ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1164.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1164/2022-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2023 o dovolání, které podal obviněný V. H., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 67 To 278/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 107/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2022, sp. zn. 52 T 107/2022 byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, podané v neprospěch obžalovaného, a odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 67 To 278/2022 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 9. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), h), i) trestního řádu, a to ve spojení s dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. m) trestního řádu. Obviněný namítl, že postupem soudů obou stupňů v předmětném trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že veřejné zasedání, na kterém bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, bylo stiženo vadou, když obviněný žádal o odročení jednání z důvodu zdravotní indispozice, avšak soud odvolání projednal bez jeho přítomnosti. Soudu přitom zaslal žádost o odročení i potvrzení od lékaře. Obviněný dále namítl, že uložený trest v trvání 3 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, je nepřiměřeně přísný. Podle něj již soud prvního stupně při určení druhu a výše trestu nepostupoval v souladu se zásadami trestního práva pro určení druhu trestu a jeho výše obsažené v §39 a násl. trestního zákoníku. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu není druh ani výše trestu jakkoliv odůvodněná a odvolací soud v rámci svého rozhodnutí toto nedoplnil. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí je považován ze jeden z nejméně závažných trestných činů. Druh trestu, nepodmíněný trest odnětí svobody, by měl být okrajovým řešením až v mimořádně závažných případech. Povaha a závažnost činu spáchaného obviněným podle něj neodůvodňuje uložení trestu odnětí svobody. Obviněný jinak vede řádný život. Kromě maření výkonu úředního rozhodnutí nikdy nespáchal jiný závažnější trestný čin. Uvědomil si, že udělal chybu a svého jednání lituje. Obviněný svým jednáním nikomu neublížil a nikomu nezpůsobil škodu. Dodal, že má nezletilou dceru, se kterou mu byl rozšířen styk. Pečuje o ní, tráví s ní společný čas a má ji rád. Nezletilá je ve věku, kdy otce potřebuje, je na něj fixovaná a jejich odloučení by ji způsobilo trauma. Obviněný je navíc jediná osoba, která nezletilou a její matku finančně zabezpečuje. Pobyt obviněného ve vězení by tak především velmi negativně ovlivnil život jeho nezletilé dcery. Obviněný je také jediným společníkem a jednatelem společnosti B. P. C. a pokud by firmu neřídil, skončila by pravděpodobně v insolvenci, což by mohlo mít negativní vliv na rodiny jejich zaměstnanců. Pokud by soudy přihlédly k osobním poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu životu, k tomu, že veškeré alternativní tresty vždy vykonal, včetně obecně prospěšných prací, mohly mu uložit méně závažný trest. Má také za to, že jeho odvolání soud neprávem zamítl, a to i přes to, že bylo důvodné. Důvodnost odvolání shledává v tom, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §37, §38, 39 a násl. trestního zákoníku a nezohlednil veškeré rozhodné okolnosti pro druh a výměru trestu a v této souvislosti mu byl uložen nepřiměřený trest.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Městského soudu vPraze , sp. zn. 67 To 278/2022 a v návaznosti na to také rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2022, sp. zn. 52 T 107/2022 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Současně navrhl, aby rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to do doby, než bude o tomto dovolání rozhodnuto.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný ve vztahu k námitce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odkázal na bod 6 usnesení Městského soudu v Praze, kde se tento soud otázkou přítomnosti obviněného na veřejném zasedání zabýval. Dospěl přitom k závěru, že omluva, resp. žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nebyla důvodná, což podrobně vysvětlil. Státní zástupce se s názorem městského soudu ztotožnil. Uvedl rovněž, že z dokladů předložených obviněným do doby konání veřejného zasedání nevyplynuly konkrétní skutečnosti, které by mu objektivně bránily v účasti na veřejném zasedání. Existence zdravotních problémů, byť třeba i relativně závažných, sama o sobě ještě neznamená objektivní překážku účasti na veřejném zasedání. Existenci takovéto objektivní překážky však obviněný pro účely odročení veřejného zasedání nedoložil. Proto podle státního zástupce postupoval Městský soud v Praze správně, když nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a konal je v jeho nepřítomnosti. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Námitku lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, avšak z věcného hlediska je neopodstatněná. Dále státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněného stran nepřiměřeně přísného trestu nelze podřadit pod uplatněné ani jiné dovolací důvody. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Konstatoval, že v kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není. Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta a pokud mu byl uložen trest v délce tří měsíců, pak zjevně nemůže jít o trest nepřiměřeně přísný. Spíše naopak se jedná o trest relativně mírný, a to s ohledem na osobu obviněného a jeho opakované páchání typově shodné trestné činnosti, nerespektování dosavadních soudních rozhodnutí a neúčinnost alternativních trestů. Státní zástupce uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný V. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), h), i) a m) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že veřejné zasedání, na kterém bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, se konalo bez jeho přítomnosti, a to i přesto, že soudu zaslal žádost o odročení jednání z důvodu zdravotní indispozice i potvrzení od lékaře. Řízení před odvolacím soudem tedy bylo stiženo vadou, když tento soud odvolání projednal bez jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud konstatuje, že otázkou přítomnosti obviněného na veřejném zasedání se zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze. Konkrétně lze odkázat na bod 6 odůvodnění jeho usnesení, kde tento soud dospěl k závěru, že omluva, resp. žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nebyly řádné a důvodné, což podrobně vysvětlil. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud plně ztotožnil, neboť z dokladů předložených obviněným do doby konání veřejného zasedání u odvolacího soudu nevyplynuly konkrétní skutečnosti, které by obviněnému objektivně bránily v účasti na tomto zasedání. Sama o sobě existence zdravotních problémů, byť i relativně závažných, ještě neznamená objektivní překážku účasti na veřejném zasedání. Podstatné však je, že takovou existenci objektivní překážky obviněný pro účely odročení veřejného zasedání ani nedoložil. K požadavku na řádnou omluvu a výskyt objektivních překážek lze blíže odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 442/2003 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 648/05. S ohledem na uvedené je možné konstatovat, že Městský soud v Praze nikterak nepochybil, když nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a konal ho v nepřítomnosti obviněného. Nelze tedy souhlasit ani s námitkou obviněného, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g ), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i) a m) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod uplatněné dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Rovněž je třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný v podstatě s ohledem na níže uvedené uplatnil bez konkrétní bližší argumentace a nadbytečně, neboť svou argumentaci směřoval zásadně proti uloženému trestu a nesprávnému posouzení zákonných kritérií pro ukládání trestu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i ) trestního řádu je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod je speciálním dovolacím důvodem sloužícím mj. k nápravě vad spočívajících v nerespektování hmotněprávních podmínek pro ukládání jednotlivých druhů trestu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména námitky stran nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Z tohoto důvodu pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání (k tomu blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, pouze pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není. Obviněný v rámci svého dovolání sice hovoří o hmotněprávní vadě při ukládání trestu, fakticky nicméně jeho námitky směřují proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Uložení nepodmíněného tretu odnětí svobody v trvání 3 měsíců za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku přitom trestní zákoník připouští. Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta a pokud mu byl uložen trest v délce tří měsíců, pak zjevně nemůže jít o trest nepřiměřeně přísný. Spíše naopak se jedná o trest mírný, a to s ohledem na osobu obviněného a jeho opakované páchání typově shodné trestné činnosti.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V rámci svého dovolání obviněný odkázal na existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i ) trestního zákoníku nejsou důvodné a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu uplatnil obviněný nadbytečně. Z tohoto důvodu proto nelze považovat ani jako relevantně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. ledna 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu