ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.186.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 186/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 457/2020-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v tomto řízení původně domáhal po žalované zaplacení celkové částky 160 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky (kompenzačního) řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 10/2013 (dále též jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 65 C 1/2020-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu dalších 62 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení ohledně úroku z prodlení z částky 160 000 Kč od 31. 12. 2019 do 2. 1. 2020 zastavil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výrok IV).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 72 Co 457/2020-69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně žalobcem požadované částky 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Tento rozsudek byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, č. j. 30 Cdo 3060/2021-87, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 457/2020-135, jímž rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 8. 2020, č. j. 65 C 1/2020-42, ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně žalobcem požadované částky 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I posledně uvedeného rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže bez příslušné procesní obrany (tvrzení) žalované při hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se účastní více soudních řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neocitl v konfliktu s judikaturou Nejvyššího soudu, přihlédl-li ke skutečnosti známé mu z jeho úřední činnosti (§121 o. s. ř.), že žalobce iniciuje velké množství obdobných soudních řízení, v nichž požaduje po žalované odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci a následně také odškodnění původního kompenzačního řízení. Ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti je podle ustálené judikatury dovolacího soudu soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2527/2019). Dovolatelem obsáhle citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (s nimiž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu) na řešení této otázky nedopadají. Sama skutečnost, že soud získal určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07, či ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 2945/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz též Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl . 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5422/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010).
Dovolací soud nadto nepřehlédl, že žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 3. 2020 (založeném na č. l. 20 procesního spisu) poukázala na skutečnost, že žalobce vede větší množství řízení a že význam posuzovaného řízení je pro něj nepatrný (viz i bod 16 rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu se pak neocitl v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto nemůže být shledáno přípustným podle §237 o. s. ř., jestliže uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že žalobce iniciuje větší množství sporů, je význam posuzovaného řízení pro žalobce „významně snížený“, a že právě proto se jeví být přiměřeným zadostiučiněním za nesprávný úřední postup žalobcem požadovaná omluva, která mu byla ze strany žalované již poskytnuta. Dovolací soud přisvědčuje dovolateli v jeho obecném odkazu na judikaturu stran zcela výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, nicméně shledal-li odvolací soud právě v tomto případu podmínky pro výjimečné nepřiznání relutární satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, není jeho úvaha s rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu v rozporu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013 (proti nimž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, a ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14), Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že (v tamější věci; pozn. dovolacího soudu) žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. i další tam uvedenou judikaturu). Řešení namítané otázky odvolacím soudem je v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 20. 5. 2021 ve věci č. 16008/20, Žirovnický proti České republice , ve kterém tento soud konstatoval, že rozsáhlé využívání možnosti soudního přezkumu žalobcových věcí (sporů) nutně ovlivňuje (jeho) vnímání nemajetkové újmy vyplývající z jejich nepřiměřených délek a rozhodl, že neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že je v uvedeném kontextu obětí ve smyslu čl. 34 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“), přestože odkazované řízení trvající 11 roků by mohlo spadat pod porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K tomu dále dovolací soud podotýká, že odvolací soud oproti mínění dovolatele ve vztahu k formě přiměřeného zadostiučinění neuzavřel, že by vedení posuzovaného řízení žalobcem bylo šikanózní, nýbrž že v důsledku charakteru uvedeného řízení a v důsledku účastenství žalobce ve větším množství obdobných sporů, je „psychická zátěž“ jemu způsobená nepřiměřenou délkou posuzovaného kompenzačního řízení „minimální“.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. ani pro posouzení otázky, zda „zvýšená procesní aktivita poškozeného v průtažném řízení spočívající v úspěšném využití všech možných opravných prostředků včetně ústavní stížnosti (…) může vést soud v kompenzačním řízení k závěru o nízkém významu věci pro účastníka“, resp. zda „zvýšená procesní aktivita poškozeného (…) je skutečností, která prokazuje, že věc má pro účastníka význam, který je vyšší nežli (…) nepatrný.“ Otázka vzniku újmy a její intenzity je (jak plyne i z formulace dovolatelem položené otázky) především otázkou skutkovou, přičemž soudu v rámci řízení o dovolání v zásadě nepřísluší hodnotit (přezkoumávat) skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud z výše uvedeného, judikaturou aprobovaného, důvodu dospěl k závěru o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce, a tím i o minimální intenzitě jemu vzniknuvší nemajetkové újmy, přičemž neshledal další skutkové okolnosti nasvědčující jinému závěru, není namístě uvažovat o tom, že by dovolací soud měl takový závěr jakkoliv přehodnocovat, nadto na základě pouhého tvrzení žalobce o jeho „vyšší aktivitě“ v posuzovaném řízení.
Na závěru zde uvedeném ničeho nemění ani dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, neboť dovolatel jednak přehlíží, že z obecných právních závěrů v tomto nálezu uvedených dovolací soud vycházel (viz zejména odstavec 13 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), a jednak pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o nulovém významu posuzovaného řízení pro žalobce ani na závěru o absenci jakékoliv nemajetkové újmy na jeho straně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu