ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1880.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1880/2023-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 288 074,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 66/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 53 Co 268/2022-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 288 074,34 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 6. 2021 do zaplacení jako nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 27/2010, které bylo vedeno od 20. 1. 2010 do 27. 8. 2020 a trvalo tedy 10 let a 7 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 37 C 66/2021-109, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 28 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 6. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu na zaplacení 259 324,34 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 4. 6. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 17 398 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 28 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 6. 2021 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku a ve výroku III potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 541,65 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které dle svého obsahu směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl částečně potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na dosud neřešené otázce, „zda lze účastníku řízení přičítat k tíži, pokud podává, a to i opakovaně, návrhy na ustanovení právního zástupce v řízení či osvobození od SOP?“. Dále napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle žalobkyně závisí na vyřešení otázky, která je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně, a to „otázce výše základní částky odškodnění, když v daném případě by měla být stanovena odlišně, než, jak ji stanovil odvolací soud a dále pak rovněž v otázce hodnocení složitosti řízení“. Dle žalobkyně je nutno posuzované řízení pokládat za extrémně dlouhé (10 let a 7 měsíců), a proto je na místě stanovit základní částku odškodnění nikoliv ve výši 15 000 Kč, ale 20 000 Kč. Žalobkyně má také za to, že výsledné snížení základní částky o 60 % je v rozporu se zásadou, kterou prosazuje Nejvyšší soud ve své judikatuře, podle níž by celkové snížení základní částky dle kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti – dále jen „OdpšK“, nemělo přesahovat 50 %. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, „že se výrok II rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 220 914,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 6. 2021 do zaplacení, jinak se v tomto výroku, jakož i ve výroku III potvrzuje, a současně nechť přizná žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se dle jejího názoru odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že k délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat v rámci vyhodnocení kritéria dle ustanovení §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1430/2020). V daném případě odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že opakované návrhy žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce bylo na místě z její strany pokládat za obstrukční jednání, neboť musela předem vědět, že jsou odsouzeny k neúspěchu (odst. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr se přitom nevymyká rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). Zohlednil-li odvolací soud mnohačetná procesní podání ze strany žalobkyně i v rámci kritéria složitosti řízení dle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, je i tento postup v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž frekventovaná procesní podání účastníka, o nichž soudy musí rozhodovat, nelze přičítat ani k tíži státu, je-li na ně adekvátně reagováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Z toho plyne, že v rámci kritéria složitosti řízení [ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] lze mj. zohlednit i procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů nebo četnost opravných prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022).
Žalobkyně dále namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně, a to „otázce výše základní částky odškodnění, když v daném případě by měla být stanovena odlišně, než, jak ji stanovil odvolací soud a dále pak rovněž v otázce hodnocení složitosti řízení“, aniž by v této souvislosti blíže specifikovala, kterou judikaturu dovolacího soudu považuje za vzájemně rozpornou a vymezila tak předpoklad přípustnosti dle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována (vzájemně) rozdílně v konkrétních rozhodnutích dovolacího soudu, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Namítá-li žalobkyně, že výsledné snížení základní částky o 60 % je v rozporu se zásadou, kterou prosazuje Nejvyšší soud ve své judikatuře, podle níž by celkové snížení základní částky dle kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk nemělo přesahovat 50 %, neuvádí konkrétní judikaturu, s níž má být snížení základní částky v rozporu, což samo o sobě vede k závěru, že k této právní otázce nevymezila předpoklad přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 98/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 604/2020 a ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 320/2016). Závěr odvolacího soudu o tom, že snížení odškodnění o více než 50 % je považováno v judikatuře dovolacího soudu za výjimečné u každého z jednotlivých kritérií dle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk zvlášť, nikoliv až ve výsledné částce (odst. 20 odůvodnění), je navíc korektní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1924/2017, ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2606/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2186/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu