ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1366.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1366/2023-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1850/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 199 813 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 96/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 15 Co 240/2022-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 42 C 96/2018-220, zamítl žalobu o zaplacení částky 199 813 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 20. 3. 2018 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 15 Co 240/2022-254, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 42 334 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 42 334 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 20. 3. 2018 do zaplacení; jinak uvedený rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 493,68 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky 199 813 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004 a sp. zn. 62 C 191/2002, jež byly v lednu 2013 spojeny ke společnému řízení (dále jen „posuzované řízení“), a to za dobu od 25. 10. 2014, neboť za předchozí období již byl žalobce odškodněn, resp. o něm již bylo soudem rozhodováno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje jen do výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně zamítnutí částky 157 479 Kč s příslušenstvím). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16.
Pokud tedy žalobce v úvodu dovolání (odstavec 3) obecně uvedl, že dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně ústavního soudu), a také na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, nevymezil v tomto směru žádnou právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem posouzena (dovolací důvod), ani ve vztahu k takovým otázkám řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, pouze částečně citoval znění §237 o. s. ř., a to navíc alternativně. V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá jediná v dovolání řádně formulovaná otázka posouzení kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud přihlédl k rozhodování na více soudních instancích (včetně Ústavního soudu), a to ve věci samé i v procesních otázkách, k nutnosti vypracovat znalecký posudek a vypořádat se s procesními návrhy účastníků, zejm. žalobce, a z tohoto důvodu snížil základní částku zadostiučinění o 30 % (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022), poněvadž složitost řízení nemusí spočívat jen v právní a skutkové složitosti věci, ale i ve složitosti procesní (např. nutnost vypořádat se s procesními podáními účastníků) a dále v projednávání věci před několika instancemi. Při posouzení tohoto kritéria se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citované judikatury, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 70/2022, který se věnoval otázce typově složitých řízení, jíž (typovou složitost posuzovaného řízení) však odvolací soud v dané věci nedovodil a i žalobce to popíral, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, dle kterého může být důvodem vyšší (skutkové) složitosti řízení i nutnost vypracovat znalecký posudek, jak se tomu stalo i v posuzovaném řízení, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 1881/21, jenž se věnoval zcela odlišné problematice, než je odškodňování nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení (a to obraně proti jiným zásahům orgánů veřejné moci spočívajícím v nečinnosti v rámci trestního řízení), a jeho závěry tak nelze na danou věc aplikovat.
Jestliže žalobce v této souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vztahující se k tzv. instančnímu ping-pongu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), tedy k situaci, kdy v řízení dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, tak od závěrů této judikatury se odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž neodchýlil, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež převzal i soud odvolací, vyplývá, že ve věci samé rozhodl soud prvního stupně v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 191/2002 pouze jednou a po zrušení jeho rozhodnutí v odvolacím řízení a spojení s věcí vedenou u stejného soudu pod sp. zn. 32 C 78/2004 následovalo nové rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo nejprve částečně potvrzeno a částečně změněno odvolacím soudem a po zrušení toto rozsudku Nejvyšším soudem rozhodl odvolací soud znovu; proti tomuto rozsudku pak bylo podáno již neúspěšné dovolání a ústavní stížnost. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudky soudu prvního stupně (vydaný ještě před rozhodným obdobím posuzovaným v tomto řízení) a odvolacího soudu byly zrušeny každý pouze jednou. V posuzovaném řízení tedy k tzv. instančnímu ping-pongu nedošlo a odvolací soud tudíž postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud vyšší počet instancí hodnotil ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, nikoliv v jeho neprospěch v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci.
Žalobcem v dovolání tvrzená skutečnost, že délku řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004 způsobil „exces a zásah senátu dr. Hanákové z 1. 8. 2011 (rozhodnutí o odvolání ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. 15 Co 355/2010, v jiném řízení stejných účastníků vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002, které žalobce považoval za rozhodnutí nezákonné a rovněž vydané nezákonným soudcem, tedy nicotné) a (jeho) kopírování do rozhodnutí ze dne 13. 4. 2016 (rozsudek soudu prvního stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004) a 5. 4. 2017 (první rozsudek odvolacího soudu)“, což napravil až Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku v této věci, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Naopak odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. 15 Co 355/2010, nebylo pro nezákonnost (samotného rozhodnutí či rozhodování „nezákonného senátu“) zrušeno, nemůže si takový závěr v kompenzačním řízení učinit sám (viz odstavec 21 rozsudku odvolacího soudu); za nezákonné tedy toto rozhodnutí soudu v jiném řízení odvolací soud nepovažoval, natož že by takovou nezákonnost do svých rozhodnutí převzaly soudy v posuzovaném řízení. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu