ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.440.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 440/2023-1029
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 12 To 219/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 77/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 11 T 77/2022, byl obviněný pod bodem 1. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné dny do konce října 2016 v Polici nad Metují, nejméně v pěti případech přiměl poškozenou L. P., nar. XY, pod pohrůžkou násilí předat mu různé částky finanční hotovosti v rozmezí od 500 Kč do 1.000 Kč, nejprve na chodníku před domem čp. XY v ulici XY, kde hlasitě pokřikoval pod okny bytu poškozené s tím, že pokud mu peníze nedá, tak si na ni došlápne, poté v bytě poškozené se slovy, že jestli mu ty peníze nedá, tak si to s ní vyřídí a že má známého z Broumova, ten si ji podá, kdy požadoval již částku ve výši 2.000 Kč, kterou mu zprvu odmítla předat, avšak z obavy z naplnění těchto výhrůžek mu požadovanou finanční hotovost předala, kdy intenzita jeho jednání se stupňovala tak, že v případě neotevření dveří bytu, do nich silou pěstmi mlátil, domáhal se peněz křikem, načež v ulici XY u domu čp. XY, po poškozené požadoval peníze, avšak poté co mu sdělila, že mu žádné nedá, neboť sama žádné nemá, ji nutil, aby šla a někde si je půjčila a přinesla mu je, což odmítla, načež ji udeřil otevřenou dlaní přes obličej, přičemž jeho jednání ze strachu trpěla, z obavy o svůj život a zdraví konala tak, jak požadoval, a tímto jednáním způsobil poškozené L. P., nar. XY, škodu ve výši nejméně 2.500 Kč .
Za toto jednání a sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 11. 2016, č. j. 3 T 69/2016-386, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 11. 2016, č. j. 3 T 69/2016-386, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl obviněný uznán vinným pod bodem 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od ledna 2016 do 9. 6. 2017 v Polici nad Metují, XY, v bytě společně obývaném se svou družkou J. P., nar. XY, a jejími nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, CCCCC (pseudonym), nar. XY, DDDDD (pseudonym), nar. XY, a jejich společným synem EEEEE (pseudonym), nar. XY, v nepravidelných intervalech, avšak s narůstající četností a stupňující se intenzitou psychicky a fyzicky týral svou družku poškozenou J. P., a to i za přítomnosti nezletilých dětí, kdy ji verbálně napadal vulgárními výrazy (ty píčo, mrdko, kurvo), když prvně ji udeřil otevřenou dlaní přes obličej bezprostředně po narození jejich společného syna EEEEE v souvislosti s péčí o syna, se kterou nebyl spokojen, neboť jakmile syn plakal, požadoval pro něho okamžitou péči a pokud se tak nestalo, slovně a fyzicky trestal družku, matku syna před všemi dětmi tak, že ji vulgárně napadal slovy, že je „píča, mrdka", a že se neumí o malého postarat, po šesti měsících od narození syna ji poté, co doma nestihla uvařit oběd, neboť byla se synem na očkování, udeřil pěstí do obličeje tak, že spadla po úderu na zem a pomočila se, načež ji vyhrožoval zabitím a oslovoval ji opět vulgarismy, a tímto jednáním ji způsobil hematomy na ruce, otisk ruky na tváři, načež se jeho jednání stupňovalo v intenzitě i četnosti, řval na ni, ponižoval ji před dětmi, snižoval její výchovnou autoritou matky, vyhazoval ji z bytu se slovy „aby táhla do prdele, aby šla kam chce, a až se on uklidní, dá ji vědět, aby se mohla vrátit", načež na místech veřejnosti přístupných, za přítomnosti dalších osob ji ponižoval tak, že na ní křičel „tak co, už ses uklidnila, ty mrdko", dále „píčo neschopná, neumíš se o nic postarat, okamžitě padej domů", nadával ji, „že je píča česká a vyčítal ji, proč má tolik dětí a s kým má ty děti, že je úplně k ničemu", neustále na ni takto slovně útočil, zakazoval ji vodit děti do mateřské školy a odpoledne je ze školy vyzvedávat, proto musely starší děti vyzvedávat mladší děti, nesměla s dětmi navštěvovat lékaře, v čemž ji nahrazovala její sestra L. P., nar. XY, která docházela na pravidelné kontroly s dětmi k lékaři, zejména se synem AAAAA a dcerou BBBBB na kožní ambulanci v Novém Městě nad Metují, dále s dcerou DDDDD na logopedii, poškozená mohla chodit pouze na nákup v doprovodu jeho sestry Z., zakazoval ji dělat s dětmi doma školní úkoly, nesměla se účastnit vánoční besídky dcery DDDDD, vyhrožoval poškozené tím, že ji připraví o nejmladšího syna EEEEE, zakazoval ji platit nájem a poplatek za popelnice, vyhrožoval ji před dětmi, že ji dostane na invalidní vozík, že ji zmlátí, načež se jeho agresivní jednání vystupňovalo dne 9. 6. 2017, kdy poškozenou opět fyzicky napadl při vaření pudinku pro syna, nejprve úderem rukou přes obličej, dále úderem zezadu do hlavy, poté ji vzal z náruče syna, a když pudink uklízela, chytil ji za vlasy a řval, že je „mrdka, ať se neklepe, nebo že ji dá další", což učinil a udeřil ji opětovně přes obličej, načež syna, který plakal, vyzvedl rukama do výšky a začal s ním klepat a řvát na něho se slovy „přestaň ty parchante řvát, nebo s tebou švihnu o zem", na což okamžitě zareagovala poškozená, která měla obavu o život a zdraví svůj i syna, prosila obžalovaného, aby toho nechal a předal ji syna, což učinil, avšak se slovy, aby vypadla a vzala si sebou toho parchanta, což poškozená učinila, ze strachu a z naplnění výhrůžek jej uposlechla, byt opustila a odešla i s dětmi ke své sestře L. P. na adresu XY, kde poté pobývaly, když tímto svým jednáním vyvolal u poškozené v době soužití přechodnou, ale dlouhodobou akutní stresovou reakci, když úzkostné prožívání krátce přetrvávalo u poškozené i po odchodu ze společného soužití,
pod bodem 3. jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od 9. 6. 2017 do 11. 7. 2017 v Polici nad Metují, ul. XY, před domem čp. XY, na chodníku pod okny bytu L. P., nar. XY, opakovaně hlasitě pokřikoval na svou bývalou družku J. P., nar. XY, přičemž ji vyhrožoval újmou na zdraví a sprostě ji nadával slovy „svině, mrdko“, vyčítal jí, že kvůli ní je bez peněz a bude na ulici, vyhrožoval ji, že ji jednou stejně zmlátí, a tímto svým jednáním vyvolal u poškozené J. P., nar. XY, obavu o svůj život a zdraví, a tohoto jednání se dopustil poté, co byl odsouzen za přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3T 69/2016 ze dne 22. 11. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10To 22/2017 ze dne 23. 2. 2017,
a pod bodem 4. zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že období od ledna 2016 do 9. června 2017 v Polici nad Metují, ul. XY, v místě jejich společného bydliště v nepravidelných intervalech, avšak s narůstající četností a stupňující se intenzitou týral psychicky i fyzicky děti své družky J. P., nar. XY, na jejichž výchově se podílel, poškozené AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY, CCCCC, nar. XY a DDDDD, nar. XY, zejména tím způsobem, že v jejich přítomnosti velmi vulgárně nadával jejich matce J. P. (že je píča, mrdka, kurva), obviňoval ji z neschopnosti péče o jejich společného syna, křičel na ni, vyhazoval ji z bytu, zakazoval ji dělat s dětmi úkoly do školy, chodit s nimi k lékaři, na školní besídky, účastnit se třídní schůzky, zakazoval ji chodit ven, vyzvedávat a vodit děti do školy a mateřské školky, v přítomnosti poškozených dětí ji vyčítal jejich výchovu, vyhrožoval, že ji připraví o „malého“, tedy nezletilého syna EEEEE, nar. XY, vyhrožoval ji před dětmi, že ji dostane na invalidní vozík, že ji zmlátí, dále v blíže nezjištěném počtu případů matku nezletilých dětí za jejich přítomnosti fyzicky napadal tak, že ji několikrát udeřil dlaní do oblasti tváře a nejméně v jednom případě ji tahal za vlasy, což u matky vyvolalo obavy z jeho dalšího jednání a z naplnění výhrůžek, proto jej většinou uposlechla a jeho násilné chování ani vůči svým nezletilým dětem po delší dobu nikterak neřešila, a dále
- nezletilého AAAAA udeřil fackou přes tvář, když chtěl jít ven, ač si udělal domácí práci, kterou mu uložil, ven mohl chodit pouze s podmínkou, že půjde za tetou L. P. a od ní přinese buď dvě piva, nebo peníze, např. 200 Kč, což tak ze strachu činil, četnost násilného chování vůči poškozenému se stupňovala, kdy zpravidla ob den byl AAAAA fyzicky trestán, protože si chtěl vzít ráno jídlo z lednice, chtěl se najíst, nasnídat, což nesměl, zakazoval mu jíst se slovy, že je tlustý, že nic jíst nebude, když z obavy dalšího fyzického trestu přestal poškozený snídat, neodvážil si vzít jídlo z lednice, a to ani když přišel ze školy domů, jedl až večer, nebo potají, dále poškozeného ponižoval před jeho kamarády tak, že když šli z nákupu s plným nákupním vozíkem, nutil jej vézt vozík přes celé náměstí až domů, přičemž mu hlasitě nadával, aby ten košík tlačil pořádně, že je "kunda a talpa", za což se poškozený styděl a cítil se poníženě, a dále byl opakovaně trestán fackou přes tvář za pozdní příchody domů, v důsledku čehož měl v jednom případě otisk dlaně ruky na obličeji, dvakrát jej udeřil pěstí do žeber za to, že si chtěl sednout na gauč, kde byl jeho mladší bratr, v důsledku čehož nemohl spát, bolela ho žebra, hrudník, lékařsky však nikdy ošetřen nebyl, avšak následkem jeho jednání, které pociťoval jako psychickou újmu, se mu zásadně zhoršila lupénka, pro což navštívil společně se svou sestrou BBBBB kožní ambulanci v Novém Městě nad Metují, kam jej musela doprovodit jeho teta L. P.,
- obdobně jednal i vůči nezletilé BBBBB, které též zakazoval jíst, říkal jí, že je tlustá, že vypadá jako malé prasátko, že je jak „puchejř“, a že nesnese nikoho, kdo by byl „tlustej“, v případě zastání matkou, dostala i ona facku, což se stávalo později skoro denně, BBBBB vyčetl, po jejím návratu ze školy domů, že všechno z lednice snědla, načež ji udeřil rukou přes obličej na tvář, jakožto i její matku, jeho jednání se stupňovalo v četnosti, zesměšňoval ji, urážel, vadil mu nepořádek, říkal, že nebude trpět taková „hovada“, neboť si BBBBB ponechala pyžamo na posteli, když přišla ze školy musela povinně uklidit, každý den celý byt, v případě, že neuklidila tak, jak si to on představoval, což bylo cca jedenkrát za měsíc, tak dostala facku, přičemž v jednom případě ji udeřil tak, že přepadla přes postýlku v době, kdy ji zrovna utírala, vadilo mu když ležela a nic nedělala, ale zakazoval ji chodit ven, ven chodila pouze potají, bez jeho vědomí v době když spal, vysmíval se, že je její kamarádka tlustá, v důsledku tohoto jednání, kdy měla nezletilá BBBBB obavu z dalších útoků obžalovaného, přestala zcela jíst, vlivem čehož zhubla nejméně 10 kg, načež trpěla bolestmi žaludku a potíži s příjmem potravy, a vlivem dlouhodobého stresu se ji výrazně zhoršila lupénka,
- k poškozeným nezletilé CCCCC a nezletilé DDDDD se choval tak, že DDDDD nadával do dementů, retardů, že je blbá, že je úplně k ničemu, dal ji jedenkrát pohlavek, když se učila hodiny a nešlo ji to, ve vzteku ji chytl hlavu a udeřil s ní o pelest postele takovou silou, že ji způsobil hematom u oka (monokl), kopal ji do žeber, chytal ji za krk a zvedal ji takovým způsobem do výše, dal ji do misky pro psi granule s tím, že bude jíst celý den jenom granule, poškozené CCCCC se vysmíval v souvislosti s jejím slabým pronikavým hlasem, vysmíval se jejímu vzhledu, čímž ji ponižoval, snižoval její sebevědomí, a dával ji pohlavky s tím, že si neuklidila, zakazoval dětem kupovat si oblečení, načež sám si kupoval oblečení "značkové", před dětmi ponižoval jejich otce, snažil se jim namlouvat, že jejich otec v životě nic nedokázal, že on je lepší, v důsledku jeho jednání se ze školy se bály chodit domů, když byli doma sami, tak jim po svém návratu nejprve sdělil, že jej „serou", v jednom případě v zimě je vyhodil společně s jejich matkou ven z bytu pouze v bačkorách a bez bund, ač venku byl sníh,
a tímto jednáním vyvolal u poškozených AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY, CCCCC, nar. XY a DDDDD, nar. XY, obavu o zdraví a život svůj, ale i jejich matky a obavu z dění následujících dnů.
Za jednání pod body 2. až 4. a dále za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 11. 2019, č.j. 1 T 14/2019-208, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 1 T 15/2017, sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 1 T 109/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 12 To 177/2017, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 16 T 111/2017, byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 11. 2019, č.j. 1 T 14/2019-208, v části týkající se obviněného, a dále výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 1 T 15/2017, rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 1 T 109/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 12 To 177/2017, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 16 T 111/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. P., nar. XY, bytem XY, částku 2.500 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy nezletilým poškozeným CCCCC, nar. XY, a DDDDD, nar. XY, zastoupených matkou J. P., nar. XY, bytem XY, částku 10.000 Kč, a to každému z nezletilých dětí.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. P. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Oproti tomu byl obviněný L. S., nar. XY, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že v průběhu měsíce září 2018, v době výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice prostřednictvím dopisu, který adresoval své bývalé družce poškozené J. P., nar. XY, poškozené vyhrožoval v souvislosti s péčí o jejich společného syna EEEEE, nar. XY, tak, že ji v dopise mimo jiné psal, "no nic, já ti dám, až budu venku", a dále „ale neboj já vylezu ven, a to už brzo, tak si to vynahradím a tobě to vrátím, to mi věř", a tímto jednáním v poškozené vzbudil důvodnou obavu z naplnění možných výhrůžek, neboť ji v minulosti psychicky týral, bil ji i její nezletilé děti, což u poškozené J. P., nar. XY, vedlo postupně k rozvoji posttraumatické stresové poruchy v incipientním stadiu, pro kterou musela dne 30. 10. 2020 vyhledat lékařskou pomoc v psychiatrické ambulanci L. K. v Náchodě , neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 11 T 77/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech odsuzujících výroků o vině, trestech, náhradě škody a nemajetkové újmy.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 12 To 219/2022 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 12 To 219/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 1006-1010), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně je tak naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , neboť bylo zamítnuto odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, přestože existovaly již v rámci řízení u nalézacího soudu důvody dovolání. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nezabýval jeho odvolací argumentací, neboť k ní v podstatě nezaujal žádné hodnotící stanovisko, vyjma odkazu na správný postup soudu prvního stupně.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině obviněný namítl, že už ze samotného popisu skutku je zjevná jeho neproveditelnost, kdy uvedl, že „ prostě není možné předat nejméně v pěti případech částky finanční hotovosti v rozmezí od 500 Kč do 1000 Kč, poté jedenkrát částku 2000 Kč, a způsobit tak škodu ve výši nejméně 2500 Kč “. Dovolatel zpochybňuje věrohodnost poškozené L. P. a ohradil se proti tomu, že by po ní finanční prostředky vynucoval, kdy tvrzené výhrůžky nikdo nepotvrdil. Výpověď poškozené podle něj zůstala v trestním řízení osamocena a trpí rozpory a nejasnostmi, pro které ji nelze považovat za věrohodnou. Míní, že v tomto bodě měl být obžaloby zproštěn.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině namítl, že neměl být uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť výrok o jeho vině v uvedeném bodě je postaven na nevěrohodné výpovědi jeho bývalé družky - poškozené J. P. a její sestry L. P., která pouze opakuje to, co jí poškozená J. P. sdělila. S odkazem na zprošťující výrok uvedl, že jestliže soud neshledal naplnění znaků trestného činu v dopisech, které neobsahovaly zákonem předpokládané výhrůžky, měl zde postupovat stejně, neboť ani v tomto bodě nebylo použití výhrůžek újmou na zdraví jednoznačně prokázáno. Sousedky T. a V. jej pouze slyšely nadávat a dožadovat se návratu družky se synem do společné domácnosti, přičemž totéž slyšela i sociální pracovnice. Pouze poškozená J. P. uvedla, že použil výhrůžky, avšak s ohledem na osobnostní nastavení poškozené a její vztah k dovolateli ji označil za nevěrohodnou. Pokud jde o právní kvalifikaci přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pak uvádí, že uvedené jednání se již v minulosti stalo předmětem přestupkového řízení a příslušná komise věc již v roce 2017 pro neúčelnost odložila, takže pokud byl uznán v tomto bodě vinným, je výrok o vině v rozporu se smyslem trestního řízení a jeho účelem.
Ve vztahu k jednání popsaném pod body 2. a 4. výroku o vině obviněný setrval na svém tvrzení, že poškozenou J. P. fyzicky napadl pouze jedenkrát, a to v den, kdy odešla ze společné domácnosti. Za nepravdivé tak označil tvrzení, že k týrání družky docházelo od ledna 2016 do 9. 6. 2017, neboť v posuzovaném období se jednalo pouze o dva izolované konflikty. Fyzické a psychické týrání, ke kterému mělo docházet v nepravidelných intervalech, ale s narůstající četností a stupňující se intenzitou, není dostatečně důkazně podloženo. Nerozporuje, že používal sprosté nadávky vůči poškozené a nezletilým dětem, to však podle něj nelze označit za jednání trestné. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že poškozená zanedbávala péči o děti, nevěnovala se jim a výchovu mladších přenášela na starší děti, čímž se výrazně podílela na spoluvytváření nevhodného výchovného prostředí. Nabízí se pak otázka, do jaké míry lze působení dovolatele považovat za rozhodující pro stav domácnosti. Obviněný nesouhlasí s tím, že by nezletilé děti psychicky týral. Pokud se v popisu skutku objevují termíny jako ponižování, srážení sebevědomí, nadávky, zákazy a vysmívání, míní, že jde o natolik neurčité pojmy, že na základě nich nelze vystavět závěr o vině trestným činem týráním svěřené osoby. Uvedl, že pokud trval na tom, aby děti uklízely, dělaly domácí úkoly a v případě neuposlechnutí na ně „houknul a dal jim pohlavek“, pak tento přístup shledává za vcelku přijatelný a nepřesahující běžné požadavky. Dále obviněný poukázal na to, že k trestnímu oznámení došlo až s odstupem několika let v souvislosti s obavami J. P. z jeho návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Je přesvědčen, že děti měly snahu podpořit svou matku, a proto jednání vůči jeho osobě zveličily. V této souvislosti poukázal na rozdílné hodnocení situace poškozenou J. P., která se dne 24. 7. 2017 dostavila ke Komisi pro projednání přestupků města P. n. M. a výslovně uvedla, že nesouhlasí s projednáním přestupku (facka ze dne 9. 6. 2017), neboť dovolatele považovala v uvedené době za osobu blízkou. Oproti tomu v letech 2020 a 2021 prohlásila tuto facku za součást týrání. Ve světle uvedených argumentů míní, že neměl být uznán vinným ani zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ani zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, případně měl být obžaloby zproštěn.
S ohledem na výše uvedené námitky proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2023, a rovněž i prvoinstanční rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2022, a tomuto soudu přikázal ve věci znovu jednat.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 301/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že i když obviněný v dovolání označil předmětné dovolací důvody, v zásadě k nim neuvedl žádné konkrétní argumenty. Zejména ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy nijak blíže nekonkretizoval, které znaky jemu přisouzených trestných činů nebyly naplněny nebo jakou jinou vadou hmotněprávního posouzení jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání v bodě 3., jedná se především o námitky skutkové, neboť má za to, že jeho jednání nebylo jednoznačně prokázáno a poukazuje přitom na nevěrohodnost výpovědi poškozené J. P. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitku, že jednání pod bodem 3. se již v minulosti stalo předmětem přestupkového řízení a příslušná komise již v srpnu 2017 věc odložila, by bylo možné případně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr.ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento však obviněný neuplatnil. I tak by však důvod nepřípustnosti trestního stíhání založen nebyl, neboť o odložení věci se nevydává žádné formální rozhodnutí, resp. k tomuto opatření je správným orgánem přistoupeno, pokud z určitých důvodů není věc projednána, v žádném případě tedy nedošlo k tomu, že by v přestupkovém řízení bylo vydáno rozhodnutí, které by zakládalo překážku věci rozhodnuté. Státní zástupkyně připustila, že námitky, že se poškozená spolupodílela na neutěšeném stavu nezletilých dětí a dovolatel se tak nemohl dopustit zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoník, lze s jistou mírou benevolence pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Vyhodnotila je však jako námitku neopodstatněné, kdy poukázala na to, že obviněný děti týral i tím způsobem, že jejich matce bránil ve výkonu mateřských povinností, přičemž právě v důsledku toho, že poškozená J. P. byla obětí domácího násilí, chování obviněného nijak neřešila, neboť z něj měla obavy. Pokud byla poškozená sama obětí domácího násilí, byla její schopnost vymezit se proti obviněnému výrazně snížena. Poškozená J. P. měla k obviněnému hlubokou psychickou vazbu, a proto domácí násilí vůči sobě i dětem snášela. S odkazem na znění §884 odst. 2 občanského zákoníku státní zástupkyně konstatovala, že jednání obviněného, v rámci něhož zakazoval matce nezletilých dětí, aby se o ně řádně starala, v její přítomnosti ji fyzicky napadal, stejně jako nezletilé děti, kterým bránil v jídle, ponižoval je, zesměšňoval a hrubě jim nadával, bylo daleko za hranou tolerovatelného zacházení s dětmi.
Další námitky obviněného vyhodnotila státní zástupkyně jako ryze skutkové, neboť obviněný zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, kdy obviněný zejména zpochybňuje výpovědi poškozených s poukazem na jejich nevěrohodnost. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nemůže být naplněn pouze tím, že se soudy nepřiklonily k verzi skutkového děje, kterou prosazuje dovolatel, ale rozhodly ve shodě s výpověďmi jiných svědků v kontextu s dalšími důkazy, které spolu byly ve vzájemném souladu a o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné důvodné pochybnosti. Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání opakovaně argumentuje rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jde o pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování a z ní vyplývajícími skutkovými zjištěními, nikoli o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 12 To 219/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Předně je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I.ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitky obviněného žádné z těchto tří situací neodpovídají. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Jeho argumentaci nelze vyhodnotit ani jako námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přestože na uvedenou variantu předmětného dovolacího důvodu výslovně poukazuje. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Vady, které by bylo možno zařadit do kategorie tzv. extrémního rozporu obviněný nepopisuje. Obviněný namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině bez důvodné pochybnosti. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozené L. P. stran skutku popsaném pod bodem 1. výroku o vině, kdy obviněný zpochybňuje věrohodnost jí učiněných výpovědí rovněž ve vztahu ke skutkům pod body 2. až 4. výroku o vině, výpověď poškozené J. P. stran skutků popsaných pod body 2., 3. a 4. výroku o vině, rovněž výpovědi D. T. a P. V. (skutek pod bodem 3. výroku o vině) a výpovědi nezletilých dětí (poškození AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD) stran skutku pod bodem 4. výroku o vině, a dále znaleckých posudků - z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace klinická psychologie vypracovaných na osobnost poškozené J. P. Obviněný nastínil vlastní hodnocení některých těchto důkazů, a tím de facto vlastní skutkové závěry, v drtivé většině však toliko označil výpovědi za nevěrohodné bez jakékoli bližší argumentace. Námitky obviněného tak nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je možno shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Náchodě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud objasnění skutkového stavu všech čtyř skutků věnoval náležitou pozornost. Stěžejní zde byly samozřejmě výpovědi poškozených, ale rovněž výpovědi dalších svědků a znalců, rovněž listinné důkazy, zejména pak znalecké posudky.