ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1123.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1123/2023-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 92 649 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 187/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2018, č. j. 17 C 187/2016-84, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 70 Co 395/2019-127, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2018, č. j. 17 C 187/2016-84, se zastavuje.
II. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 70 Co 395/2019-127, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2018, č. j. 17 C 187/2016-84, ve výroku I, jímž byla žaloba o zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 92 649 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 2 649 Kč z titulu náhrady škody a částky 90 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Jak náhrada škody, tak nemajetková újma měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 49 C 55/2013.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 17 C 187/2016-84, zamítl žalobu o zaplacení částky 92 649 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), když se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčen a v případě nároku na náhradu škody žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.
Proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně podal žalobce včasné dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Ve zbylé části dovolací soud posuzoval již jen dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
V předmětné věci proto dovolání není přípustné v rozsahu nároku žalobce ve výši 2 649 Kč z titulu náhrady škody.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ustanovení §241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání zastoupení dovolatele nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo případné právnické vzdělání dovolatele prokazující, nebyly předloženy. Žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení přitom byla pravomocně zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2020, č. j. 17 C 187/2016-151, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 70 Co 380/2020-164.
V situaci, kdy žalobce neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání v uvedeném rozsahu zastavil.
Dovolatel nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4936/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3925/17.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu