ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1178.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1178/2022-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 5 To 166/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 8/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 3 T 8/2022 , byl obviněný M. V. uznán vinným jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním, které spočívalo v tom, že kolem 14:00 hodin dne 21. 5. 2021 v XY, na ulici XY před budovou provozovny L. na XY jako řidič motorového osobního vozidla tovární značky XY, modré metalízy, registrační značky XY, stál na pozemní komunikaci v úseku zákazu zastavení upraveného svislou dopravní značkou B28 a E4, kdy po přistoupení k vozidlu službu konajícím strážníkem městské policie XY J. V. k projednávání spáchaného dopravního deliktu, neuposlechl výzvy strážníka k předložení předepsaných dokladů k řízení a provozu motorového vozidla, vozidlem ujel z místa projednávání přestupku do nedalekého dvora provozovny restaurace V.H., kde se otočil a jel zpět, přičemž byl zastavován postojem strážníka se vztyčenou pravou paží, po zastavení z vozidla vystoupil, kde byl opětovně vyzván strážníkem k předložení shora citovaných dokladů, tomuto se zdráhal s tvrzením, že neměl kde zaparkovat, že zde stojí jen chvíli, spáchání dopravního deliktu neuznával, strážníka urážel a vyhrožoval mu výrazy, že je "estébák", že dostane do rypáku, že stojí za rohem, jak debil a další vulgarismy, strkal do něj, přičemž v průběhu tohoto jednání se na místo dostavila přítelkyně řidiče M. B., která se snažila situaci uklidnit a vyřešit zaplacením blokové pokuty, kdy řidič nakonec strážníkovi předložil požadované doklady k řízení a provozu motorového vozidla, přičemž při ověřování těchto dokladů je strážníkovi vytrhl z ruky, následně usedl do vozidla, kde akceleroval plynovým pedálem motoru až tak, že se vozidlem rozjel proti tělu stojícího strážníka a přední části vozidla narazil do dolních končetin strážníka do oblasti kolen, kdy nedošlo ke sražení strážníka, ze strany ohroženého strážníka následovala důrazná výzva k zanechání protiprávního jednání, což řidič uposlechl, vozidlo zastavil a z vozidla vystoupil k projednání deliktu, kdy strážníka opět urážel a vyhrožoval mu výrazy, že je "estébák", "kdybys neměl uniformu, tak bych ti jebl", "vole", "bonzáku", "ty mě tady buzeruješ kokote", "tady stojí za rohem jak debil", "dostaneš do rypáku", "čekáš za rohem, jak pták vymrdanej", "takový z našich daní, vystřílet to", "však já vím, kde bydlíš" .
Za to byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 3 T 8/2022, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval do výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel. Odvolání v neprospěch obviněného podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, a to do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 5 To 166/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.
Odvolání obviněného M. V. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 5 To 166/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 118-120), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř.
Obviněný uvedl, že se během hlavního líčení omluvil strážníkovi Městské policie, kterého slovně urazil. Svého jednání lituje a má z toho velké výčitky. Namítá, že soud k jeho doznání a omluvě nepřihlédl. Uvádí, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu práce a k pravidelnému dojíždění za dětmi, které žijí s matkou v Jeseníku. Uloženým trestem by přišel o zaměstnání a dostal by se do existenčních problémů a došlo by i k zamezení styku s jeho nezletilými dětmi. Trest by tedy dopadl i na ně. Jelikož Krajský soud v Brně neúměrně zvýšil trest zákazu činnosti i přes jeho omluvu a doznání skutku, je přesvědčen, že byl neúměrně potrestán. Dále uvedl, že jeho jednání nebylo úmyslné, nechtěl na strážníka najet. Není zvyklý jezdit s vozem s automatickou převodovkou, vozidlo se rozjelo samo, což automaty dělají, když se pustí brzdový pedál. Nepoužil tedy násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a skutek nespáchal se zbraní. Má za to, že skutku chybí úmysl.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, č.j. 5 To 166/2022-106, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 3 T 8/2022, zrušil a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně. Zároveň navrhl, aby „dovolání byl přiznán odkladný účinek“.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 959/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn toliko formálně bez vymezení jakýchkoli konkrétních vad podřaditelných pod toto zákonné ustanovení. Obviněný dovolání nezaměřil proti výroku o vině a namítl pouze údajnou nepřiměřenost, kterou shledává v uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Tato námitka nespadá ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Právní kvalifikací skutku se tedy státní zástupkyně nezabývala. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit v případě, že by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Žádnými takovými námitkami ovšem dovolatel neargumentoval, byť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uplatnil. Obviněný namítal, že uložený trest zákazu řízení motorových vozidel je neúměrný a nepřiměřeně přísný, a sám navrhl jeho zrušení. Námitky nepřiměřenosti trestu však nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1586/2015).