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. lze uvést, že nalézací soud vyhodnotil výpověď poškozené L. P. jako věrohodnou. V odst. 4. odůvodnění rozsudku pak nalézací soud uvedl, že poškozená „ sumu peněz přímo předaných obžalovanému pod dojmem z jeho strany používaných výhrůžek omezila na částku nejméně 2 500 Kč “, ačkoli podle její výpovědi se mělo jednak o celkovou částku 5.000 Kč. K předání peněz obviněnému došlo nejméně v pěti případech. Nalézací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházel z pro obviněného nejpříznivější varianty skutkového děje. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. možno uvést, že obsah výpovědi L. P. byl v souladu s úředním záznamem sepsaným s D. T. a P. V., které měly v místě bydliště poškozené obchod a byly přítomny tomu, že obviněný po dobu asi jednoho měsíce chodil k domu a pod okny sprostě pokřikoval na poškozenou J. P., která se do bytu své sestry L. P. uchýlila po odchodu z domácnosti, kterou sdílela s obviněným. Stran skutků pod body 2. a 4. výroku o vině bylo provedeno podrobné dokazování, kdy nalézací soud vycházel jak ze svědeckých výpovědí poškozených J. P. a jejích nezletilých dětí (AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD), tak svědeckých výpovědí dalších osob (L. P., sestry poškozené, D. B., ředitelky mateřské školy, A. K., kamarádky poškozené, P. Š. st., otce nezletilých AAAAA a BBBBB) a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaných na osobu obviněného a osoby poškozených, a z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace klinická psychologie. Stran výpovědí poškozené a nezletilých dětí nalézací soud v bodě 7. odůvodnění rozsudku konstatoval, že „ každá z těchto výpovědí je dle názoru soudu podávána jedinečným (osobitým) způsobem, jakkoli si tyto výpovědi po obsahové stránce zásadně odpovídají. To dle názoru soudu svědčí o tom, že výpovědi jsou ve všech případech vedeny zjevně upřímnou snahou o co nejvěrnější reprodukci vlastních prožitků a nikoli např. výsledkem předchozí domluvy o obsahu výpovědí “. Svědkyně B. vypovídala o tom, jak poškozená fungovala coby matka během soužití s obviněným a poté, co od obviněného odešla, svědkyně K. vypovídala o chování poškozené před a po seznámení se s obviněným a po jejím odhodu od obviněného, svědek Š. st. vypovídal o tom, že se mu syn AAAAA a poškozená svěřili s fyzickými ataky ze strany obviněného (bod 8. odůvodnění rozsudku). V bodech 9. a 10. odůvodnění rozsudku nalézací soud rozebral závěry znaleckého zkoumání osoby obviněného, v bodech 11. a 12. závěry znaleckého zkoumání osoby poškozené J. P. a v bodech 13. až 17. závěry znaleckého zkoumání nezletilých dětí AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD. Nalézací soud konstatoval, že výpovědi poškozených jsou podepřeny závěry znaleckých posudků a rovněž jsou nepřímo podepřeny i dalšími, výše popsanými, svědeckými výpověďmi. „ V rámci posuzování těchto důkazů soud dospěl k závěru, že o závěrech znaleckých posudků, ať již přečtených či nepřečtených, nejsou žádné důvody pochybovat “, přičemž vypovídají o věrohodnosti výpovědí poškozených v tom, jak prožívaly vztah s obviněným a jaké následky na ně takové soužití mělo (více bod 21. rozsudku). Nalézací soud konstatoval, že po provedení všech předložených důkazů dospěl k závěru o vzájemné souladnosti svědeckých výpovědí, kdy tyto vyhodnotil jako „ vnitřně logické, individuálně odlišné, leč v zásadních bodech se shodující “, odpovídající závěrům znaleckých posudků i předložených listinných důkazů a „ ve svém souhrnu ani jednotlivě nevzbuzují žádné důvody k pochybnostem “ (více bod 22. rozsudku). Oproti tomu nalézací soud vyhodnotil výpovědi svědků Z. S., sestry obviněného, Z. O., matky obviněného, a P. M., kamaráda obviněného, jako nevěrohodné a odtržené od reality (zejména body 18., 19. a 21. a 23. odůvodnění rozsudku). V bodech 25. až 29. pak nalézací soud zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací.
Nalézací soud hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil a vyjádřil své stanovisko k odvolacím námitkám (zejména body 14. až 25. usnesení odvolacího soudu). Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud zachoval popis skutku tak, jak jej uvedl nalézací soud v tzv. skutkové větě, je zřejmé, že nedospěl k odlišným skutkovým závěrům.
Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že stran skutku pospaném pod bodem 1. výroku o vině měl být zproštěn obžaloby, neboť výpověď poškozené L. P. ohledně výše předaných částek, vyhrůžek a vydírání je rozporná a nejasná. Stran jednání pod bodem 3. výroku o vině nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, neboť s ohledem na osobnost poškozené J. P. a její vztah k dovolateli, nelze její výpověď považovat v této části za věrohodnou. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 2. a 4. výroku o vině rozporoval výpovědi poškozené J. P. a nezletilých dětí, neboť nebyly stran údajných projevů týrání dostatečně konkrétní, technicky vzato popsaly pouze jednu událost (facku nebo pohlavek), fyzické a psychické týrání poškozené nebylo dostatečně důkazně podloženo, přičemž výpovědi dětí byly vedeny snahou podpořit matku. I v těchto bodech měl být zproštěn obžaloby. V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou totiž v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku, že u skutku pod bodem 2. výroku o vině nebyl naplněn znak skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně páchání činu po delší dobu , kdy k fyzickému napadení poškozené ze strany obviněného došlo pouze jednou, v den, kdy opustila společnou domácnost.
Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Na jednání pachatele je třeba vždy nahlížet jako na celek, takže pokud takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení na poškozenou osobu, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak "týrání" ve smyslu §199 tr. zákoníku. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku týrané osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří. I ojedinělé fyzické násilí vůči poškozené osobě doprovázené trvalým psychickým působením na ni naplňuje znak "týrání" ve smyslu §199 tr. zákoníku (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1096-1098).
Obviněný se vůči poškozené nicméně dopustil fyzického násilí opakovaně (přinejmenším údery otevřenou dlaní přes obličej a do hlavy, chytání za vlasy, chytání za paže), současně poškozenou soustavně psychicky týral, kdy se jednalo o nadávky a vulgární výrazy, ponižování (zcela nepřiměřené reakce na její péči o děti a domácnost) a snižování její autority matky (nadávkami a slovníky útoky na její osobu, a to před dětmi, ve vztahu k její roli matky), kdy ji rovněž izoloval od okolí a omezoval jí v její mateřské roli (zakazoval jí vodit děti do školky a vyzvedávat je, navštěvovat s nimi lékaře, účastnit se dětské besídky, chodit na nákupy mohla toliko s doprovodem), rovněž ji opakovaně vyhazoval z bytu a uplatňoval vůči ní různorodé výhrůžky (zabitím, odebráním syna, zmlácením, že ji dostane na invalidní vozík). Takové jednání je zcela zjevně za hranou i jakýchkoli nestandardních partnerských vztahů. Nejednalo se o vyhrocené a ojedinělé incidenty, ale o opakující a eskalující jednání, které vytvořilo toxické prostředí v domácnosti obviněného, kdy v důsledku tohoto dovolatelova jednání, které poškozená zcela zjevně pociťovala jako těžké příkoří, se u poškozené vyvinula dlouhodobá porucha – akutní stresová reakce, kdy poškozené musely být nasazeny medikamenty. Obviněný byl ve vztahu jednoznačně agresorem a poškozená byla v roli submisivní, obětí jeho fyzických i psychických ataků.
V případě faktoru času, který je z hlediska trestnosti jednání pachatele ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku klíčový, se musí jednat o dobu řádově v měsících, neboť již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Čím méně intenzivní budou konkrétní projevy chování pachatele naplňující znaky týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění okolnosti páchání činu po delší dobu , jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech případu tak není vyloučeno, aby i doba několika málo měsíců naplnila tento zákonný znak (R 58/2008, R 20/1984-I) (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1100).
Podle ustálených skutkových zjištění se obviněný uvedeného přečinu dopouštěl téměř rok a půl, konkrétně od ledna 2016 do 9. 6. 2017. Jednalo se současně, jak rozvedeno výše, o jednání, které postupem času eskalovalo, a vedle psychického násilí se obviněný dopouštěl i násilí fyzického, čímž byl zcela jasně naplněn znak páchání činu po delší dobu.
Dále lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitky obviněného, že ve vztahu ke skutku pod bodem 4. výroku o vině nebyl naplněn znak týrání , neboť se z jeho strany jednalo toliko o výchovné prostředky k nápravě nevhodného chování dětí, případně o reakci na selhání poškozené J. P. v její roli matky, kdy napravoval její výchovné nedostatky.
Uvedeným námitkám nelze přisvědčit. Obviněný se vůči nezletilým dětem - AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD, choval způsobem, který je zcela za hranou přípustného a tolerovatelného zacházení s dětmi. Podle ustálených skutkových zjištění obviněný soustavně omezoval poškozenou J. P. v její roli matky a pečovatelky, kdy poškozená jako oběť domácího násilí ze strany partnera – obviněného (kdy uvedené jednání je popsáno v bodě 2. výroku o vině) ze strachu z jeho eskalující agrese a naplnění výhrůžek směřovaných na její osobu, raději poslechla a násilné a zcela nevhodné chování vůči svým dětem ze strany obviněného tolerovala, resp. nijak neřešila. I tímto bylo na děti psychicky útočeno, neboť byly přítomny opakujícímu se zlému nakládání s jejich matkou, jak po stránce psychické, tak po stránce fyzické, o matku měly strach, a současně u matky nenacházely zastání. Rovněž se však dopouštěl přímého fyzického a psychického násilí na nezletilých poškozených. V rámci skutkové věty jsou popsány konkrétní incidenty zahrnující fyzické ataky, odpírání jídla, nadávky, ponižování nevhodnými a zraňujícími výrazy, přehnané nároky na úklid, dochvilnost a fyzickou aktivitu, kdy jednání obviněného vyvolávalo v dětech strach z jeho přítomnosti a obavy z návratu do společné domácnosti. V důsledku jednání obviněného způsobujícího dlouhodobý stres se u poškozeného AAAAA zhoršilo kožní onemocnění (lupénka), stejně jako u jeho sestry BBBBB, která rovněž začala trpět bolestmi žaludku a objevily se u ní potíže s příjmem potravy. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace klinická psychologie se u všech dětí v době jejich soužití s obviněným projevil syndrom týrané osoby. Výchovné prostředky obviněného nebyly přiměřené okolnostem, zcela zjevně se negativně dotýkaly důstojnosti a citové integrace nezletilých dětí a v některých případech zanechaly následky (byť nikoli trvalé) na jejich zdraví (modřiny, fyzická bolest po úderu, problémy s přijímáním potravy, onemocnění kůže, apod.). Tvrzení obviněného, že svůj „ přístup považoval za vcelku přijatelný a nepřesahující běžné požadavky “ na výchovu dětí, nelze vnímat jinak než jako zcela nepřípadné bagatelizování následků vlastního jednání, vytvoření toxického a pro nezletilé děti zcela výchovně nevhodného prostředí. Obviněný se namísto role ochránce, kterým by měl ve vztahu k nezletilým dětem být, projevil jako tyran a agresor, jehož jednání vyvolávalo u dětí stres, strach a úzkost. Přístup obviněného k následkům jeho jednání svědčí o absenci jakékoli sebereflexe.
