvážit délku řízení a rovněž neopomněl přihlédnout k okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného, zejména k tomu, že před soudem prohlásil svou vinu. Dále nalézací soud „ bral do úvahy problémy obžalovaného s afektem, které měl obžalovaný dle vlastní výpovědi od dětství “. Nalézací soud zdůvodnil uložení trestu odnětí svobody nepodmíněně nad horní polovinu trestní sazby zejména tím, že se jednalo o trest úhrnný ukládaný za dva velmi závažné trestné činy, které byly spáchány osobou s omezenou sebereflexí a náhledem na trestnou činnost.
S uvedenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. S ohledem na výše uvedené okolnosti jej nelze vnímat jako trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený, a tedy zasahující do ústavně zaručených práv dovolatele.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2454/2007, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013.