Státní zástupkyně rovněž neshledala, že by se jednalo o porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí, kterážto je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. V daném případě se soudy odpovídajícím způsobem zabývaly zákonnými kritérii pro uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Nalézací soud přihlédl zejména k tomu, že obviněný motorové vozidlo užil jako zbraň při najíždění na strážníka městské policie, stejně jako k neukázněnosti obviněného v rámci provozu na pozemních komunikacích (11 záznamů v Evidenční kartě řidiče). Zákaz určité činnosti lze uložit jen tehdy, když tuto činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával. Tato podmínka byla splněna. Odvolací soud v této souvislosti nalézacímu soudu přisvědčil, když nejenže splnění podmínek stanovených v §49 odst. 1, §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zákoníku po obsahové stránce stvrdil, ale dokonce dospěl k závěru, že obviněnému je třeba uložit stanovený druh trestu v přísnější výměře, konkrétně přibližně v polovině zákonné výměry (5 let), neboť to vyžaduje ochrana ostatních účastníků silničního provozu.
Výrokem o trestu nebylo zasaženo do ústavních práv obviněného, přičemž dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněným ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 5 To 166/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal, stejně jako odvolání státního zástupce, a z jejich podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), i).
Předem je však třeba uvést, že odvolací soud rozhodoval z podnětu odvolání podaných obviněným a státním zástupcem, přičemž jak obviněný, tak státní zástupce zaměřily svá odvolání toliko do výroku o trestu. Obviněný zaměřil své námitky výhradně do výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel. Státní zástupce pak zaměřil odvolání jak do výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, tak do výroku o podmíněném trestu odnětí svobody. Odvolací soud se tedy výrokem o vině nezabýval a tento ani nijak nepřezkoumával.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. platí, že odvolací soud je povinen přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, pouze v případě, mají-li vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Za oddělitelný výrok se považuje takový výrok, který lze samostatně přezkoumávat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), jedná se tedy např. o výrok o trestu, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranné opatření (viz Šámal a kol. Trestní řád II, 7. vydání, nakladatelství C. H. Beck, str. 3033). Uvedené ustanovení je modifikováno §254 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který se v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť odvolací soud se může a zároveň je povinen zabývat se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (např. v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obžalovaného je napaden výrok o trestu odnětí svobody jako nepřiměřeně mírný a tato vada zjištěná odvolacím soudem má svůj původ v mírnější právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně, která by odůvodňovala přísnější trest odnětí svobody). Jestliže je však napadán odvoláním obviněného pouze výrok o uloženém trestu z důvodu jeho přísnosti, takže vytýkaná vada se skutečně týká toliko výroku o trestu a má v něm svůj základ, nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. Jinak řečeno, rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, z čehož vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, aniž by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013).
V dané věci byl tedy soud druhého stupně jako soud odvolací povinen na podkladě podaných odvolání přezkoumat toliko výrok o uložených trestech, když vytýkané vady neměly svůj původ ve výroku o vině. Proto lze dovoláním napadnout toliko výrok o trestu, nikoliv jiný výrok. Dovolání směřující do výroku o vině je tedy z podstaty věci nepřípustné, neboť vina nebyla předmětem přezkumu odvolacího soudu [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Žádnou z těchto alternativ obviněný nevznáší a žádná z jím uplatněných námitek ani uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. K přezkumu skutkových zjištění tedy dovolací soud nepřistoupil.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu zákazu řízení všech motorových vozidel se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený trest ve výši 5 let za nepřiměřeně přísný („neúměrný“) >1< . Svou námitkou tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Při výkladu pojmu „ukládání trestu“ je ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , kterýžto byl obviněným rovněž uplatněn, a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Námitky obviněného však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jemu uložený trest zákazu činnosti neoznačuje ani za nepřípustný, ani za stanovený mimo trestní sazbu. Obviněný žádnou z možných alternativ jeho uplatnění nenamítá, toliko označuje jemu uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let za neúměrný a nepřiměřeně přísný.
Námitky vůči druhu a výši trestu tedy nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit zákaz činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností .
Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Trest zákazu činnosti je typickou trestněprávní sankcí za nejzávažnější porušení pravidel silničního provozu, tedy za trestné činy páchané v dopravě .
Konkrétní výměra trestu zákazu činnosti řídí obecnými hledisky stanovenými pro výměru trestu (§39 tr. zákoníku). Tato obecná kritéria určující druh a výměru trestu se při ukládání trestu zákazu činnosti musí uplatnit zejména v požadavku přiměřenosti spáchanému trestnému činu. Ztráta, byť jen dočasná, zejména vysoce kvalifikovaného a specializovaného povolání nebo zaměstnání, ztráta možnosti výkonu podnikatelské činnosti apod., může mít dalekosáhlé důsledky pro celý další život a činnost pachatele i osob na něm závislých (včetně např. zaměstnanců pachatele-právnické osoby). Soud proto musí zvažovat tyto důsledky a dbát na to, aby trest zákazu činnosti a jeho výměra, včetně rozsahu zakázané činnosti, byly v každém případě úměrné povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele.
Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (srov. přiměřeně R 9/1964, R 42/1967, R 13/1969 a R 5/1980), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu (srov. R 26/2007III.) nebo pokud alespoň usnadnila spáchání trestného činu. Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 929-936).
Nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku stran uložení trestu zákazu činnosti uvedl, že „ pokud jde o samotné jednání obžalovaného spočívající ve výhružkách fyzickou újmou svědku V. a neuposlechnutí opakovaných výzev strážníka městské policie, dle názoru soudu by samotné takové jednání nezavdávalo důvod trest zákazu činnosti ukládat, ačkoliv se jednalo o incident v rámci řešení protiprávního jednání při provozu na pozemních komunikacích. Situace se však dle názoru soudu změnila v okamžiku, kdy obžalovaný motorové vozidlo užil jako zbraň při najíždění na strážníka městské policie “ (bod 9. odůvodnění rozsudku). Ve chvíli, kdy obviněný namířil svoje vozidlo proti jiné osobě, využil jej stejně jako své řidičské oprávnění k tomu, aby jejich prostřednictvím spáchal trestný čin. Trestný čin tak byl spáchán za užití jeho vozidla, které řídil. Nalézací soud rovněž poukázal na výpis z Evidenční karty řidiče, kde má obviněný celkem 11 záznamů o spáchaných přestupcích v dopravě. Dále přihlédl i k závažnosti dovolatelova jednání (kdy užil automobil proti jiné osobě, kdy na tuto osobu najížděl) a jeho postoji ke spáchané trestné činnosti, kdy uvedl, že „ jednání ve stresové situaci a v časové tísni nemůže jednání obžalovaného ospravedlnit, naopak vypovídá o nepředvídatelnosti a zkratkovitosti jednání obžalovaného právě i v silničním provozu “ (bod 9. rozsudku). Nalézací soud tak uložil obviněnému vedle podmíněného trestu odnětí svobody trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Odvolací soud v rámci přezkumu uložených trestů dospěl k závěru, že uložený trest zákazu činnosti ve výši 18 měsíců je s ohledem na jednání obviněného coby účastníka silničního provozu nepřiměřeně mírný a vyměřil mu trest v polovině trestní sazby, neboť to podle odvolacího soudu „ vyžaduje ochrana ostatních účastníků silničního provozu “. Odvolací soud poukázal na to, že se obviněný v minulosti dopustil 11 závažných porušení pravidel silničního provozu, ve dvou případech se závažnými následky. V projednávané věci použil vozidlo jako zbraň namířenou proti strážníkovi, který jej kontroloval. Rovněž se vyjádřil i k možným dopadům do osobního a rodinného života obviněného, kdy uvedl, že trest zákazu činnosti má do značné míry charakter ochranného opatření s tím, že na možné následky měl obviněný myslet především sám ještě předtím, než se uvedeného jednání dopustil. S uvedeným závěrem se lze zcela jistě ztotožnit, neboť řízení vozidel je ve společnosti zcela běžnou činností, stejně tak i skutečnost, že se někdy řidič z různých příčin dostane do časové tísně. Nejedná se o nijak výjimečnou či zcela neočekávanou událost, ale o zcela běžnou situaci, kterou zažívají řidiči motorových vozidel denně. Pokud by řidiči měli v takových situacích reagovat jako obviněný, je taková představa poněkud děsivá.
Obviněným uvedeným námitkám tedy nelze přiznat důvodnost, a to ani z hlediska zásady proporcionality trestní represe (trestních sankcí). V obecné rovině je možno k zásadě proporcionality trestní represe uvést, že Nejvyšší soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „ zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky “ .
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Závěr o uložení úhrnného trestu v souladu s ustanovením §43 odst. 1 tr. zákoníku není obviněným jakkoli napadán.