Poukazuje-li obviněný na selhání poškozené J. P. jako matky, je možno k již výše uvedenému dodat, že podle okolností činu lze dovodit, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §198 tr. zákoníku se může stát i opomenutím povinné péče (§112 tr. zákoníku), k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. R 11/1984, s. 83). Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného na osobnost poškozené J. P. se podává, že poškozená se obviněnému ze strachu zcela podřizovala, a to i v tom směru, že zanedbávala své čtyři nezletilé děti (AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD), zejména nezl. DDDDD, která vyžadovala individuální specifický přístup. „ Když obžalovaný útočil i brachiálně na větší děti, dostávala se ze strachu do stavu regrese a dětí se významněji nezastala. Prožívala neustálou úzkost a strach “ (bod 11. odůvodnění rozsudku). Znalecké posudky nijak nezpochybnily, že poškozená svým jednáním přispěla k celkovému strádání, kterému byly nezletilé děti vystaveny, nicméně současně je zcela zjevné, že se jednalo o stav, který byl následkem jednání obviněného vůči poškozené, která byla vystavena dlouhodobému psychickému a fyzickému násilí ze strany svého partnera – obviněného a nebyla schopna se vůči takovému jednání vymezit. Z výpovědi svědkyně D. B., ředitelky mateřské školky, se podává, že poté, co se poškozená J. P. odstěhovala ke své sestře, všechno se zlepšilo a začalo normálně fungovat, ustaly i problémy s placením obědů pro děti. To svědčí o tom, že situace se výrazně zlepšila poté, co poškozená odešla ze společné domácnosti a nebyla již vystavena psychickému a fyzickému násilí ze strany obviněného.
S ohledem na výše uvedené závěry tedy Nejvyšší soud námitkám obviněného nepřisvědčil.
Pokud pak obviněný napadal i právní posouzení skutků popsaných pod body 1. a 3. výroku o vině, lze uvést, že tyto vznesl s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů a z toho se podávající vadný skutkový stav a s odkazem na vlastní verzi skutkových událostí, tedy ve vztahu k předmětnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. způsobem neregulérním, jak již rozvedeno výše.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl.
Podle ustálených skutkových zjištění popsaných v bodě 1. výroku o vině se obviněný na poškozené L. P. domáhal předání peněz, resp. domáhal se jich pod pohrůžkou násilí (že si na ni došlápne, že si to s ní vyřídí, že si ji podá jeho známý z Broumova), nutil ji peníze pro něho sehnat (částka 2.000 Kč, kterou si měla půjčit a přinést mu ji), svůj nátlak doprovázel křikem a mlácením do zavřených dveří jejího bytu, v jednom případě vůči ní užil přímého násilí (úder otevřenou dlaní přes obličej), kdy takové jednání v poškozené vyvolávalo strach, obavy o svůj život a zdraví, a proto se nátlaku obviněného podvolila. Uvedené jednání zcela naplňuje příslušnou skutkovou podstatu.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu .
Podle ustálených skutkových zjištění popsaných v bodě 3. výroku o vině, obviněný po dobu téměř jednoho měsíce opakovaně hlasitě pokřikoval na poškozenou J. P., která se uchýlila před obviněným do bytu své sestry, svědkyně L. P., kdy ji vulgárně nadával, vyčítal jí svou neutěšenou finanční situaci, přičemž ji vyhrožoval újmou na zdraví, tím, že ji jednou zmlátí, což u poškozené, která opustila společnou domácnost z důvodu domácího násilí, kterého se na ní a jejích nezletilých dětech obviněný dopouštěl, vzbudilo důvodnou obavu z toho, že obviněný své výhrůžky uskuteční, tedy důvodné obavy o svůj život a zdraví a život a zdraví svých dětí. Uvedené jednání zcela naplňuje příslušnou skutkovou podstatu.
Namítal-li pak obviněný, že uvedené jednání již bylo předmětem přestupkového řízení a přestupková komise věc již v srpnu 2017 odložila pro neúčelnost, pak je třeba uvést, že taková námitka by měla své místo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Uvedený důvod však obviněný neuplatnil. Obecně lze nicméně uvést, že rozhodnutím o přestupku se rozumí rozhodnutí, kterým přestupkový úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku a uložil mu za tento přestupek správní trest. Rovněž jím může být i jiné rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zastavení přestupkového řízení, proto je třeba vždy posuzovat důvod zastavení řízení o přestupku (§86 zákona č. 250/2016 Sb.). Nikoliv každé rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku však představuje pravomocné rozhodnutí o přestupku, které je nutno vzít v úvahu při posuzování zásady ne bis in idem a ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Dalším takovým rozhodnutím je rozhodnutí o odložení věci, neboť takové rozhodnutí nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve věci, když jím bylo rozhodnuto, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci [§76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb.]. Je tomu tak proto, že při odložení věci se nevydává žádné formální rozhodnutí, takže se nemůže jednat o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011). Stejný závěr je pak možno vztáhnout ke každému rozhodnutí podle §76 zákona č. 250/2016 Sb.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky. Uvedená námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela dostačující pro závěr o vině obviněného. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „ Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60) .“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Hradci Králové na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
Lze tedy konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. S. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu