ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1046.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1046/2023-814
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce L. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 84/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2020, č. j. 26 C 84/2018-542, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 23 Co 376/2020-555, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2020, č. j. 26 C 84/2018-542, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne29. 9. 2020, č. j. 26 C 84/2018-542, zastavil dovolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. pro nezaplacení soudního poplatku, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla zástupci žalobce doručena dne 4. 9. 2020 a posledním dnem lhůty k jeho úhradě bylo 21. 9. 2020 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Obě tato rozhodnutí, a to usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a usnesení odvolacího soudu ve výroku I a II, napadl žalobce, zastoupený advokátem dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, která se týkala usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce předně není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, která dle dovolatele má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a to otázky doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku, neboť tato otázka procesního práva byla již dovolacím soudem vyřešena (v souladu s právním názorem Ústavního soudu) a od této již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení přijaté odvolacím soudem neodchyluje.
V usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvedl, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02. Ačkoli v minulosti Ústavní soud vyslovil názor, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/07 tento výklad překonal. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19, dospěl k závěru, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3679/2019). Podle nyní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku v případě, že je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1729/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 520/2020).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že současná judikatura Nejvyššího soudu je k této vymezené právní otázce jednotná, koresponduje s aktuální judikaturou Ústavního soudu a obstojí tak i z hledisek ústavněprávní ochrany práv účastníků řízení. Napadené rozhodnutí se tak nijak neodchyluje od standardní judikatury dovolacího soudu, pro jejíž přehodnocení neshledal dovolací soud žádný důvod.
Na řešení dovolatelem výslovně formulované otázky, „zda ve vztahu k doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka řízení je správné doručování pouze zástupci se speciální plnou mocí pro účely dovolacího řízení, nikoli i (od něho odlišnému) zástupci s procesní plnou mocí v řízení ve věci samé, z něhož dovolání vzešlo“, rozhodnutí odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Při formulaci této otázky vychází žalobce z (mylného) předpokladu, že právní zástupkyní žalobce, jíž bylo třeba doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku, byla obecná zmocněnkyně žalobce. Ta však žalobce zastupovala jako obecná zmocněnkyně do právní moci rozhodnutí ve věci samé, navíc nebyla advokátkou, tudíž nemohla žalobce zastupovat v dovolacím řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí mimo jiné na právním závěru, že výzva k zaplacení soudního poplatku se doručuje advokátu žalobce, kterého si žalobce zvolil pro dovolací řízení, a jímž byl advokát JUDr. Milan Hulík, Ph.D. Přitom podle §25 odst. 1 věty druhé o. s. ř. lze advokátu udělit pouze plnou moc pro celé řízení, tj. „procesní plnou moc“.
Dovolání ve zbývající části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., protože žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
V dovolání žalobce pouze obecně konstatoval, že „dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. a §241a o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozsudek odvolacího soudu v té části, kterým odvolací řízení končí, závisí na vyřešení právních otázek, které v praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, a dále, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.“ Nekonkretizoval však, které z kritérií předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněné, ani neformuloval žádnou otázku, na které napadené rozhodnutí záviselo, a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; tato i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
V této části tedy podané dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak je dovolání vadné i ohledně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může dle i žalobcem citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se zřejmě žalobce mylně domnívá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu